Arietta - Bok po boku

Ospalý kočí popohnal unavené grošáky. Byl tři dny na cestě a to člověku moc nadšení do náročného úkolu nepřidá. Vedle něj jeli na koních dva svalnatí muži a za vozem další tři. Eskorta. Kočí si znechuceně odplivl přes otěže. Tupce, jako byli oni, nenáviděl. Jeden z nich měl dlouhé, mastné blonďaté vlasy zcuchané tak, že přes ně skoro neviděl. Ostatní vypadali jako vyholené opice a jejich inteligence byla na stejné úrovni.
Najednou ho ze zamyšlení vytrhlo nervózní ržání obou koní. Okamžik na to se kus od jeho ucha zabodl šíp s černými letkami. Z nejbližšího stromu seskočila drobná postava na jednoho muže na koni. Přesným skokem ho povalila na zem a mečem ho ťala do stehna. Ozbrojenec jen zařval a chytil se za nohu. Kočí teprve při podrobnějším pohledu poznal, že útočník je dívka. To už ale na ni najížděl další jezdec na hnědákovi. Obratně mu uskočila z cesty a sekla ho do lýtka, až se bolestí zapotácel a zřítil se k zemi. Nevšimla si však, že se na ni řítí rozzuřený muž. Než se k ní ale stačil dostatečně přiblížit, k smrti ho odsoudil šíp v čele. Ze stromu seskočil ladným kočičím pohybem dlouhovlasý elf. Oči mu chladně svítily, když se zády přitiskl k divošce s krátkými vlasy a secvičenými pohyby se připravovali na odrážení zbývajících dvou mužů.
Poslední členové eskorty zarazili koně, kývli na sebe a slezli z nich. Pomalu se k útočníkům blížili a tvářili se velmi jednoznačně. První z nich s křikem vyrazil a máchnul mečem ve výši elfova krku. Ten ránu zručně odrazil a natočil se tak, že mohlo děvče muže ze strany seknout. Využila toho a její čepel se zakousla do mužova boku. Osamocený muž trochu zbledl, ale neváhal a zaútočil na ni silnými údery meče. Poznal, že slabším článkem jejich dvojice je ona. Všechny rány vykryla, ale pod tíhou nárazů šla do kolen. Elf zavířil vzduchem a muže ťal do krční tepny, až vystříkla krev. Vyholený padl bez hlesu.
Oba pak chvíli stáli a vydýchávali se. „Výborně, Arietto, zvládlas to skvěle,“ pochválil ji. Skromně se usmála a potom si všimla zděšeného kočího.
„Co s ním?“ zeptala se zlověstně. Kočí se přikrčil na kozlíku a pevně chytil otěže. „Ani se nepokoušej ujet nebo neuvidíš zítřejší svítání,“ varoval ho elf. Poté ho chladně vyzval, aby slezl a přistoupil k němu. Menší z mužů zavřel oči v očekávání poslední rány. Černovlasý ho ale jen udeřil plochou stranou meče a kočí se odporoučel k zemi.
Elfovi i přes dobrý pocit z vykonané práce neuniklo, jak se Arietta vyhýbá pohledu na mrtvé a skuhrající muže. Při pohledu na obsah vozu to ale rychle pustil z hlavy.

V malé jeskyni plápolal oheň, u kterého seděly dvě postavy. Arietta natočila dlaně k ohni a koutkem oka pozorovala Yaevinnovu klidnou tvář. Oba rozpačitě mlčeli, ale pak Arietta popuzeně řekla: „Nemusel jsi vraždit.“
Ve tváři se mu nepohnul ani sval. „Smrt si nevybírá.“ Její obličej během chvíle vystřídal několik odstínů červené. Potom vyskočila a z výšky na něho zakřičela: „Cože?! Smrt si nevybírá?! Co to plácáš? Oni si tu smrt určitě nevybrali, to ty jsi to s nimi skončil! Co si o sobě myslíš? Elfe jeden zk-…“ zmlkla, protože vstal a umlčel ji drtivým a hrubým polibkem.
Zděšeně ho od sebe odrazila. „Co to…“ hekla znechuceně a otřela si ústa hřbetem ruky. Teď zase zbrunátněl Yaevinne.
Chvíli se oba zlostně měřili pohledem, potom se ale otočil, po elfsku zaklel a s pytlem plným jejich kořisti vyšel z jeskyně.
Ještě dlouho poté se tmou nesly kletby a nadávky krátkovlasé dívky.

