Arietta - Bok po boku

Pevně uchopila váček s penězi do levé ruky a nožem ho opatrně odřízla. Tlusťoch v zeleném nic nezpozoroval a tak si ulehčeně oddechla. Prodrala se davem a ihned zamířila k hostinci U Rozlitého džbánu. V místnosti bylo šero, hosté přicházeli později. Hodila na stůl dvě zlatky a poručila si polévku a láhev kořalky. Starý hospodský nadzdvihl obočí, ale její přání bezodkladně splnil.

„…Holka kyprých tvarů, jóóó, kyprých tváááárů…“ halekala Arietta a vpotácela se do domu sdíleného se svým společníkem. Yaevinne ji ospale a otráveně uchopil za rameno a obratně ji nasměroval do její postele. Arietta se tam zhroutila oblečená a už téměř spící. Yaevinne si povzdychl a zahučel něco o praštěných holkách. Jako by proti své vůli ji svlékl kalhoty a boty, ponechal jí jen delší světlou halenu. Při pohledu na tento kus oblečení, který ani při největší snaze neskrýval větší část jejích štíhlých nohou, mu vyschlo v ústech. Rychle se otočil, vyšel z místnosti a bouchl za sebou dveřmi. Arietta se na posteli převalila a líně se usmála.

Arietta se pomalu protáhla a otevřela své velké oči barvy spadaného listí do pošmourného rána. Čelem ke špinavému oknu a zády k ní stál Yaevinne.
„Co tady děláš, elfe?“ zeptala se ho. Zpod dlouhých, černých vlasů mu vykukovaly špičky uší, které se ani nesnažil skrýt. Dnes měl vlasy ponechané volně okolo hlavy, jen z obličeje si je stáhl koženým řemínkem. Otočil se k ní a řekl: „Chováš se jako hloupé rozmazlené děcko, Arietto. Propila jsi všechny peníze…“
Mávla rukou v očekávání dalšího peskování. Místo toho udělal Yaevinne něco, co ji překvapilo. Přidřepl k ní a s pohledem upřeným do jejích očí řekl: „Měla bys přestat pít, ničíš si svou budoucnost.“
Vyskočila, jako by ji píchl. „Co mi to tu vykládáš za hovadiny, elfe?! Ničím si budoucnost? Kradu po ulicích a jestli mě chytnou, čeká mě lámání kolem, elfe! Já žádnou budoucnost nemám! Tak mi tady nehraj na city s těma soustrastnýma kecama, Yaevinne! Jsem jenom mrňavá mrcha, jak jsi mě při našem prvním setkání označil, nic víc!“
Vzpurně se k němu otočila zády. Vztekle ji chytil za ramena a obrátil k sobě. „Drž už zobák, ty malá potvoro! Nebýt mě, už ti oči klovaly vrány, tak na to nezapomínej!“
Násilím se uklidnil a prohrábl jí krátké tmavě hnědé vlasy, až jí je ještě víc rozcuchal. „Navíc mě něco napadlo, ale je to velmi nebezpečné a bude to chtít spoustu tvrdé dřiny. Ale vyděláme si tím víc…“
„Sem s tím, elfe!“

