Ručně a stručně III.

Bylo za pět minut osm. Tadeáš čekal na náměstí až přijde. Uviděl ho jak se blíží s dvěma holkami kolem ramen a náramně se baví. Tadeáš vyšel. Šel docela rychle, když k Robinovi přišel ucítil alkohol. Táhlo to z něho až hamba. Už v sobě ten vztek držel moc dlouho a pohled na Klárku mu vždycky připomnělo co má udělat. Rozpřáhl se a vrazil mu. Robin spadl a válel se na chodníku a přitom nadával. Z nosu mu stékal pramínek krve.
„Jsi ubohý slaboch“ řekl mu Tadeáš „zkus se ke Kláře jen přiblížit a nebude to jenom jedna rána“ vyhrožoval mu a odešel.
Klára vyšla ze školy. Neměla náladu. Cítila se strašně osamělá. Byli to teprve 3 dny co jí Robin zbil. Zprávy od něho vyhazovala a domů nikdy nechodila sama. Cítila se podvedená, smutná a osamělá.
„Klárko počkej,“ spěchal za ní Tadeáš „máš už dneska něco v plánu?“ Vlastně sama nebyla, měla tu Tadeáše. Staral se a pečoval o ní. Za ty tři dny se o od ní v podstatě nehnul ani na krok.
„Říkala jsem si, že bych byla doma nebo se šla projít.“
„Žádné takové. Půjdeš s námi večer opékat. Předtím bychom, jestli by ti nevadila moje přítomnost, mohli jít třeba do lesa. Znám jedno úžasný místo“ mrkl na ni. Musela se usmát. Měl v sobě strašně moc elánu a optimismu. To všechno jí chybělo. Byla strašně ráda, že ho tu má.
„No projít bychom se mohli, ale na opékání nemám moc náladu“ odpověděla mu.
„Právě už z toho důvodu bys měla jít“ podíval se na ni na oko smutně.
„Ještě uvidíme, juk?“ usmála se na něj.
Večer se docela bavila. Nikdo na ni neupozorňoval a Tadeáš byl vždycky na blízku. Ale pořád měla strach, že se Robin někde objeví.
Čas plynul a Klára se zotavovala po nemoci zvané Robin. Byly to už dva měsíce. Někdy měla okamžiky kdy se usmívala, ale někdy měla okamžiky, kdy chtěla být sama a brečet, ale to Tadeáš nikdy nedovolil. Byla mu za to velice vděčná. Díky němu poznala co je to jemnost, něha, lichotky, radost a hlavně co je to láska. Byli ale pořád jenom kamarádi.
KLARKO MAM PRO TEBE PREKVAPENI.BUD ZITRA V 8 PŘED DOMEM. VYZVEDNU SI TE TAMJ DOBROU NOC napsal jí večer.
V sobotu opravdu čekala před panelákem na Tadeáše. Jenže ten se pořád neobjevoval. Nevěděla, jak si to má vysvětlit. Bála se, že se mu něco stalo. Zavibroval jí mobil. Přišla jí zpráva. PRIJD PROSIM K TRAFICE U VAS. Nechápala to, ale věděla, že mu může věřit. Asi někde předtím byl a nestihl to. Hnedka, jak dorazila k trafice, jí přišla opět zpráva. MOHLA BYS PROSIM TE PRIJIT NA NAMESTI. JE TO VELICE DULEZITE. JA SE ODTUD ASI NEDOSTANU. Asi se něco stalo na náměstí. Vůbec si s tím nedělala hlavu. Když došla na náměstí, Tadeáš seděl na lavičce a hlavu měl skloněnou. Lekla se, co když mu Robin ublížil? To by si nikdy neodpustila. Rozběhla se za ním. Hnedka ho objala a podívala se na něj. Nevypadalo to, že by se mu něco stalo. Právě naopak usmíval se.
„Tyyyy… Víš jak jsem se bála, že se ti něco stalo?“ zasmála se a na oko se zlobila.
„Nevím, ale když mi to ukážeš, tak to možná budu vědět.“ Klára roztáhla ruce a řekla: „Tááááákhle mooooooc.“ Tomu se musel začít smál. Byla jako malé dítě a strašně moc jí to slušelo.
„Pojď. Mám pro tebe to překvápko“ zase ten jeho tajemný úsměv. Vstali a šli do restaurace. Tam na ně čekal stůl, který Tadeáš zamluvil.
„Myslím, že bychom se měli předtím navečeřet“ usmál se.
„Před čím?“ vyzvídala Klára.
„Pšššt. Při jídle se nemluví“ a přitiskl jí ukazováček na ústa.
Když pojedli, měli mimochodem její oblíbené palačinky se zmrzlinou, tak jí Tad zavedl k lesu.
„Teďka mě tam znásilníš“ zasmála se.
„A co když vážně chci?“ zeptal se vážně a v očí se mu zablesklo. Všiml si, že se jí rozšířili oči a malinko odstoupila. Zasmál se. Rád ji strašil a ona mu na to vždycky naletěla.
„Neboj se… Přece mi můžeš věřit.“
„Nedělej si ze mě srandu, víš že to nemám ráda a že se v noci v lese bojím“ řekla a zdráhala se jí do té černé tmy, co tam viděla. Přistoupil k ní a potichu řekl: „Neboj se. Já se od tebe nehnu ani na krok“ Chytil ji za ruku a vedl ji po cestičce do lese.
V lese se pořád otáčela a nebyla si jistá, jestli tady někdo není. Přišli až k mýtince a on vytáhl z baťohu deku a roztáhl ji na zem. Sedli si a povídali si. Bylo jí krásně, byla šťastná a nejvíc byla ráda, že je tu Tadeáš.
„Podívej, jak jsou ty hvězdy krásně vidět“ řekla mu po chvilce a lehla si na záda, aby lépe viděla. On udělal to stejné. Přemýšlela a zrovna padala hvězda. Vyplní se jí to?
Díval se na ni, byla tak krásná, když se smála a ty její zelené oči byly na ní to nejkrásnější. Všimla si, že ji pozoruje. Usmál se a pohladil jí po tváři. Úsměv mu obětovala. To mu dodalo odvahu. Políbil jí. Bylo to pro ni neznámé. Nikdy nelíbala nikoho jiného než Robina. Líbali se jemně jakoby se báli, že něco zkazí.
„Miluju Tě“ zašeptal jí do ucha, když se konečně od sebe odtrhli.
„Ne to já miluju Tebe“ usmála se a dala mu pusu.
Bylo jedenáct hodin, když se vydali domů. Rozloučili se, ale ne jako přátelé, ale jako pár. Konečně byla osvobozena od Robina, teďka byla Tadeášova. Byla šťastná jako nikdy před tím. Jak usínala nemohla se dočkat až bude zítra zase s ním…