Ručně a stručně II.

Dny plynuly a z dnů se staly týdny. Byla konečně šťastná, smála se na celé kolo. Užívala si to plnými doušky. Láska pro ni byla zase krásný cit.
Jednou večer jí přišla zpráva od Tadeáše. KLARKO MOHLI BYCHOM SE ZITRA SEJIT?POTREBOVAL BYCH SE NEKOMU SVERIT.DEKUJU TAD:-* Přemýšlela, co mu má napsat. Nechtěla, aby zase bylo peklo, ale nemohla Robinovi lhát. STALO SE NECO?NESTRAS ME=( Opět jí zavibroval mobil. Cože? Jeho rodiče se rozvádí? Ani mi neřekl, že se hádají. To musí být pro něho těžké. Musím mu pomoct. Robin to pochopí…
„To si děláš srandu?!“ díval se na ni vražedně, ale hlas nezvedl. To brala jako dobré znamení.
„Robe, mu se rozvádí rodiče. Potřebuje pomoct“ říkala opatrně.
„Proč zrovna ty? To nemá jiné kamarádky? On snad neví, že máš kluka?“ začínal být naštvaný, což už za dobré nepovažovala.
„Má, ale je to můj nejlepší kamarád a vždycky jsme si říkali všechno. Neboj se ví, že mám tebe. Vždyť tě miluju a to ty víš a ví to i ostatní“ řekla laškovně a snažila se ho políbit. Odvrátil se. Povzdychla si.
„Tobě se líbí, viď že jo? Přiznej se!“ chytl ji hrubě za ramena a zatřásl s ní až jí to bolelo.
„Děláš si srandu? Je to můj kamarád nic víc. Miluju tebe. Myslela jsem, že to víš!“plakala.
„Já ti to vidím na očích. Ty ho miluješ!“ už zase křičel a držel ji pevně.
„Ty si to vsugerováváš! Vidíš něco co vůbec není!“ začínala se bát.
„Vsugerovávám? Tak proč si s ním tak veselá? A proč se na něho pořád usmíváš?“ křičel až se třásl vzteky „přiznej to už konečně“ uhodil jí „mrcho, podvádíš mě s ním!“ druhá rána. Spadla.
„Robine, ne-e. Slíbil jsi, že to už neuděláš! Prosím přestaň“ prosila mezi ranami, které jí dával. Ležela na zemi a on na ni seděl a mlátil ji. Nemohla nic dělat, snažila se bránit a prosila, ale on jí nadával dál.
„Prosím Robine nech mě, prosím“ plakala, snažila se bránit, ale on jakoby nic necítil a neslyšel. Zasadil jí takovou ránu, že upadla do bezvědomí.
Když přišla k sobě, bolelo jí celé tělo. Ležela na posteli. Robin seděl vedle ní, plakal a držel jí za ruku. Všiml si, že se probrala a chtěl jí obejmout, ale ona se mu vytrhla z náručí.
„Chci pryč“ řekla s tónem plné nechuti.
„Kláruško beruško prosím odpusť mi. Já nevěděl co dělám.“
„To ty nevíš nikdy“ Byla rozhodnutá. Zvedla se. Tělem jí projela ostrá bolest.
„Kláruško lehni si. Já tě doprovodím domů“ řekl rázně, ale jemně a šel se oblíkat. Zavrtěla hlavou.
„Ne. Dojdu sama“ sedla si „nebo zavolám Tadeášovi“ dodala potichu, když jí zase projela bolest. Věděla co musím udělat, ale nepočítala s tím, že ji znovu uhodí. Tlakem a překvapením opět spadla na postel.
„Kláruško to mi nesmíš dělat“plakal Robin.
„A ty mi toto můžeš dělat?“ vyštěkla na něj. Sebrala všechny síly a vstala. Vzala si věci a odešla. Prosil ji o odpuštění, ale ona nemohla, tváře jí cukali bolestí.
„Promiň Robine, ale já nemůžu“ s těmi slovy za sebou zavřela dveře. Robin se rozbrečel, ztratil ji, ale když ona si to zasloužila. Podvádí mě a ze mě blbce dělat nebude. Zase se ho zmocňoval vztek.
Klára vyběhla ven. Sedla si na lavičku jako posledně. Podívala se na svůj obličej. Panebože, lekla se, to žádný make-up nezakryje. Nevěděla co má dělat. Domů by sama nedošla. Bolí jí všechno. Zavolala tedy Tadeášovi, jestli by pro ni nemohl přijít. Pak zakryla to málo co se zakrýt dalo. Nasadila si brýle, i když byli zbytečné. Neví co řekne doma. Bála se co nastane.
Tadeáš už zdálky viděl, že má na očích brýle, i když je zataženo. Rozběhl se tedy. Když uviděl co má s obličejem zmocňoval ho vztek. Nejradši by Robinovi taky jednu možná dvě dal, ale teďka musel pomoct Kláře.
Když k ní doběhl, Klára vstala. Hnedka ji obejmul a hladil po vlasech. Plakala, nedokázala to udržet, potřebovala to někomu říct. U Tadeáše se cítila v bezpečí. Teďka na ni Robin nemůže…