Busta Milady Horákové

Jako připomínka na minulost
tam stojí
na mramorovém podstavci
busta paní Horákové
a chodci kolem ní
projdou a ani se nerozhlédnou
copak ji nevidí?

Viděla jsem ji,
jak plakala,
když padal déšť
a plakala,
když za ní pokáceli strom,
který vrhal stín.

Viděla jsem ji třást se,
když padal sníh,
okouzlenou bílou krásou,
ale dotčenou chladem.

Zářila tam jako démant,
i když černý
a to malé dítě
běhalo po památné desce
a hrdý otec se usmíval,
jak poskakovalo
po černém kameni
se zlatým písmem.

Ale včera se usmívala,
když svítilo slunce
a malá sýkorka
šveholila na šípku,
který za ní rozkvétal
a usmívala se,
když rozkvetl akát
a lákavě voněl.

Kousek od řeky
stojí její busta
a lidé chodí kolem ní,
jako by ji neviděli
a ona pláče,
když se děti
prohánějí po tom kameni,
kde je její jméno
a ona na mramorovém podstavci
stojí tak sama
a já vím,
že když se na ní podívám,
tak se na mě usměje,
protože já vím,
že tam je
jako připomínka minulosti.