Obrysy starého domu se ztrácely v ranní mlze. Ariettin ryzák zařehtal do ticha, které panovalo v chladném jitru. Nikdo by nehádal, že v tomhle někdo bydlí. Většina oken byla vytlučená, jen několika se podařilo přečkat v neporušeném stavu. Střecha byla opravená Yaevinnovýma zručnýma rukama, takže dovnitř nepršelo.
Se špatnou náladou slezla z koně a zavedla ho do přístřešku s připravenou slámou. Yaevinnova černá kobylka tam stála také. Zamračila se a vešla do domu.
Zamířila do svého pokoje, ale v půli cesty zaslechla něčí smích, který se ozýval z opačného směru. Obezřetně se tam vydala, ruku držíc na jílci meče. Stála před místností, kde spával Yaevinne – smích se ozval odtud. Trochu zmatená otevřela a zůstala s ústy dokořán. Na posteli se líně povaloval Yaevinne a jeho černé vlasy se proplétaly se světlými prameny ženy, která ležela vedle něho. Oba byli nazí a spokojeně se k sobě tiskli.
Po pár okamžicích si jí elf všiml, zamračil se a rychle přikryl kypré tvary své spolunocležnice.
„Co tady ksakru pohledáváš, holčičko?!“ štěkl podrážděně.
Arietta málem vyletěla z kůže. Zakřičela několik nadávek o impotentním idiotovi a vztekle za sebou třískla dveřmi. Celou cestu do svého pokoje proletěla jako splašená. Tam pak jen umdleně padla na postel a kousala se do rtů, aby se hystericky nerozječela. Po chvíli vyčerpaně usnula.

Sluneční paprsky se letmo dotkly okenního skla a tiše vklouzly dovnitř. Chvíli bloudily po místnosti, dokud neulpěly na zachmuřeném čele elfa a nezahřály jej svým teplem. Elf, kleče vedle postele s drobným děvčetem, zamžoural do slunečního jasu. Pak se jakoby proti své vůli otočil a tiše našlapujíc vyšel z místnosti bez ohlédnutí. Paprsky stále putovaly šerem, nenechajíce se vyrušit v zahánění posledních nočních stínů.

O dva týdny později:

Arietta se obratně vyhoupla do sedla a pobídla ryzáka k trysku. Musela pryč z tíživého ovzduší, které panovalo mezi ní a Yaevinnem a kterým na ni dýchal celý dům. Vítr jí šlehal do tváří a vháněl slzy do očí. Možná ale neslzela jen díky ostrému větru. Otřela si obličej rukávem a vjela do lesa, kde zpomalila do cvalu. Sklonila se k šíji koně, aby se vyhnula nízko rostoucím větvím. Z houštiny podél cesty vyjel Yaevinne na své kobylce a když uviděl její zběsilou jízdu, zakřičel: „Kam se řítíš, Arietto?“
Narovnala se a otvírala ústa k odpovědi, když jí ve chvíli nepozornosti smetla ze sedla nízká větev. Dopadla na starý kořen stromu a ztratila vědomí.