„Zatracený Yaevinne, kdybych věděla, co to obnáší, nikdy bych na to nepřistoupila!“ klela Arietta, když se poněkolikáté zvedala ze země a třela si bolavý zadek.
„Drž meč pevně v rukou! Mírně se rozkroč, pravou nohu vpřed. Nedívej se do země, ale před sebe! Narovnej záda, Arietto! Váha je na levé noze a -“ nedořekl Yaevinne, protože dívka odhodila meč a vztekle se na něj vrhla. Než stačil cokoli udělat, ležela na něm a pokoušela se ho škrtit. Bez námahy ji převalil pod sebe a chytil jí bušící pěsti. „Mám toho po krk, elfe!“ křičela a svíjela se pod ním.
„Tak za prvé: přestaň mi říkat elfe,“ zavrčel a přiblížil nos téměř k jejímu. Zmlkla a dívala se mu do šedomodrých očí, které ji propalovaly pohledem. Ani jeden z nich neřekl ani slovo a atmosféra mezi nimi se změnila. Yaevinne se ještě kousek sklonil a Arietta přivřela oči… On z ní ale rázně vstal a řekl: „A za druhé: budeš mě muset poslouchat, pokud se chceš něco naučit.“
Arietta vyplivla nějakou nesrozumitelnou nadávku, ale přesto poněkud neohrabaně vstala a zvedla svůj meč. Yaevinne se postavil proti ní, taktéž s mečem v ruce. Vlasy měl svázané šedým šátkem, který, jak si Arietta všimla, mu ladil s očima.
„Postav se, jak jsem ti říkal. A teď si představ, že jsem tvůj nepřítel a zaútoč na mě.“ Arietta vyrazila vpřed a jednoduchým půlobratem ťala ve výši jeho krku. Lehce její úder vykryl, rychle se k ní přitočil a cvrnkl jí do nosu.
„Jsi moc pomalá, krásko. A těžiště máš příliš nízko. Nehrb se tak!“ Ariettiny oči svítily zlostí, svižně k němu přiskočila a sekla ho v oblasti hrudníku. Jeho prudká obranná reakce ji ale vyvedla z rovnováhy, takže pustila meč a padla přímo na Yaevinnovu hruď. Jednou rukou jí přidržel a netečně prohlásil: „Snad jsi teď pochopila, že chladná hlava je lepší než rozpálená.“ Pak se na ní zářivě usmál a pustil ji přímo do kaluže, nad kterou stáli.
Její kletby ho provázely celou cestu do jejich provizorního domova.

„Únik, půlobrat, pirueta, seknutí… Špatně! Zapomněla jsi se krýt! Znovu.“ Z Arietty lil pot, přesto pokračovala. Yaevinne byl tvrdý učitel, ale věděla, že díky němu dělá pokroky. Pohlédla na něj. Měl sundanou košili – štíhlé vypracované tělo se mu lesklo potem. Byl o hlavu a půl větší, takže k němu vzhlížela. Vlasy i špičky uší měl schované pod šátkem. Z očí mu sálala odhodlanost a taky trochu vzrušení z boje - pomalu se mu stávala rovnocenným soupeřem. S novou vervou zaútočila.

Unaveně na ni pohlédl. Z celodenního cvičení měla oblečení úplně mokré potem. S tím utrápeným výrazem vypadala ještě drobněji a zranitelněji. Zezadu by si ji téměř spletl s chlapcem, protože měla krátké rozčepýřené vlasy. Postavu ale měla ryze dívčí, pomyslel si Yaevinne s úsměvem. Měla jemný obličej, ve kterém dominovaly její velké oči světlehnědé barvy listí na podzim, která se ve zlosti měnila až do tmavě hnědé. A její vřelý, tak málo častý úsměv by rozehřál každého muže. A Yaevinne v tu chvíli tím každým mužem myslel sebe…

Šerem se nesl ohlušující třesk mečů. Ve stínu lesa bojoval štíhlý elf s drobnou dívkou. Boj byl velmi rychlý, oba obratně uhýbali před výpady protivníka.
„Výborně, Arietto,“ supěl Yaevinne. Dívka ho neposlouchala, naplno se oddala jejich střetu, oči se jí samou soustředěností leskly. Věděla, že silou se mu nevyrovná, proto musela využít svou obratnost. Yaevinne předvedl klamný manévr zprava, místo toho však zaútočil zleva. Arietta však lest vytušila a místo obranné reakce ho sekla z pravé strany. Yaevinne útok odrazil, ale protože na něj nebyl připraven, zavrávoral a s bolestivým heknutím spadl na záda. Arietta se na něj chvíli nechápavě dívala, ale pak zavýskla.
„Já jsem tě porazila, elfe! Porazila jsem tě! Jsem prostě - “ nedopověděla, protože jí kopnutím podrazil nohy, takže prudce dopadla vedle Yaevinna.
„Neopatrná,“ dokončil za ni s úšklebkem.

