Průzkum ticha

Slabé modré světlo diod, které ukazuje, že žiji. Ticho. Všechny zvuky jsou jen moje: dřevěné skřípání kroků, šustění šatů. Každý pohyb vrhá stíny. Ale jsem v bezpečí, protože vše je na svém místě, i já.

Jsem tu užitečná a spokojená. Starosti, touhy a nenaplněné potřeby spí kdesi v jiném čase. Přístroje vypadají tak bezmocně. Co asi lidé cítí ke svým počítačům? Zjišťuji, že je tu plno mě – nacházím sama sebe tam, kde není nikdo jiný. Líbí se mi, že je to logické. Užívám si svou moc nad světlem.

Přemýšlím. Je několik způsobů, jak se to může pokazit: když nahlas promluvím; když chci něco, co není na svém místě a musela bych to hledat; když se objeví někdo jiný, kdo necítí to, co já; hluk nebo hodně světla.

Jaká je noc venku? Oblékám si skafandr a jdu to zjistit. Zjišťuji, že noc je chladná, tichá a osamělá.