O vinících

V některých situacích lidského života nejsou viníci, jen oběti.

-- Singularis: Ester Krejčí: Schizofrenické konsekvence.



Úvod

Když se stane neštěstí¹ a někdo jeho obětí, v druhých lidech (kromě těch bezcitných) vzbudí zpráva o tom smutek, lítost, soucit – a možná i strach, pokud si připouštějí, že by se jim mohlo stát něco podobného. Pro člověka je pak přirozené ptát se, kdo je za něstěstí odpovědný, tedy hledat viníka a požadovat pro něj trest, nebo od něj alespoň vyžadovat zadostiučinění či lítost.

Má však každé neštěstí viníka? Podle čeho ho lidé určují? A nemýlí se přitom? Rozhodl/a jsem se nad těmito otázkami zamyslet a dospěl/a jsem k názoru, že mnohá neštěstí viníka vlastně nemají, lidská intuice se při jeho určování mýlí častěji, než se zdá, a i když lidé pochopí a přijmou rozumné zdůvodnění, stejně pak svůj hněv a opovržení směřují spíše na nevinné „obětní beránky“, zatímco skuteční viníci zůstávají v bezpečí skryti. V následujícím textu se dozvíte, co mě k tomuto pesimistickému názoru vedlo.
──────────────────────────────────────────────
¹ Neštěstím zde rozumím např. zlý skutek, ublížení, nehodu, přírodní katastrofu apod.



Legitimita

Naivně bychom mohli říci, že viník je osoba, která nese odpovědnost za určité neštěstí – udělala něco, o čem mohla předpokládat, že by to k danému neštěstí mohlo vést. Hned však musíme dodat, že osoba může být vinna i nečinností, pokud mohla udělat něco, o čem mohla předpokládat, že by to neštěstí zabránilo, ale neudělala to.

Nese však vinu jen jedna osoba? Třeba když někdo omylem shodí vázu (jako v první epizodě seriálu Klub společníků óranské střední) a ta se rozbije, nese za to přece kromě osoby, která vázu shodila, díl odpovědnosti i osoba, která ji postavila na takové místo (mohla předpokládat, že by z něj mohla snadno spadnout a rozbít se), a osoba, která ji vůbec vytáhla z krabice (mohla předpokládat, že mimo krabici bude váza mnohem ohroženější); nebo dokonce i osoba, která vázu vyrobila (mohla předpokládat, že když vázu vyrobí, může se rozbít). V praxi tedy neštěstí vznikají spíše shodou většího množství okolností než jednotlivým činem, a proto jsou lidé při určování² viníka nuceni zohlednit i další faktory: nezbytnost a legitimitu daného jednání. Nikdo nebude považován za viníka proto, že se narodil či že dýchá, protože jsou to okolnosti nezbytné, kterým člověk nemůže rozumně zabránit. Také nebude považován za viníka proto, že rozbalil balík, který mu došel, či proto, že vykonával pravomocné rozhodutí soudu; tyto skutky jsou totiž považovány za legitimní. Naopak kdo způsobí neštěstí tím, že poruší zákon či obecně uznávané normy, bude za viníka považován téměř jistě.

Posouzení viny tedy přímo závisí na legitimitě připsané posuzovaným činům. Lidé se ovšem při určování této legitimity občas mýlí. Mají tendenci hodnotit chování svoje, svých blízkých či skupin, jejichž jsou členy, jako legitimnější než stejné jednání cizích lidí či nepřátelských skupin. (Myslím, že to je hlavní důvod existence námitek podjatosti u soudu.) Podobně, snad ještě víc, se úhel pohledu liší podle role, v níž se právě člověk nachází: tentýž člověk, který jako bohatý vidí v příležitosti k hromadění soukromého majetku na úkor druhých legitimní životní šanci, by mohl jako chudý a vykořisťovaný posuzovat totéž jako nelegitimní hanebnost.

