Sangui

8.kapitola
]Tráva mně lehce šimrala na chodidlech a vánek mi čechral černé vlasy. Do plic mi proudila vůně třešní a jahod, které se nám na zahradě urodily. Sluníčko už bylo v půli cesty a pražilo o sto šest.
„Dnes je krásně.”ozval se sestřin hlas za mnou.
Ohlédla jsem se a usmála.
„To jo. Ale od zítřka mají přijít bouřky.”řekla jsem.
Lusi si prohrábla své blonďaté vlasy a vzdychla. V jejích očích se zrcadlila starost.
„Lusi, nemusíš se bát. Naučím se svoji magii ovládat a ubráním nás.”utěšila jsem ji.
Od té doby co mi Alex řekl pravdu, má o mně starost.
„Já vím, ale mám strach.”vzdychla.
Zakřenila jsem se.
„Chtěla jsem ti navrhnout, jestli bychom nešli večer do kina. Můžeme vzít i Elen s Alexem. Co ty na to?”usmála se.
„Budou hranolky?”
„Stoprocentně.”
„Fajn!”zajásala jsem.
Usadily jsme se pod strom a Lusi mi začala pročesávat vlasy.
Zavřela jsem oči a uvolnila se. Sestra jemně přejížděla hřebenem po vlasech a broukala si nějakou melodii.
Vzpomněla jsem si na jednu starou fotku. Byla z doby, kdy rodiče ještě žily a já byla malinké batole. Mamka seděla v rozkvetlé trávě a pletla Lusi copánek. Kousek od nich jsme byli já a táta, chytali jsme letícího motýlka.
„Poslední dobou hodně vzpomínám na rodiče.”zašeptala jsem.
„Schází ti?”
„Hodně. Moc si nevzpomínám, ale stýská se mi. Kdybych tehdy dokázala svoji magii ovládat, zachránila bych je.”
„Noemi. Bylas malinká.”
„Ale oni zemřeli kvůli mně. Mohli žít.”zakňučela jsem.
„Zemřeli za tebe. Chtěli tě zachránit a zachránili. Noemi, naši rodiče tě milovali. Věděli, co jsi zač a i přes to s tebou zůstali. Věděli, věřili, že dokážeš velké věci.”řekla klidným hlasem.
Otočila jsem se k ní.
„Alespoň tys mi zůstala.”objala jsem ji.
„Dojemná chvilka.”ozvalo se nad námi.
„Závidíš?”zeptala jsem se a koukla na Alexe.
„Jo. Já chci taky obejmout.”řekl.
Pousmála jsem se.
Tak obejmout?
Skočila jsem po něm a pořádně ho objala. Svalili jsme se na zem.
„Fajn!”začal se smát.
Rozesmála jsem se a vstala.
„Au!”zakňoural a chytil se za bedra.
Zakřenila jsem se.
„Alexi nechceš jít večer s námi do kina?”zeptala se Lusi.
„Jasně.”přikývl.
Zatleskala jsem.
„Tak já jdu objednat lístky.”
Odešla a já s Alexem zůstala sama.
„Takžé, chodíš rád do kina?”zeptala jsem se a sedla na zem.
„Já jsem v kině nikdy nebyl. Žil jsme v chatě v lese. Mezi lidi jsem moc nechodil.”utrousil a posadil se vedle mě.
„Indiáne.”usmála jsem se.
„Byl tam klid.”
„To ti věřím.”
Položila jsem se do trávy a zavřela oči. Vychutnávala jsem si sluneční svit, který mně šimral na pokožce. Vůně trávy mně vábila pod nosem spolu s vůněmi ovoce. Ptáčci zpívali veselé melodie, které se nesli městem.
Vzpomněla jsem si, že jsem se Lusi nezeptala na co jdeme.
Jen doufám, že to bude něco normálního.
„No, tak já se jdu nachystat.”řekl a o pár sekund později jsem slyšela jeho vzdalující se kroky.
Já se dál válela uprostřed zahrady a vyhřívala se jako ještěrka.
Bylo fajn nic nedělat. S ničím si nedělat starosti.
Nejspíš jsem usnula, protože jsem přestala vnímat svět okolo.

Probudil mně pohyb u mé hlavy.
Otevřela jsem oči a zírala do černých bezedný očí ježka.
Usmála jsem se a pomalu posadila.
„Achój krasavče.”zašeptala jsem.
Nehnutě stát a čuměl na mně. Byl strašně roztomilý. Malý a jeho bodlinky se krásně leskly. Všimla jsem si, že je nemá postavené.
Copak se mně nebojí?
Jeho nádherná černá očka na mně koukala a vyčkávala, co udělám.
Pomalu jsem k němu natáhla ruku a dotkla se ho. Čekala jsem, že uteče, nebo se naježí. Ale on jen ruku začal očichávat.
