Moudra do šedé oděná

Moudra do šedé oděná

Je obecně známo, že v určitém věku si dívky začnou více všímat chlapců a chlapci dívek. Proto Vás myslím nepřekvapí, že ani já jsem nebyl výjimkou. V čerstvě dovršených třinácti letech mi na mysl přišla myšlenka, více se sblížit s opačným pohlavím. Vždy jsem byl velice zvídaví a všechny druhy informací jsem doslova „hltal“ v množství, v jakém se jen dalo. A s dívkami to bylo totéž. Přeci jen, ani žádný voják se nevydá do bitvy, aniž by si předtím neprostudoval bitevní plán, to dá rozum. Na Základní škole nás sice poučili o takových těch praktických věcech, ale ona praktičnost nebyla přímo tím, co mě zajímalo. Jak má takový mladistvý hoch, jako jsem já, vůbec s dívkou začít mluvit? A o čem? Na tyto otázky mi nikdo, ani ve školní lavici neodpověděl. Proto jsem se, logicky, snažil obstarat si potřebných informací zcela sám. Nechtěl jsem však ihned zanevřít na naše školství a bláhově jsem se domníval, že o oněch znalostech bych mohl být poučen vy vyšších stádiích studia. Byl jsem však velice zklamán, když jsem obdržel dopis od děkana Univerzity v Hradci Králové, ve kterém mi bylo vysvětleno, že před zahájím studia mezinárodních vztahů, bych si nejdříve měl dokončit základní a později i střední vzdělání. Bože, takové zdržování. Děkanovi se to mluví, ten už svou paní doma má. Tedy, pokud zrovna netráví čas se zahradníkem, jak jsem se dočetl v titulcích jednoho bulvárního plátku, který maminka s oblibou kupuje. Nutno podotknout, že mi stále nikdo nevysvětlil tatínkův žert o tom, že paní děkanové patrně zahradník „obdělává zahrádku“. Vlastně ani nechápu, co je na tom špatně, že se o to zajímá bulvár. Není to přeci úděl zahradníka?

Přestal jsem se na tuto zbytečnost soustředit a dále jsem hledal své informace, kde jsem mohl. Po neúspěchu na univerzitě, jsem své štěstí zkusil u dědečka. Mám rád jeho vypravování, pokud mi u něj neusne. Dědeček mi vyprávěl, jak se kdysi dvořil děvčatům, zajisté ještě předtím, než potkal babičku. Podle dědečka by takový hoch v mém věku měl především dbát na galantnost a vystupování. Prý dívku svého zájmu nejprve nějakou dobu sledoval, aby se o ní něco dověděl, z čehož pak odvodil vhodná témata na konverzaci a například zjistil oblíbenou květinu. Dědečkových rad jsem si zajisté vážil, ale bohužel dneska se tomu říká stalking, a tatínek říkal, že to je „pěkný svinstvo“, takže jsem i tuto variantu zavrhnul. Dědeček je už přeci jen trochu starší model, tak jsem svoji zvídavost zkusil ukojit u tatínka. Ten mi zase vyprávěl o tom, jak svého času holky „balil“ ve stromovce, u Nás v Kostelci nad Orlicí. A říkal, že úplně ideální bylo, když přivezli melouny. Po prarodičích a rodičích posbíral co největší obnos, aby koupil alespoň dva. Poté sedl na kolo, jeden dovezl domů a na druhý lákal vždy nějakou dívku. Jasně. Už vidím, jak stojím před školou a „balím“ třeba takovou Břízovou slovy: „Ahoj, nechtěla bys meloun?“. Na tohle nemusím být zrovna lamač dívčích srdcí, abych věděl, že krom mé hrdosti by mi na hlavě skončil i onen meloun.

Upnul jsem tedy svoji pozornost na internet. Studnici všech informací, které jsem kdy potřeboval. Na internetu bylo zmínek o tom, jak by měl jít chlap na ženskou dostatek. Ovšem už tam nebylo nijak domyšleno, kde mám ve třinácti „zplašit lambo“. Tatínek říkal, že musím počkat do osmnácti a ještě se u toho, s maminkou, podivně smál, jakoby to nemysleli vážně.

