Když tělo odchází a duše zůstává...

Byl začátek března roku 2003. Prožívala jsem významné období. Čekala jsem dítě. Své první dítě.
Ačkoli jsem už několik měsíců žila se svým manželem jinde, ten den jsem přespávala v domě své mámy a jejích rodičů. Pořád mě to tam tolik táhlo, snad o to víc, že jsem byla v onom "jiném stavu".
Děda, otec mé mámy, zrovna oslavil své narozeniny. Tak moc jsme si rozuměli... Co jen má paměť sahá, cítila jsem mezi námi zvláštní pouto. I když se děda projevoval spíš jako materialista, neměla jsem před ním žádné zábrany vyjadřovat své "bláznivé" myšlenky a pohledy na svět. Říkával mi: "Ty jsi taková naše filozofka..." Ale kupodivu to nikdy neznělo ironicky nebo výsměšně. Mám pocit, že se mnou tak nějak vnitřně souhlasil, jen to prostě nemohl, či spíš nechtěl, nahlas naplno přiznat.
Jednou, když už bylo moje těhotenství potvrzené, mi děda řekl: "Lenčo, jak se ti líbí jméno Sabina?"
Praštěně jsem se na něho zaculila: "Dědo, to je moc hezký jméno, ale tohle bude určitě kluk..."
Jen se pobaveně usmál. V naší rodině převládaly holky a nejspíš moc nedoufal, že bude mít prvního pravnuka.
To ráno jsem měla o dědovi zvláštní... sen? Ano, spala jsem a náhle jsem pocítila o dědu až ochromující strach. Neviděla jsem ho, jen cítila jeho přítomnost. A jistotu, tu strašnou jistotu, že se s ním něco fatálního děje... A pak... tak nečekaná změna, obrat o třistašedesát stupňů. Hrůzu nahradil pocit míru, klidu, úlevy... A k tomu jakési bezeslovné dědovo ujištění, že je mu dobře a nemusím se o něho bát. Bylo to tak nepopsatelně skutečné, to všechno...
Probudila jsem se. Vylezla jsem z postele a šla do jídelny. Tam už seděla u stolu mamka. Vypadala ustaraně.
"Leni, děda měl další infarkt, ale stabilizovali ho a odvezli do nemocnice."
To bylo všechno. Věřila jsem, že je děda v pořádku. Vždyť on sám mě o tom ujistil.
Během odpoledne jsem se vrátila do svého nového domova. Brzy nato mi volala mamka. Všechno bylo jinak.
"Leni, teprve teď přišla zpráva z nemocnice... Děda během převozu do nemocnice zemřel..."
Vlastně všechno nebylo tak úplně jinak. Dědovi už bylo dobře - napořád.
Následující týden byl pohřeb a já už v té době díky ultrazvuku věděla jistě, že budu mít syna.
Ládík se narodil posledního července. Dědu mi připomínal na první pohled. Bylo to svým způsobem "netradiční" miminko. Zdravotní sestřičky se na něho chodily dívat a rozplývaly se se slovy: "Jé, to je krásný blonďáček!"
No jo, děda měl bílé vlasy věkem, ale stejně...
Dodnes za mnou děda občas přijde do snu. Mám pocit, že je tak nějak pořád se mnou, snad na mě a mé děti trochu dohlíží...
Dcery jsem se sice nedočkala, ale v kolonce "jméno pro dívku" jsem u obou synů uvedla Sabina.