|
Jsou to pouhé výstřelky bez jasné souvislosti. I když tématika je zcela stejná. Není to současné ale stále a jistě vyjadřují mé pochybnosti. Chci se podělit o pár myšlenek. A také to publikuji kvůli formě, která mi vyhovuje. Chci také upozornit, že tečkou ta slova nikdy nekončí. Díky.
 28.06.2015 0 855(1) 0 |
Mé bytí se vrhlo do vod strnulých. Vdechlo vzduch vodních bytostí, a zjistilo, že mu není tak úplně cizí! Však to lidské páchne a zuří! Skoro vše mu pak přijde bližší.
Ptám se kam pak se ztratila cukrlátka dětí? výraz vděčnosti života. Voňavé měsíční záře v plejádě očí? obejmutí světa. Zlaté a hřejivé paprsky slunce? naděje statečných, obyčejných. Hebké, znějíc tóny rostlin? Pro poutníka domovem. Osvěžující stín lesů? Pramenem všeho doznání. Bez strachu z hříchu a trestu!
Vy mé maličké provázky štěstí... co nosíte tolik bolestí, přehlížení snad i smrtí. Proč vás lidé stále hledají? Mučivé rány přivírají oči! Ta nebeská vyznání. Jediné co je krásné v ošklivém! Oni se navracejí, neztrácejí.
Proč pravda se stala pochybnou? Mezi lží a nepravdou. Proč láska kleje zuřivostí na všechny začátečníky! Oni se jí bojí! Kam smysl nás zavedl? rozum poztrácel všechny své vztahy ke skutečnosti. Nemohu se dále dívat na strach z morálky! Na morální bídu v přebalu dobra a krásy. Na hnusné a ohavné tradice, které jsou pouhým strachem ze změny.
Člověče! Vždyť lucerna dávno zhasla! Již tě nikdo nehledá. Ani ty sám.
Zrcadlo rozbilo sama sebe.
Křek všech věd o člověku! Ale bez člověka! Trhá mi to uši! Zvracím z pomůcek žití.
A proto jsem se vrhl do vod strnulých! Tam budu čekat sám na sebe.
Ptám se kam pak se ztratila cukrlátka dětí? výraz vděčnosti života. Voňavé měsíční záře v plejádě očí? obejmutí světa. Zlaté a hřejivé paprsky slunce? naděje statečných, obyčejných. Hebké, znějíc tóny rostlin? Pro poutníka domovem. Osvěžující stín lesů? Pramenem všeho doznání. Bez strachu z hříchu a trestu!
Vy mé maličké provázky štěstí... co nosíte tolik bolestí, přehlížení snad i smrtí. Proč vás lidé stále hledají? Mučivé rány přivírají oči! Ta nebeská vyznání. Jediné co je krásné v ošklivém! Oni se navracejí, neztrácejí.
Proč pravda se stala pochybnou? Mezi lží a nepravdou. Proč láska kleje zuřivostí na všechny začátečníky! Oni se jí bojí! Kam smysl nás zavedl? rozum poztrácel všechny své vztahy ke skutečnosti. Nemohu se dále dívat na strach z morálky! Na morální bídu v přebalu dobra a krásy. Na hnusné a ohavné tradice, které jsou pouhým strachem ze změny.
Člověče! Vždyť lucerna dávno zhasla! Již tě nikdo nehledá. Ani ty sám.
Zrcadlo rozbilo sama sebe.
Křek všech věd o člověku! Ale bez člověka! Trhá mi to uši! Zvracím z pomůcek žití.
A proto jsem se vrhl do vod strnulých! Tam budu čekat sám na sebe.
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Oči se otevírají : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Vůle
Předchozí dílo autora : Promlouvá mnou
