Obsidiánové srdce

Hej ty tam! Pojď sem blíž!
Věz, že opatrná musíš být, je to velmi křehké!
ale co to říkám, vždyť to víš…
O odpuštění žádám, neb břímě není to lehké.
Ach, ptáš se, proč zde oblaka potemněla.
To vítr žalem na měsíc vyl
píseň, co listím truchlivě se rozechvěla,
aby dal sbohem všemu, čím žil.
Tak na co čekáš? Proč déle pochybovat?
Stačí jen jediný pohled, rozumíš?
Ale no tak, čeho bys mohla litovat?
Věř mi. Pohlédni a pochopíš!

Už víš, jaké tajemství kámen ukrývá?
Slyšíš znít tu větu navždy nevyřčenou
v nezakalené touze, jež poodkrývá
ten poslední polibek na rozloučenou?

Co? Ty půvab toho kouzla stále nechápeš?
Ach ano, vždyť už tomu přeci bylo spousty let.
Však zdrž se otázek, než všechno pošlapeš!
Prokaž, že se starý blázen tentokrát nepoplet.
Promiň mi, ale ten drahokam opět schovat musím.
Dlouho hledal jsem svůj ztracený květ.
Je to příběh, co nepřísluší nedůvěřivým lidským uším,
o citu přespříliš čistém pro tento svět.


Byl jsem temnota, z níž se zrodila.
Stal jsem se vírou, co ruku v ruce
skrz hranice předalekých světů vedla ji.
Byl jsem věčnost, co se jí dvořila.
Stal jsem se vlídnými paprsky slunce,
co s něhou její tyrkysové kadeře česaly.
Byl jsem svědkem zrození dokonalosti samotné.
Stal jsem se purpurovým prachem,
jež v noci přikrýval její bělostnou kůži.
Byl jsem předurčen zmítat se ve vášni nezkrotné.
Stal jsem se slzami prolitými strachem,
jež každé ráno vykvetly v krvavou růži.

Jsem vítr, co o svém utrpení dnes v noci k měsíci pěje.
Jsem listy stromů, co pro ni básně skládaly.
Jsem hvězdy, co její vroucné objetí žádaly.
Jsem muž, co věčným pátráním ke skonu svému spěje.

Už víš, jaké tajemství srdce ukrývá?
Cítíš tu touhu na věky uzamčenou
v staleté schránce, jež poodkrývá
Onu věčnou lásku poutníku zaslíbenou?

Tak, odhal tu pravdu pod zámkem schovanou.
Dovol kameni jedním s tělem tvým se stát
Vzpomeň si na ty rány, co bolet už zůstanou.
Nech plamen zapomenutých citů opět vzplát.
Na, přijmi, co tak zoufale tisknu v ruce.
To ty jsi ta, po níž každý svůj život poutník pátrá
Přec ty jsi ta, kvůli které pokaždé má mysl strádá.
Přijmi ve svém nitru své skutečné srdce.

Byl jsem temnota, v níž sebe jsi hledala.
Stal jsem se z kůže a skla mozaikou popraskanou.
To hladovějící střepy vzpomínek se do mého masa zaryly.
Byl jsem věčnost, kterou jsi na mě čekala.
Stal jsem se stínem přání, co nikdy nenastanou.
Poté, co plameny nenávisti tvé tělo nebesům zas vrátily.
Byl jsem svědkem bolesti té, po níž já toužil jsem
Stal jsem se strážcem toho jediného, co mi po tobě zbylo,
vychladlého srdce z kamene, co stále slyším bít.
Byli jsme okradeni o šanci žít náš nejtajnější sen.
Stali jsme se otroky sudby, to nekonečno nám předurčilo,
že nemůžeme už věčně jeden druhého mít.

Jsem vítr, co o svém utrpení dnes v noci k měsíci pěje.
Jsem listy stromů, co pro tebe plakaly.
Jsem hvězdy, co od toho dne padaly.
Jsem muž, co věčným pátráním ke skonu svému spěje.

„Má lásko, žádám tě, přistup blíž.
Tvůj pohled v mém srdci rozpouští zanícené ledy
Vždyť jsem to já a teď už to víš.
Dovol mi ještě tvou hebkou tvář pohladit naposledy,“

Učinil, jak pravil a poté suchými rty políbil mne a já v sobě pocítila
své safírové srdce, co sžírala prázdnota pod závojem zapomnění,
i břímě jeho křehké duše, co na zrnka prachu se pozvolna roztříštila,
Aby pokračoval nekonečný kruh kletby, jež nic už nikdy nezmění.
Nikdy… nikdy nic
povždy pranic víc…
ani zmučený pohled v jeho očích, jak stáhl ode mne časem zbičované ruce,
poté, co tu pod pokrývkou z prachu zanechal jediné, své obsidiánové srdce….