„Ty seš kvášnéj.”řekla jsem a zasmála se.
Na prstech jsem ucítila něco drsného a vlhkého.
On mě líže?!
Rozhlédla jsem se kolem sebe.
Sluníčko už zapadalo. Z jedné strany obloha začala tmavnout a objevovali se první hvězdy. Teplota mírně poklesla a foukal jemný vánek.
„Noemi! Pojď se chystat a zavolej Elen, že za chvíli jdeme!”ozvalo se z útrob domu.
„Tak ahoj kamaráde.”rozloučila jsem se s Ježurkou a vstala. Oklepala jsem ze sebe trávu a zalezla do stínu domu. Chvíli jsem musela mžourat, než si oči přivykli prostředí.
Ze stolu jsem vzala mobil, vytočila Elenino číslo a čekala.
„Ahoj Elen.”pozdravila jsem.
„Čau Noemi.”
„Za chvíli vyrážíme. Tak se chystej.”
„Já nemůžu. Vím, že jsem to Lusi řekla, ale dostala jsem zaracha. Moc se ti omlouvám.”
„Nevadí, nemohlas to vědět.”uklidnila jsem ji.
„Dík. Někdy vám to vynahradím.”řekla sklíčeně.
„Ok. Tak ahoj.”
„Ahoj a díky.”
„Lusi! Elen nemůže!”křikla jsem.
Lusi vyšla z koupelny a opřela se o zeď.
Měla mokrá vlasy a trup ovázaný ročníkem. Na nohách měla chundelaté papuče.
„Ale já už koupila lístky.”vzdychla.
„Já vím.”
Začala si protírat tváře a najednou se zarazila. Koukla na mně. Po tváři ji přejel úsměv.
„Co je?”nechápala jsem a začala se prohlížet, jestli na sobě něco nenajdu.
„Co ten tvůj nový kamarád?”zeptala se.
„Colin?”vyvalila jsem na ni oči.
„Jo. Alespoň by tam Alex měl někoho na pokec.”mrkla na mně.
„Nevím, jestli bude chtít.”ohradila jsem.
„Běž se ho zeptat.”nařídila a znovu zalezla do koupelny.
Vzdychla jsem.
Už vidím, jak věčně chladný Colin jde do kina.
Obula jsem si tenisky a rozběhla se po tiché ulici ke Colinovu domu.
Začalo být šero, ale sluníčko ještě pořád osvěcovalo oblohu.
Zazvonila jsem na zvonek a nervózně přešlápla.
Jak mu to mám říct?!
Ve dveřích se objevila Laura.
„Ahoj Noemi. Ráda tě u nás vidím.”usmála se a došla k brance.
„Dobrý večer Lauro.”pozdravila jsem.
„Co pro tebe můžu udělat?”
„Em, je Colin doma? Já- my- jestli s námi nechce do kina.”vykoktala jsem.
Usmála se.
„Samozdřejmě. Zavolám ti ho.”
Zmizela v domě a o pár minut později z domu vyšel Colin.
„Ahoj.”usmála jsem se.
S rukama v kapsách došel k brance.
„Ahoj.”zamumlal sotva slyšitelně.
„Měl bys dneska večer čas? Jestli bys s námi nechtěl do kina.”řekla jsem.
Začal si mně prohlížet. Jeho ledové oči mi připadali jako rentgenový stroj, který mi vidí až do duše.
„Proč já?”zeptal se.
„No, seš můj kamarád.”pokrčila jsem ramena.
„Asi ne.”
„Prosím.”škemrala jsem.
„Proč?”
„Bude zábava. A navíc ti chci někoho představit.”
„Fajn.”
„Fajn! Tak v osm.”
„Budu u vás.”
Obrátil se a odešel.
„Tak zatím čau.”řekla jsem do prázdna a rozběhla se zpátky domů. Zbývalo už jenom půl hodiny a já se musela přichystat.
Z nějakého mně cizího důvodu, jsem chtěla vypadat dobře. A myslím, že za to mohl za to Colin.

Vběhla jsem do pokoje a začala se hrabat ve skříni.
Vybrala jsem si džínové kraťase, červené tílko s lebkou a tenisky. Vlasy jsem si navlnila a hodila přes ramena. Nalíčila jsem se a seběhla dolů.
„Noemi, vem peníze, jsou v zeleném hrníčku.”řekla Lusi.
Došla jsem k vitrínce s hrníčky a vzala pětistovku. Pohledem jsem zavadila o fotku. Byli jsme na ni já a Lusi převlečeny za víly. Mně tehdy bylo pět a Lusi devět.
„Tak si to tam užijte.”ozvala se za mnou teta.
„Určitě.”usmála jsem se.
Strčila jsem peníze do kapsy a vyběhla ven. Colin už stál za brankou.