Mám dojem, že zvlášť často se člověk mýlí v posouzení své vlastní viny. Člověk může posoudit svůj zlý skutek jako nezbytný („Musela jsem ji zabít, protože už jsem to nemohla vydržet.“) či z nějakého důvodu legitimní (jako např. R. R. Raskolnikov v Dostojevského románu Zločin a trest³ nebo Jorge z Ecova Jména růže).

V mnoha případech je legitimita sporná či nejednoznačná. Příkladem je stavba domů v zátopovém území. Ačkoliv vlastníci pozemků jsou evidentně odpovědní za vzniklé škody (věděli, že to území řeka pravidelně zaplavuje, a mohli na něm nestavět), právo využívat svůj majetek je v naší kultuře považováno za natolik legitimní, že je jen málokdo považuje za viníky.

Překvapivě často se také setkávám s tím, že lidé svádějí odpovědnost za zlé skutky na oběti, protože v důsledku kognitivní disonance⁴ začnou považovat přítomnost zločinu na určitých místech, v určitou dobu či za určitých okolností za legitimní. Pak uslyšíme věty jako: „Může si za to sama,“ „Neměl tam chodit“ či „Neměla ho provokovat.“ Toto zjištění je zvlášť znepokojující vzhledem k tomu, že lidé, kteří takto uznají zločin v určitých situacích za legitimní, by jej mohli následně v těchto situacích také bez pocitu viny páchat.

──────────────────────────────────────────────
² Slovo „určování“ popisuje tento proces mnohem lépe než „hledání“.

³ Podle Wikipedie si R. R. Raskolnikov ospravedlňuje plánovanou vraždu stařeny mnoha argumenty, např. tím, že je hloupá, zlá a brzy by nejspíš stejně umřela, a také svým „šlechetným“ záměrem ukradnout jí peníze, a zařídit tak šťastný život sobě, své matce a sestře.

⁴ Kognitivní disonance je stav mysli, který vzniká např. rozporem mezi tím, v co věříme, a realitou. Za určitých okolností může vést ke změně našich postojů.



Reklama na Santa Clause

Lidé se však při určování viníka (či přesněji už při určování odpovědnosti) často mýlí i tam, kde odpovědný viník existuje.

V lidské psychice je třeba hluboce zakořeněna potřeba vidět kolem sebe příčinné souvislosti, a tak je i duševně zdravý člověk občas vidí i tam, kde nejsou, a spojuje si události s lidmi, kteří se jich viditelně účastní nebo o nich podávají zprávu; případně připisují odpovědnost za následky tragédie lidem, kteří na ně měli jen omezený vliv. Podle toho pak za smrt osob uhořelých při požáru mohou hasiči, za nemocnost mohou lékaři, za kriminalitu policie, za špatné počasí televizní moderátor, za reklamu s motivem Santa Clause Santa Claus.

Tento intuitivní mechanismus určování viníků má rovněž velký vliv na ostatní lidské chování. Lidé s ním totiž počítají, a tak se nepustí do odstraňování ilegálního graffitti, aby se vyhnuli obvinění, že je tam předtím nastříkali; nepomohou oběti ve rvačce, aby nebyli obviněni, že ji způsobili; nepokusí se zachránit osobu, která pravděpodobně zemře, aby nebyli obviněni z jejího zabití a tak dále.

Jak je ovšem zřejmé, lidská intuice při určování odpovědnosti a viny dobře funguje pouze v jednodušších případech, jaké se vyskytovaly už v prehistorii. V dnešním složitém a individualizovaném světě často selhává. Proto mají lidé (kromě intelektuálů) tak rádi přímočaré příběhy s jasně rozlišeným dobrem a zlem, kde jejich intuice příjemně a bezchybně funguje.

