Vzlyky

Pět minut čekání na svoji sprchu
ve spěchu křičíš proč si místo županu
nevezmu deku.
Vidíš mé oči, už se kalí hněvem,
dva ze tří dnů naplnila si jen ty, matko svým vztekem.
Prý málo pomáhám, hlavu jak koš od odpadků
to jsem podle tebe já, dokonalá úleva tvým nedostatkům.
Sedím, mlčím a bojuju za s voji duši ve slovním zápolu
říkám, že nejsem tím, za koho mě máš,
uklízím, snažím se a ty se nedíváš...
Prý se mnou končíš a já?
Zahledím se do zadu na tátu,
jsi jediný kdo mi zbyl....
odpustíš mi, že vždy jsem myslela jako první na mámu?
Je tu někdo, kdo mě obejme, je tu někdo, kdo si nemyslí, že jsem jen hysterická nula?
Ráda bych vystoupila z davu pochybovačů a vyslovila slovo:
Já!
Zatím ale slyším matčina slova, že vše, co říká je pravda a já ji budu znát taky, když se nad tím zamyslím...
Takže máš pravdu, máš pravdu ve všem.
Ale nerozumím ničemu.