Arietta se pomalu začínala probírat. Dezorientovaně otevřela oči a s heknutím si ohmatala temeno hlavy, kam se při pádu uhodila. Rozhlédla se okolo sebe a jako první spatřila Yaevinnovu šklebící se tvář. Chtěla něco říct, vyhodit ho od sebe nebo mu snad poděkovat, ale předběhl ji, když pobaveně řekl: „Tak ukázkový pád z koně jsem už dlouho neviděl.“ Nechápavě se dívala, jak zadržuje smích, ale pak jí došlo, že si z ní utahuje. Uraženě nafoukla tváře a trucovitě se odvrátila.
Yaevinne se už neudržel a rozesmál se hurónským řehotem. Arietta chvíli zachovávala kamennou tvář, ale pak se začala uculovat taky a nakonec oba vyprskli smíchy. Napětí mezi nimi povolilo a stará příkoří byla zapomenuta.
Po chvíli Yaevinne zvážněl a řekl: „Mám pro nás opět nějakou práci…“

Provazce studeného deště smáčely zem. Clona vody byla tak hustá, že nebylo vidět víc než na deset kroků. Arietta s Yaevinnem zimomřivě vtahovali hlavu mezi ramena, uklidňujíce neklidné koně, kterým dešťové kapky stékaly po mokrých hřívách.
Yaevinne držel v ruce připravený luk a jeho bystré oči se snažily prohlédnout skrz oponu deště. Mokré vlasy mu rámovaly obličej a ztěžovaly mu rozhled.
Počasí se pomalu uklidňovalo. Zběsilý déšť se změnil v nepříjemné a chladné mrholení, které lepilo oblečení na kůži a prochládalo celé tělo.
Konečně se na dohled objevili čtyři jezdci a Yaevinne dal své společnici rukou pokyn, který nabádal k ostražitosti. Oba měli strnulý postoj a jen čekali, až se všichni přiblíží na dostřel elfova luku. Yaevinne byl připraven k prvnímu výstřelu, letky šípu se dotýkaly jeho soustředěné tváře.
Náhle Arietta hlasitě kýchla a všichni jezdci obezřetně sestoupili z koní. Jeden z nich křikl: „Marobude, teď!“
Než Yaevinnovi došlo, co se to tu chystá, jeho bok provrtal šíp vystřelený z luku muže skrytého na blízkém stromě. Elf spadl z koně na zem, kde zůstal nehybně ležet.
Arietta zavřískla a seskočila ze svého ryzáka. Se strašlivým výrazem se blížila ke čtyřem ozbrojencům. Ti se usmáli a pokynuli nejmladšímu z nich. „Je tvoje, brácho. Nezapomeň, má být dopravena na hrad bez zranění. Takže si s ní hraj opatrně, je to křehká hračka a pěkně drahá,“ řekl drsným hlasem muž s dlouhou jizvou na levé tváři.
Mladík, sotva o pět let starší než Arietta a docela hezký, avšak s krutým a krvelačným výrazem, vytáhl meč z pochvy a několikrát jím máchl. V jeho pohybech byla zkušenost a jistota, ale v drobné dívce zase dřímala touha pomstít se. Krev se jí vařila, když zaječela a dlouhým skokem se na něj vrhla.
Zazněl třesk zbraní, které se prudce srazily. Mladý muž ji od sebe silou odrazil, ale ona k němu rychle přiskočila z boku a sekla. Její úder vykryl a začal ji šeptem provokovat. „Dělej, holka, ukaž se. Myslel jsem, že jsi lepší, děvko. Já ti dám ochutnat bolest! Tak už to se mnou skonči!“ zařval.
Arietta se bleskurychle otočila a ťala. Ostří meče prořízlo látku i kůži na jeho levém rameni. Bolestí sykl, ale pak se usmál. „Tak ty bys vytahovala drápky, hm?“ V prudkém vířivém pohybu se k ní přiblížil a než se stačila vzpamatovat, vyrazil jí meč z ruky a hrot své zbraně jí přiložil ke krku.
„Dobojovala jsi.“

Čtveřice jezdců se blížila pomalým tempem k hradu. Pyšný mladík před sebou vezl spoutanou dívku a pobaveně si ji přidržoval u sebe, nedbaje na její tělo ztuhlé odporem. Ariettě stékaly z očí slzy. Plakala hanbou a studem, že ji porazil takový hlupák. Plakala nad svým dalším osudem, ať už bude jakýkoliv. Plakala lítostí z Yaevinnovy smrti... Plakala a příval slz nešlo zastavit.