Lidé mají naštěstí většinou (pokud například nepodlehnou davové psychóze při lynčování) rozum, a tak si uvědomí, že policie kriminalitu nezpůsobuje a naopak její preventivní přítomnost ji spíše odpuzuje (zločinec zpravidla půjde raději páchat zločin někam, kde ho hned nezatknou). Přijmou ovšem toto racionální vysvětlení i emoce? Dle mých zkušeností se pocity bohužel řídí nadále jen prvním dojmem a zkresleným výstupem intuice, takže i když člověk rozumem uzná, že vinen je někdo jiný, jeho nenávist, znechucení a opovržení stejně dopadnou na toho, kdo se vinen zdá, a podvědomě ovlivňují chování člověka. Proto může při spatření policejní hlídky dostat strach z kriminality, i když ví, že by se měl místo toho cítit bezpečněji.

Lidé mají rovněž potřebu spojovat si všechny události kolem sebe s nějakými (představitelnými) lidmi, i když byly způsobeny jevy, které ani vzdáleně lidskou podstatu nemají. Proto vznikly v dávných dobách mýty o bozích a jiných personifikacích přírodních jevů. Někdy také lidé na podobné personifikace svádějí svoje vlastní činy. (Např. dárky od Ježíška či „skutky boha války“.)

Také jsem si povšiml/a, že lidé s jednodušším myšlením mohou mít tendenci připisovat vinu bez bližšího zkoumání (a bez důkazů) lidem neoblíbeným, cizím či na okraji společnosti.



Komplikované případy

Řekněme, že na tichomořském ostrově Etenu se jednoho roku narodilo mnoho dětí. O deset let později pak nastala neúroda a hladomor a většina jich zemřela, protože pro ně nebyl dostatek potravin. Má tato událost viníka? Mohou za to rodiče, protože porodili mnoho dětí? Cizí země, protože neposlaly část své úrody na Etenu? Dospělí, protože nezemřeli místo dětí? Místní šaman, protože se nedostatečně modlil k příslušnému božstvu? Co myslíte? Já myslím, že konkrétní výklad se bude lišit v závislosti na kultuře, a můj názor je takový, že všichni jednali legitimně, a tedy nikdo vinu nenese.

Podívejme se na druhý případ: Řekněme, že Jarmila chce od Romana láhev rumu pro svoji matku, ale nechce, aby věděl o tom, že její matka je alkoholik, natož aby si to myslel o ní, tak řekne, že používá rum k čištění nábytku, protože se jí tak osvědčil. Roman souhlasí, ale protože mu rum chutná, řekne si, že je ho na nábytek škoda, tak velkou část láhve, kterou má Jarmile dát, upije a nahradí směsí methanolu, barviva a umělého aromatu. Jarmila o tom neví, tak dá láhev matce a ta se otráví. Kdo je viníkem v tomto případě? Roman, protože podvedl Jarmilu tvrzením, že jde o čistý rum? Jarmila, protože lhala Romanovi ohledně toho, co bude s rumem dělat? Nebo Jarmilina matka, protože tu směs vypila? Můj názor je, že vinu sdílejí Roman a Jarmila, protože každý z nich lhal pro svůj zisk, což považuji za nelegitimní. Dovedu si ale představit i jiné výklady.



Závěr

V textu jsem uvedl/a řadu tvrzení, zjištění a dojmů, které můj pesimistický názor formovaly, a dva „komplikované“ případy, které mě napadly. Zkuste se nad nimi zamyslet a jistě vás napadnou další, když se moje dojmy pokusíte aplikovat na svoje zkušenosti. Narazíte tak na souvislosti, které mi unikly, odhalíte moji zaujatost, omezenost a nedostatečnou zkušenost a dospějete k názoru lepšímu, než je ten můj.

Nebyl to nijak zevrubný či odborný výklad; zájemce o takový odkazuji na knihu Princip odpovědnosti⁵, nebo minimálně na příslušné články (Vina, Odpovědnost) na Wikipedii.

Děkuji za pozornost a uvítám diskusi, odlišné názory a protiargumenty, ale i doplnění a případně pochvalu.
──────────────────────────────────────────────
⁵ JONAS, H. Princip odpovědnosti. Oikúmené : Praha, 1997.