Unesena proudem

Voda řekou utíká dál,
listy mění barvy tak,
jako ty měníš nálady,
už nesedáváš tam na splavu,
hledáš důvod i odvahu,
odvahu skončit nebo jít dál,
vzal mi tě stín, umíráš.

Hloubavá v myšlenkách,
ztracená v měsíční záři,
oddaná lásce nás dvou,
a to tě z cesty svádí.

Viděl jsem tě jako bohyni,
i anděla jemuž hoří křídla,
život svedl tě z cesty,
nestojíš o city mé, nikdy víc.

Čekej mě tam kde kdysi,
jestli proud neodnese tvé tělo,
už nehoříš vášní,
nejsi předmětem mých přání.

Zavři oči, mou duši stejně nespatříš,
provedu tě prachem starých cest,
modří oblak plynoucích nebem,
něco mezi tímhle světem a námi,
nezasloužila jsi si ode mě ty rány,
nic ale už nebude jako dřív.

A teď nesu tvé tělo,
ne na rukou ale v rakvi,
kdo nás má právo nenávidět,
za to že jsme to vzdali?