Jeden z mých druhých domovů

Nejspíš je až zvráceně nestudentské uvažovat o škole jako o domově. Nicméně se o to teď pokusím. Měl bych v rámci zachování své cti prohlašovat svým druhým domovem hospodu, bohužel škola ji drtivě poráží. I můj hlavní, a zatím jediný, domov se školou soupeří o můj čas téměř rovnocenně.

A v čem je ten druhý domov jinačí oproti čtyřem zdem plných rodinného tepla? Moje rodné hnízdo mi poskytuje střechu nad hlavou a místo pro klidný spánek. Přiznejme si, to škola o některých hodinách také. Skóre? Zatím jedna ku jedné. Plichta. V naší malé sluji mám chápající a milé rodiče s jedním škodolibým a vykutáleným sourozencem. Ve škole mám spoustu chápajících a milých sourozenců a v čele vždy jednoho vykutáleného a škodolibého rodiče. Skóre tedy dvě ku dvěma. Závěrem se dostávám k rozhodujícímu prvku, kterým bude samozřejmě strava. V mém příměstském brlohu, kde vaří chutné pokrmy většinou můj otec a pokud je potřeba ostřejší kuchyně tak i má maličkost, si nemohu na nic stěžovat. Ve většině případů jsem v sedmém, občas i vyšším nebi. A jak mě pohostí můj druhý domov? Vakuově balenými potravinami v mechanických krabicích, které si za můj hlad sobecky berou horentní sumy. Mám-li zájem o civilizovaný oběd na talíři, musím se jít projít ven a navštívit rodinnou kuchyni typového označení vývařovna. Zde sice dostanu na výběr ze dvou jídel, je to ovšem jako moci vybrat mezi provazem a gilotinou. Pokud z tohoto prohlášení nabýváte dojmu, že jsem lehce zmlsaný jedinec, pletete se. Ne totiž jen lehce. Tím upravuji výsledné skóre na tři ku dvěma pro sojčácký hrad.

A proto teď, přímo za touto větou, udělám tečku a půjdu do svého opravdového domova.