Vjeli do hradu, jehož nádvoří bylo plné pobíhajících lidí. Sesedli a muž s ní hrubě smýkl z koně. „Hej!“ zařval, aby upoutal něčí pozornost, „Řekněte svýmu pánovi, že už jsme tady a máme s sebou to, co chtěl!“
Několik lidí odběhlo do hradu. Její přemožitel si ji k sobě přes její protesty přitáhl. „Kdyby to záleželo na mně, ani bych tě nevydával. Naučil bych tě pár věcí,“ pohladil ji po kyčli, „a hezky bych si s tebou užil. Pro něj je tě škoda, to ti povídám. Ale co, platí, takže může poroučet.“
Mezitím se k nim blížil obtloustlý muž. Arietta v něm s hrůzou poznala neznámého z lesa, který se ji pokusil znásilnit a křečovitě se roztřásla, když zahlédla jeho spokojený úsměv a pohled, kterým ji počastoval.
„Vítám tě, Arietto. Jsem rád, že jsi konečně tady. Už jsem se tě dlouho nemohl dočkat. Měl bych se ale představit, jak se sluší ve společnosti dámy, že?“ oplzle se zachechtal, „Raymond aep Tores jméno mé. Po několik následujících měsíců budeš hostem na mém hradě. Tak se tedy rozluč se svými přáteli, ať můžeme jít.“
Arietta si začala přát, aby mohla zůstat se čtyřmi bandity, kteří jí oproti tomuto vychytralému tmavovlasému muži připadali jako příjemná společnost. Než ale stačila cokoli podniknout, Raymond ji chytil za spoutaná zápěstí a důrazně ji odváděl do jedné z věží hradu.
Vyšli po točitých schodech až na vrchol a Raymond ji dovedl k dubovým dveřím, které kopnutím otevřel. Vešli do útulné místnosti s velkou postelí, jídelním stolem, krbem a velmi malým oknem. Vedle krbu stála připravená káď s horkou vodou a mýdlo. Její společník jí rozvázal pouta na rukou a pokynul jí: „Vykoupej se a já za chvíli přijdu. Máme spolu spoustu nedořešených věcí,“ řekl a nechal Ariettu samotnou. Ozval se zvuk zamykaných dveří.
Chvíli jen vyjeveně stála a nebyla schopná pohybu. Pak se ale odevzdaně svlékla a vklouzla do kádě. Horká voda jí příjemně rozehřála prokřehlé a ztuhlé tělo. Ponořila se až po bradu a urputně se bránila vzpomínkám, které bolely.
Když se umyla a usušila, vklouzla do spodního prádla, které našla na posteli. Přesně v tu chvíli se otevřely dveře a vešel Raymond. Zavřel za sebou a zamkl, pak jí přejel od hlavy až k patě. Oči mu zasvítily a neobyčejně rychle se k ní vrhl. Vykřikla, nestačila mu však uhnout. Celou svou vahou ji povalil na postel. Rozkřičela se, ale uťal její křik rázným políčkem.
„Teď začnu tam, kde jsem tehdy přestal, holčičko. A nezkoušej se bránit, spoutané ti nebude o nic líp,“ zavrčel a serval z ní lehounké spodní prádlo. Když si začal sundávat kalhoty, děvče vyděšeně omdlelo.

Po tvářích jí stékaly slzy hořkosti, když se snažila skrýt svoji nahotu zbytky roztrhané spodničky. Celý podbřišek jí bolestí brněl a z krve na jeho svršcích se jí zvedal žaludek. Schovala se pod přikrývku a vzlykala do polštáře. On ležel rozvalený vedle ní a spokojeně oddychoval.
Po chvíli se oblékl, vstal a řekl: „Máš, cos chtěla.“
Arietta se po jeho odchodu schoulila na posteli do klubíčka a zoufale se rozplakala. Co bude dělat?!