O dva měsíce později:

Raymond aep Tores se na svém bělouši vyhýbal šlehajícím větvím. V lese bylo šero a nic se nepohnulo, jen vítr se opíral do korun stromů. Kůň šel se svěšenou hlavou líným, pohodlným krokem a úspěšně překračoval padlé kmeny. Ticho šumícího lesa narušil bolestivý sten. „Pomozte mi, prosím. Jsem tady, v houští. Pomoc!“ Raymonda napadlo, že je to třeba někdo, kdo má v kapse měšec plný peněz. Jako mrtvola by ho ten člověk už nepostrádal. Zarazil koně a těžce z něj slezl. S láskou se podíval na svůj vak se šperky, které hodlal draho prodat. Vydal se směrem, odkud se úpění ozývalo. Rozhrnul křoví a tam ležela mladá, sotva sedmnáctiletá dívka s velkýma důvěřivýma očima a držela se za kotník.
„Pomozte mi, mám zlomenou nohu…“ zaprosila. Raymonda napadlo několik způsobů, jak jí „pomoci“, když tu tak bezbranně ležela. Žádostivě zachrčel a povolil si opasek na svém tloustnoucím břiše. „Pomůžu ti, a jak rád, děvčátko!“ zamumlal a padl na ni celou svou vahou. Dívka poděšeně hekla, nebyl nijak lehký. Tiskl se k ní svým mužstvím a začal ji osahávat. Pronikavě vykřikla a tak ji surově chytil za krátké vlasy a zvrátil jí hlavu. „Neřvi, děvko!“ Zakřičel na ni a dal jí políček. Potom si začal stahovat kalhoty. Najednou mu něco těžkého dopadlo na temeno hlavy a on se tiše zhroutil.
Arietta ho namáhavě odvalila a vstala. Stál tam Yaevinne a z očí mu sálal ledový vztek, když zvedl meč nad hlavu a chystal se muže zabít. „Ne, nedělej to. Nezabíjej,“ řekla roztřeseným hlasem. Váhavě zastrčil meč do pochvy.
„Mohl tě znásilnit, Arietto, a potom pravděpodobně zabít. Říkal jsem ti, ať nic nepodnikáš na vlastní pěst.“ Každé jeho slovo bylo jako prásknutí bičem. Ariettě se pod tíhou strašného zážitku zalily oči slzami. „Já m-myslela, že a-až se sklo-ní, t-tak ho praštím, a-ale on…“ vzlykla a nedokázala dokončit větu. Yaevinne si ji beze slova přitáhl do náruče a konejšivě ji hladil po zádech, když se nezadržitelně rozplakala.
„Tiše, holčičko, to bude dobré. Od teď mi budeš vždy krýt záda, krásko. Už nikdy tě nenechám samotnou, věř mi,“ tišil ji.
„A teď mi pomoz vymyslet, co uděláme s tím zvrhlým prasetem.“

Do města vjel bílý kůň s bezvládným tělem na zádech. Lidé při pohledu na jezdce utichali, ale pak se dav rozburácel hlasitým řehotem. Raymond aep Tores se hlukem probral. Hlava mu třeštila a obličej měl vtisknutý do valachovy hřívy. Chtěl se v sedle narovnat, ale zabránily mu v tom ruce svázané kolem koňského krku. Vztekle zaryčel a zvedl hlavu. Teprve teď zjistil, proč se lidé smáli a zděšeně vykvikl. Byl úplně nahý! Sádelnaté břicho se mu vzteky třáslo. Pokusil se sesednout, ale sjela mu noha a on zůstal viset na valachově krku. Kůň ale pod tíhou tlustého těla sklonil hlavu a Raymond sklouzl přímo do malé kupky hnoje. Lidé se rozesmáli ještě víc. V hlasitém řevu téměř nikdo nezaslechl Raymondovo rozzuřené řvaní. Jen pár lidí by mohlo říct, že slyšeli něco o pomstě krátkovlasému spratkovi…