Když jsem neuspěl ani na internetu, se zvláštním pocitem v břiše jsem se vydal do místní knihovny. Když jsem tam dorazil, knihovnice na mne hleděla jako na inspekci a nechápala, co tam dělám. „Co, co tady chceš?! Ty jsi přeci dítě! Co děláš v knihovně?!“, zeptala se nechápavým, lehce drhavým hlasem. Odpověděl jsem, že se sháním po literatuře, která souvisí se vztahy mezi chlapci a dívkami. Zaskočená, přesto ochotná knihovnice mne odvedla do oddělení červené knihovny, což jsem opět nepochopil, protože ty regály byly hnědý. Do rukou se mi dostal Dekameron, Petr a Lucie a Nana. Po prolistování Dekameronu jsem si řekl, že Ti chlapi se tam dostali sice daleko, ale já punčocháče nosit prostě nebudu. Petra a Lucii jsem ani neotevíral, protože já jsem Jakub a ve třídě, ani v ročníku, žádnou Lucii nemáme. A Nanu mi zabavil tatínek, řka že na čtení knížky o neukojené nymfomance, mám ještě dost času. Zase mi to nikdo nevysvětlil. „Dospěláci.“. Cítil jsem se poněkud zklamaný a intelektuálně neuspokojený.

Jeden večer jsem tak šel kolem ložnice rodičů a zahlédl jsem na maminčině nočním stolku knížku. Zajímalo mne, oč se asi jedná a tak jsem nahlédl. Na rubu stálo: „Padesát odstínů šedi“. K mamince mi to z počátku vůbec nesedělo, protože u Nás maloval vždy tatínek. Avšak, až jsem se do textu více začetl, zjistil jsem, že tato knížka je přesně, co jsem hledal. Hotové římské fórum plné odpovědí. I když černobílé. Po delší chvíli čtení jsem si řekl, že tohle by konečně mohlo fungovat. Navíc jsem taky slyšel povídat si maminku s tetou Klárou, kde jí o knížce vyprávěla a zněli obě velice spokojeně. Takže ty rafinovaně schované rady tam přeci musejí být pravdivé. Jak bylo psáno, tak jsem udělal. Vyvstala však otázka, kde vzít kožený bič. Bohužel, pokud vím, tak dříve jak o prázdninách do Španělska nepojedeme. Spolužák Rexler mi řekl o obchodu, kam občas chodí jeho maminka a že vždy musí čekat venku. Prý zahlédl nějaký letáček, podle kterého usoudil, že to je místo, kam by měli mé kroky směřovat. Podle knihy jsem se oděl do obleku, který jsem na sobě měl naposledy na svatbě strejdy Antonína, a doplnil jsem jej o jednu tatínkovu kravatu.

Vyrazil jsem tedy do onoho obchodu. I když jsem se nacházel už před, stále jsem netušil, co mne čeká uvnitř, protože výlohy byly zadělané reklamou. Uvnitř obchodu jsem byl zcela učarován. Chromově lesklé podstavce na vystavené zboží. Na přítomné reklamě mnoho spoře oděných mužů a žen. Kvanta různých lahviček, mazadel a všeho možného. A co hlavně? Bičíky! Přistoupil jsem k pultu, za nímž stála mladá, atraktivně vyhlížející slečna, s krátce střiženými vlasy. Krom piercingu, asi doma nemá moc papíru, jak by řekla maminka, protože měla pomalované ruce. Hlavně, že mě doma tetování zakázali. Když jsem se jí dotázal na kožené bičíky, podívala se na mě pohledem, který jsem od opačného pohlaví ještě neznal, a zvláštně se pousmála. Zeptala se, co bych s tím bičíkem chtěl dělat. Ukázal jsem jí onu knížku a odvětil jsem, že bych rád zaujal nějakou dívku, jak tam radí. Jedním okem na mě mrkla, a na papírek mi napsala svůj Facebook a řekla, ať jí napíšu, a že když to dva roky vydržím, tak s ní klidně mohu zkusit jeden její. Pro tuto chvíli mě však poslala domů.

A doma mě čekalo překvápko. Při mé cestě do obchodu mě viděla paní Sígová a místo, aby si hleděla svého, tak o mém malém výletu povyprávěla mamince. A maminka začala ječet. Zda jsem se nezbláznil a co jsem tam, pro boha, dělal, a že za tohle ona nemůže, že to je ta tatínkova volná výchova. Nechápal jsem, co bylo na mé návštěvě obchodu tak špatného. Proto jsem ukázal mamince její knížku a veškeré své motivy jsem jí odůvodnil. Včetně části o bičíku. Maminka v lících mírně zrudla a málem začala koktat. Tatínek se tou dobou v koutě už „válel smíchy“, který se do toho momentu snažil hrdinsky zadržet. Div málem nespadl se židle. Maminka ho okřikla, ať se tak hloupě nesměje, ale tatínkův smích jen přidával na intenzitě. V jednom okamžiku se maminčina barva ze studu proměnila na vztek, a tatínkovi do kouta poslala dobře mířenou facku. Na tatínkovi bylo vidět, že facka ho ještě pálila na tváři, ale nemohl se ubránit úsměvu.