Když jsem spatřila v čem je oblečený, vzdychla jsem. Měl na sobě svoje klasik oblečení. Modré kalhoty, černá mikina na zip a pod ní bíle triko.
„Nosíš i něco jiného?”vzdychla jsem.
Vyhrnul si nohavice a ukázal na ponožky.
„Mám jiné ponožky.”řekl.
Zavrtěla jsem hlavou a nechala to být.
Usmál se.
„Na co se jde?”zeptal se a galantně mi otevřel branku, abych mohla projít.
„Nevím.”
Naklonil hlavu ke straně a bedlivě mně prohlížel.
„Sluší ti to.”podotkl tiše.
Zčervenala jsem a jen se usmála.
Z domu vyšla sestra a za ní Alex.
„Em. Coline to je Alex, můj………………………………….kamarád.”řekla jsem. „ Alexi, tohle je Colin, můj kamarád.”
Usmály se na sebe, ale ani jeden z nich nepromluvil. Chvíli jsme tam stáli ve večerním tichu a rozpačitě na sebe koukali. Ticho nakonec prolomila Lusi.
„Jdeme na Hostitele.”oznámila.
Kývli jsme a vyšli na cestu.
Jestli nezačne žádná konverzace, tak umřu nudou, nebo trapností.
„Ty ses nedávno přistěhoval, viď?”zeptal se Alex Colina.
Colin se díval na zem a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že to bylo na něj. Zvedl hlavu a probodl Alexe modrýma očima.
„Jo.”
„Kde jste bydleli před tím?”
„Kousek od hranic. V lese.”
„Zvykáš si na Kolín?”
„Jo.”
Alex zřejmě pochopil, že bavit se s Colinem, je jako snažit se rozpohybovat šneka.
„Lusi, nezajela bys zítra se mou do centra? Potřebuji něco koupit, ale sám se tu nevyznám.”
„Jasně. Stejně musím nakoupit jídlo.”usmála se.
„Bezva! Hele potřeboval bych s tebou ještě probrat hodiny s Noemi……”ztlumil hlas a už jsem je neslyšela.
S rukama zaraženýma v kapsách jsem pozorovala ztichlé město. Ulice byly prázdné, dokud jsme nedošli do okolí kina. Tam už se pár lidí pohybovalo. Vzduch byl teplý a já se začínala potit.
Koutkem oka jsem mrkla na Colina, který šel po mém boku. Ruce měl zkřížené na hrudi a díval se do země. Světlé vlasy mu spadaly do obličeje, takže jeho tvář nešlo vidět.
„Máš nějaký problém?”zeptal se.
„Ne.”pípla jsem a zírala před sebe.
Zaslechla jsem zašustění listí v nedalekém křoví. Vyběhla z něj bílo černá kočka. Všimla jsem si, že na jedné noze má krvavý šrám.
Zastavila jsem se. Ostatní si toho všimli a udělali totéž.
Cítila jsem potřebu ji pomoct. Byl to takový impulz, jako bych najednou věděla jak na to.
„Noemi?”ozvala se sestra.
„To nic. Jděte zatím na před.”řekla jsem klidně.
„Noemi…..”začala sestra, zřejmě ji došlo, co mám v plánu.
„To je dobré. Já si vás najdu.”pousmála jsem se.
Přikývla a pomalým krokem se s Alex vydala pryč.
„Co se děje?”nechápal Colin.
Uvědomila jsem si, že je mezi námi jediný člověk.
Chudák, ani to neví.
„Nic. Jdi s ostatními.”
Otočil se a vydal pryč.
Pomalým krokem jsem se začala přibližovat ke kočičce.
Upřela na mě své hnědé oči a nehnula se.
„Ahoj.”pozdravila jsem ji.
Byla jsem ráda, že jsou všichni pryč, nevím co by řekli na to, že zdravím kočku.
Dřepla jsem si k ní a začala ji hladit. Byla hebká, jak můj plyšáček v posteli.
Začala vrnět.
„Já ti pomůžu. Doufám.”
Nerada bych jí ještě víc ublížila.
Natáhla jsem ruku ke zranění a je mně se ho dotkla. Mírně cukla, ale jinak držela.
Zavřela jsem oči a začala shromažďovat pocity. Vzpomínky na prožitek u rybníka. Na Colina, sestru, Alexe, tetu, Lilith. Vzpomínka na fotku s rodiči. Všechno jsem to vyslala do číči.
Začala spokojeně vrnět.
Paží mi projíždělo teplo a zvláštní energie, které mě u konečků prstů opouštěla.
Otevřela jsem oči. Šrám byl pryč.
„Ze mě bude doktorka.”pochválila jsem se.
Kočka se o mně otřela.
„Tak se měj. A dávej bacha.”usmála jsem se a vstala.
Ještě jednou se o mně otřela a pak utekla do křoví.
Otočila jsem se k odchodu a vrazila do Colina.
„Do háje.”zanadávala jsem.