Kouzelný dědeček

Kdysi dávno, stála ve vesnici Bílá u Černého lesa, malá chaloupka celá ze dřeva. V ní žil chudý sedlák se ženou, kterou nadevše miloval, a dcerou Lily, které byl pyšným tatínkem. Až do dneška se jim vedlo přinejmenším skvěle. Na zahrádce pěstovali ovocné stromečky, chovali několik oveček a slepic, které hlídali dva malí, uštěkaní pejsci jménem Frodo a Alík. Ptáte se, co se dnes mohlo tak strašného stát? Inu, to se zanedlouho dozvíte.
Sedlák byl muž chytrý, ale také velmi pracovitý, takže každé ráno musel velmi brzy vstávat, aby si odpracoval směnu na poli, a pak se mohl pozdě večer vrátit, na pár hodin usnout, a pak zase všechno dokola. Zkrátka, neměl to jednoduché. Ale práce pro chudé nebyla, a tak si vybírat nemohl. Dnes ráno, tomu nebylo jinak. Vstal, rozloučil se se ženou, políbil spící Lily na čelíčko, nalil do sebe šálek citrónového čaje s medem, po kterém tělo krásně zesílí, a šel. Na poli bylo práce jako vždy, hodně.
Pozdě večer, kdy už zbyl na poli jako jediný, se vzchopil, nasadil úsměv, a šel domů. Moc rychle nešel, spíš kulhal. Hlava ho bolela tak moc, jako ještě nikdy před tím, oči se mu samy zavíraly, kolena se mu při chůzi podlamovala. Konečně se však ocitl před chaloupkou, které mohl s hrdostí říkat domov, otevřel a automaticky si to namířil do pokoje s postelemi. Čekal spící ženu, spící dceru, ale to, co doopravdy uviděl, mu doslova vzalo řeč. Na posteli ležela jeho žena, se zabaleným děťátkem, Lily, v náručí. „Je nemocná. Do rána už prý asi nevydrží. Doktor nám nabídl lék, ale je moc drahý. Za pět zlatých nám ho nabízel, ale kde bychom my přišli k tolika penězům?“ Sedlák mlčel. Zdali přemýšlel, nebo byl jen příliš překvapený, nevím. Ale co vím, tak o pár chvil později řekl tato slova. „Přece tu nezůstanu a nebudu čekat, až má jediná dcera zemře. Jdu ven a najdu někoho, kdo ten lék dá za míň. Třeba nám někdo dokáže pomoci i zadarmo.“ „Nebuď hloupý muži, ten lék je příliš vzácný, nikdo nám ho za míň peněz neprodá!“ Zavolala na sedláka, ale ten už byl ze dveří pryč. Z rodinné kasičky vyndal dva zlaté, jejich jediné úspory na horší časy, a klopýtal hledat pomoc.
Doktor byl z města na jihu. Dal se tedy na sever. Trmácel se přes pustý les, kolem potoka, až se dostal na jednu pěknou, polní pěšinku. Šlo se mu po ní dobře, a tak se jí držel. Zanedlouho si všiml jakéhosi dědečka, který zrovna tak kulhal a šel přímo naproti němu. Rozběhl se tedy a zastavil, až necelý metr od pocestného. „Pane, prosím Vás, moje dcera je vážně nemocná a do rána už to asi nevydrží. Léčba stojí pět zlatých, ale máme jenom dva, nemohl byste nám nějak pomoci?“ Zeptal se udýchaně. „Inu, mohl bych. Ale musíte udělat přesně to, co Vám řeknu.“ Sedlák mu rychle podstrkoval oba zlaté penízky, ale on jej odbyl. „Nechci peníze.“ Řekl, podávaje mu bílou kytičku. „Z té kytičky dceři uvař čaj. Ale rychle, nikde a ničím se nezdržuj. Jestli ho včas všechen vypije, bude jí zase dobře. Pokud to nestihneš, už ti ji nikdo nevrátí.“ Sedlák si od dědečka vzal kytičku, poděkoval, a uháněl domů.
Doma z kytičky uvařil čaj, vtrhl do pokoje a rychle jej podával nemocné holčičce, ať to co nejrychleji vypije. Lily si sice stěžovala na ohromné bolesti, ale poslechla. Pak usnula. Sedlák se unaveně svalil vedle ženy a spícího dítěte, zavřel oči a tu hromadu otázek, které se mu teď od jeho ženy dostalo, už neslyšel. Ráno ho probudily radostné výkřiky. Lily se uzdravila, byla zase ta usměvavá, veselá holčička, jako dřív.
A pak zazvonil zvonec, a pohádky byl jak jinak, než konec.