Porcelánová panenka (aneb myšlenky sebevraha)

Nemohu se nadechnout.
Svět je rozmazaný, pokřivený. K mým uším dopadají jen tlumené zvuky.

Slyším jemné náznaky hádky. Dvě ženy na sebe zoufale křičí.
Jedna z nich je nespíš má spolubydlící, má nejlepší kamarádka už od základní školy. Druhý hlas nepoznávám. Připadá mi povědomý, ale nemohu ho zařadit.
Nejspíš jsem měla dost dobrý důvod, proč tu dotyčnou vymazat z podvědomí.

Pálí mne ruce. Z otevřených ran nepřestává vytékat krev a já pomalu upadám do bezvědomí.

Místnost, ve které se nacházím, se zatřásla. Uslyšela jsem zvuk nárazu, jak někdo silou rozrazil dveře. Rozléhal se mi opakovaně v uších, jak jej voda přinášela stále zpět, odrážejíc se od stěn.
Nad vanou, v níž jsem ležela ponořená ve směsi horké vody a své vlastní krve, jsem spatřila obrysy rozmazaných obličejů. Skláněly se nade mnou. Nad mým nahým, polomrtvým tělem.
Někdo mě chytil za krk a nadzvedl mě, abych měla obličej nad hladinou.
Zaslechla jsem něco jako "nedýchá, ztrácí pulz!". Tahle slova vedla akorát k další zoufalé hádce.

Lidé zkrátka takové situace neočekávají a tak na ně nejsou pořádně připraveni. A když se pak něco podobného přihodí, neví co dělat.

Poradila bych takovým lidem: Nechce nás umřít! Nikdo se vás o záchranu neprosí!

Jenže oni jsou už lidé takoví. Musí strkat frňák tam, kam by neměli.
Takže šílí, hádají se, řvou jeden po druhém nesmyslné věci a myslí si, jací nejsou hrdinové.
Když je pak nejhorší zažehnáno, vzájemně se poplácají po rameni za to, jak skvělou práci odvedli.
Dneska jsme zachránili život!

Omyl!

Zničili jste moje usilovné snažení se, o život se připravit.
Nikoho z vás nezajímá, jak dlouho jsem se na to připravovala. Především psychicky. To dá rozum.
Má snaha selhala na úkor vaší nesmyslné odvahy se pohádat a dokázat, že víte, co v takových situacích dělat, i když vlastně nemáte tušení!


Když jsem konečně přišla k sobě, slyšela jsem pípání všelijakých přístrojů. Několik hadiček jsem měla zavedených do těla a nějaký přístroj mi pomáhal dýchat. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe.
Co se sakra stalo?!

U postele seděla má maminka. Jednou rukou svírala tu mou a druhou si podpírala hlavu. Měla zavřené oči a pod nimi obrovské kruhy. Stopy nevyspání a smutku vepsané (znatelně) do její tváře.
Na pohovce jsem zahlídla svou sestru. Na prsou svou malou dcerku a její malé ručičky omotané kolem krku. Obě klidně snily. Bylo to kouzelné.
Svůj pohled jsem zamířila k oknu. S rukama v kapsách tam stála mužská postava s prošedivělými vlasy. Stála zády ke mne, ale dokázala jsem si představit ten smutek v jeho tváři. Tatínek. I on tu byl.
Uslyšela jsem tiché hlasy a zamířila k nim. Na chodbě se bavila zdravotní sestra s mou spolubydlící. S mou nejlepší kamarádkou už od základní školy. Vypadala unaveně. Byla vyděšená a naštvaná. Sestřička ji ale s klidem ubezpečovala, že bude všechno v pořádku.
Když se pak sestřička otočila k odchodu a vydala se k dalšímu pacientovi, spatřila jsem v rohu chodby dívku, která vypadala, jako porcelánová panenka, kterou někdo pohodil na ulici.
Byla rozbitá na tisíc kousíčků. (Milovala mne. A já jí dnes svým jednáním nevědomky zlomila zrdce.)
Byla to ta dívka jíž patřil ten druhý hlas v té nesmyslné hádce. Hlas, který jsem tak dlouho neslyšela, že jsem jej neuměla přiřadit.
Byla to ta dívka, na kterou jsem se tak usilovně snažila zapomenout, že jsem na ní musela neustále myslet.
Byla to ta dívka - má životní láska - kvůli které teď ležím tady v tomhle (až moc) sterilním pokoji.
A ležím zde kvůli ní ze dvou dost dobrých důvodů.

Zaprvé: Opustila mě a už se nikdy nevrátila zpět. Nechala mne samotnou se svými city a se svými myšlenkami.

Zadruhé: Zachránila mi život.

A musím vám teď něco říct. Nikdy jsem nebyla šťastnější, že jsem naživu, než ten den, kdy jsem málem zemřela.

Ten den jsem pochopila, že mám pro co žít.