Další "první setkání"

Musí na mě být komický pohled. No spíše malinko děsivý.
Vlasy rozcuchané větrem. Nemají žádný tvar, žádný řád. Nevkusně a velmi nepohodlně se kroutí kolem mého obličeje. Je zbytečné je upravovat, za minutku budou vypadat úplně stejně. Možná hůř.

Upřímně nevím, na co jsem myslela, když jsem vycházela z domu. Gumičku jsem si připravovala k zrcadlu, abych si mohla udělat drdol. Věděla jsem, jaké je venku počasí.
No, ale asi už bych to nebyla já, kdybych nezapomněla.

V očích se mi značí lehce šílený a nepřítomný výraz, který důkladně podtrhávají obrovské tmavé kruhy pod očima.
Sladká odplata mého těla za to, že jsem mu nedopřála dostatek odpočinku. Hlasitě se mi teď na veřejnosti vysmívá.
Ale copak já za to můžu? No řekněte. Kdo z vás dokáže v klidu snít, když mu hlavou běhá tisíce myšlenek a představ? A o tom neskutečném návalu emocí ani nemluvě. Chvilku jsem vystrašená, chvilku natěšená. Žaludek jako na vodě a po těle napětí. V dalším okamžiku pak střídá stud bláznivou radost.

To je na jednoho člověka prostě příliš!

Kdybych byla kuřák, už bych se pomalu ztrácela v zajetí nedopalků. A v širokém okolí by nejspíš nebylo cítit jiné vůně, než cigaretového dýmu. Myslím si, že by byl tak hustý, že by se v něm lidé snadno ztráceli a naráželi by do podpůrných sloupů.

Nervózně si mezi prsty levé ruky mnu přívěsek na dlouhém řetízku, který mi spadá až na prsa. A pravou rukou neustále mačkám tlačítko pro odemknutí telefonu, abych se ujistila, že se čas nezastavil.
I když mi přijde, že ano. Už nejméně 30x se mi na telefonu ukázal stejný čas.
Zkouším to tedy znovu.
Právě ve chvíli, kdy se display rozsvítil, čísla poskočila a změnila se na 16:00.
Při myšlence, že ji za okamžik znovu spatřím, se musím kousat do spodního rtu.
Je to už tak dávno.
V hlavě mi běží nejrůznější verze představ o našem dalším „prvním setkání“, které se neodkladně blíží.

Zavírám oči a snažím se soustředit na svůj dech. Přebírám kontrolu.
Hluboký nádech.
To je ono.
Teď…pomalý a táhlý výdech.
Dobře. To bych měla.
A teď zopakovat.
Několikrát.

Připadá mi, jako bych právě zaběhla nový světový rekord při sprintu na 200 m. Nebo spíš, jako bych o vlásek unikla temné dámě s kosou.
Adrenalin stoupá, podobně jako rtuť teploměru v nejteplejších dnech. Mám pocit, že mé tělo už nevydrží ani minutu a já vybouchnu, a nebo při nejmenším prostě odpadnu.
Oběma rukama si odhrnu vlasy z obličeje a hluboce se předkloním. Ostatním se nejspíš může zdát, že budu zvracet. A kdyby se mě někdo zeptal, nemohla bych to s jistotou vyvrátit.
Na řadu teď přichází záklon doprovázený prudkým a hlasitým výdechem.
Dlaněmi si chvíli zakrývám tvář. Konečky prstů si mnu zavřené oči a přemýšlím nad tím, že si raději sednu. Kamkoliv.

Ze zamyšlení mne však vytrhnul náhlý ohlušující zvuk. Zvuk tření kovu o kov.
Na první nástupiště, kolej třetí, přijíždí osobní vlak… Vážení cestující... Dál už neposlouchám, nevnímám. Jestli mi před minutou bylo na omdlení, tak teď nejspíš umírám.
Zatmělo se mi před očima, tep vyletěl vysoko nad normy a připadá mi, že tu pro mě není dostatek kyslíku.
Musím se opřít o zábradlí, u kterého stojím. Se sklopenou hlavou se snažím o znovunalezení rovnováhy.
Kolem mne procházejí lidé, kteří právě vystoupili. Scházejí podchodem a dále, ve svých osobních bublinách, žijí své soukromé životy. Sotva je dokážu vnímat. Chvíli přemýšlím nad tím, jestli někoho nenapadne se zastavit a zeptat se mě, jestli jsem v pořádku. Divím se, že ani ta stará paní, co se na mě tak starostlivě podívala, nevytáčí první pomoc. Nejspíš neumí zacházet se svým telefonem, který pravděpodobně dostala k posledním narozeninám od svých technologicky založených, starostlivých dětí.
V téhle době je to ale normální. Nezájem ostatních o život jedince. Zvláště pak, jde-li o jedince, který připomíná mladou narkomanku.
Chtít zájem ostatních je naprosto nepředstavitelné. Ba dokonce opovážlivé.
Každý sám za sebe.

Žij, bojuj a přežij!

Poslední hluboký nádech a s odvahou zvedám svůj zrak před sebe.

Stojí tam, pár kroků ode mne. Dívá se na mě. Z jejího výrazu poznávám, že ještě před minutkou tuto situaci rozdýchávala stejně, jako já. Ještě teď má červená líčka. V očích zůstal jemný náznak pološílenství, které podtrhávají tmavé kruhy pod očima. Myšlenky na mě jí nedaly spát. Snad je to dobré znamení. Ruce v pěst naznačují vnitřní boj emocí.
Zvládly jsme to. Po dlouhém čekání, přišla konečně ta chvíle a my tu stojíme tváří v tvář.

Udělala jeden nepatrný ostýchavý krůček směrem ke mně. Zastavilo se mi srdce a spolu s ním i celý můj svět. Jen na minutku. Jen, aby mohlo znovu začít bít, jako o život.
Tentokrát za tím ale nestál strach, byla to neskutečně silná touha s lehkou příchutí studu.
Šílenství z nedočkavosti v našich očích se zlehka měnilo v jiskru a na unavených tvářích se začaly vyjímat široké úsměvy.
Při pohledu na ten její, se mi rozechvělo srdce. Miluji, když se usmívá. A ještě víc, když se smějí její nádherné karamelové oči.
Pomalu, váhavě jsem obešla zábradlí. Ještě stále jsem se ho přidržovala. Ještě pořád jsem nevěřila svému vlastnímu tělu. V mé mysli přetrvávalo podezření, že mě zradí a já se tu sesypu na zem.
Jistota je jistota.

Zastavila jsem se, lehce se kousla do rtu, abych skryla ten toužebný úsměv.
Dělily nás poslední tři kroky. Blížila se ke mně pomalu, ale velmi jistě. Věděla, co chce a stála si za tím.
Chvíli jsme jen tak stály. Dívaly se vzájemně do očí.
Emocí teď bylo na krájení a touha nás dvou by nejspíš nakrmila celou vesnici hladových po tělesné lásce.
Když ke mně pak zvedla svou ruku a jemně prsty přejela po mé tváři, pomyslela jsem si, že mé srdce exploduje radostí a jiné části mého těla, zase chtíčem.

Nevím, jak dlouho jsme tam stály. Nevím, jak dlouho jsme se vzájemně dotýkaly a dívaly se jedna na druhou. A opravdu netuším, jak dlouhý byl náš další „první polibek“.
Jedním jsem si však zcela jistá.

Tímhle polibkem začíná to největší dobrodružství ze všech!