I. Prsteny - 10.část

V příštích dnech nastalo přímo aprílové počasí. Den dva bylo krásně a z toho pršelo jako by měla nastat potopa. Nejhorší však byla skutečnost, že na všechny změny počasí reagoval také Isabelliin kotník. Bylo sice krásně, ale bolest v noze Isabelle vždy přesvědčila, že během příštích čtyřiadvaceti hodin nastane změna. A bylo jen málo dnů, kdy se Isabella se svou předpovědí mýlila.

Dnešní den byl v zámku ples, a Isabelle byla rozladěna tím, že ji noha ráno hodně otekla, jak na ni špatně došlápla. Ač se bála, že na ples nejspíš nepůjde, přeci se šla podívat, když přinesli kostýmy. Když se vracela od matky do svého pokoje, byla zrovna v chodbě, kde byla otcova pracovna, musela usednout do nejbližšího křesla,aby si odpočinula. A tak se stalo, že viděla, jak od otce odcházel nějaký šlechtic. Když procházel kolem, uklonil se a pozdravil Isabelle smeknutím klobouku. Něco se zdálo Isabelle na tom muži povědomého, ale ne a ne si vzpomenout, co by to mohlo být.

Jenže neměla čas o tom přemýšlet. Musela udělat něco s tou nohou. Dokulhala do svého pokoje, a když ji pak komorná ovazovala nohu a dělal zábal na kotník, musela se ovládat, aby ji nehubovala, jak to dělá nešetrně, jak byla rozladěná a bůh ví jaký neklid v ní panoval. Měla pocit, jako by se něco mělo stát. Nechala si svařit trochu vína. Sedla si v pokoji do křesla a tak trochu ovíněná a utrápená tou svou nohou pomalu usínala a v polospánku si říkala, že když dá její noha pokoj a umoudří se přece jen se dostane na ples.

Spala celé odpoledne než ji probudil chlad. Venku začalo pršet a pootevřeným oknem sem vanula zima.Donutila se vstát, bylo ji podstatně lépe i když se trochu třásla chladem. Sotva však učinila pár kroků , pochopila, že z dnešního večera nebude nic, ale už to přijala klidně.

* * *
Hrabě Parcy de Bouvier byl velice překvapen, že si ho sám král pozval do své pracovny. Pokaždé, když byl propuštěn z Bastily a pokud se tam dostal kvůli nějaké sukni, vždy s ním měl pohovor někdo, kdo byl členem Spolku svátosti oltářní. Nutno podotknout, že v Bastile byl již třikrát, vždy tam strávil několik nocí.

Teď naposledy to však bylo vážnější. Strávil zde více času a jeho incident s Philipem byl přehlédnut a více se zabývali jeho pobytem v Persii. Nakonec se dostal k soudu a vypadalo to vskutku zle, nebýt dopisů, které se najednou objevily, kdoví jak by to s ním dopadlo. Ovšem, jde-li ke králi je to víc než vážné. Ano ztratit důvěru krále by bylo velice nemilé

Nyní stál v předpokoji královy pracovny a čekal až mu dá úředník pokyn ke vstupu. Když se tak po chvíli stalo, vešel do pracovny, král stál u okna a bubnoval prsty do skla.

„Dobrý den, výsosti,“ pozdravil hrabě a poklekl. Král odpověděl na pozdrav, ale sále byl ještě otočen zády k hraběti. To nevěstilo nic dobrého. Král se rozhovořil, přitom se k hraběti otočil, ale stále jej nechal v pokleku.

„Milý hrabě, sám dobře víte, že vše má své meze. Tuším, že při vaší povaze a vašich postojích se těžko vyvarujete dalších nepříjemností kvůli ženám, pochopitelně. Dlouho jsme přemýšleli a napadlo nás jediné řešení. Z nejlepšího zloděje bývá nejlepší hlídač. Proto bude velice chvályhodné, abyste se oženil.“

Král vyřkl „ortel“ a pokynul hraběti, že může vstát.

Hrabě se v duchu smál. Jako by on byl ten jediný, který navštěvuje cizí ložnice a bral si to, co mu nepatří . Král však hovořil dále.

„Ovšem víme o vašich zásluhách pro naši korunu tak se nám podařilo prosadit jednu výhodu.“

Hrabě velice dobře věděl, že král na svém dvoře všechno řídí, umně pohybuje figurkami na své šachovnici, ale řídí vše tak, že se člověk pouze dohaduje, že je to jeho práce. A tentokrát nejspíš podlehl tlaku svého komorníka, jež je členem Spolku svátosti oltářní, ale i jiných osob. Neboť tento trest neodpovídal jeho stylu, ale nejspíš se strefili do jeho záměrů. A tak se otočil na krále s otázkou:

„ Výsosti, opravdu je výběr mé nastávající jenom na mně a vážně nelze z této situace nějak...“ Král se usmál.

„Milý hrabě, tentokrát se z této situace nijak nevykroutíte. Opravdu nezbývá než, aby jste vstoupil do svazku manželského.“ Hrabě tedy nelenil a chopil se té příležitosti po svém.

„Výsosti, již dlouho před tím, než jsem byl poctěn pohostinstvím v Bastile zamýšlel jsem učinit to, co je mi právě doporučováno. Ale nevím, zda má volba bude lahodit uším těch, jež mi tenhle vážný krok doporučují.“

Král zpozorněl:

„ Vy tajnůstkáři, doufáme,že nám tedy sdělíte jméno té, již chcete prokázat tu čest a vstoupit s ní do posvátného svazku.“ Hrabě se jen na chvíli odmlčel a pak řekl.

„Je to komtesa Isabelle Vivienne de Leroy.“ Král se rozesmál:

„Vy opravdu nezapřete svou povahu. Jiný na všem místě by se hleděl zachránit a vykroutit, ale vy? Vy si vyberete zrovna tu, jež má být ženou jiného. To nevíte?“

„Odpusťte výsosti, ale zdá se mi, že pro Philipa Luise de Sainte-Clair je té dívky škoda.“

„A pro vás hrabě ne?“ zeptal se král a bylo znát, že se vzniklou situací náramně baví.

„Jsem pokládán za největšího prostopášníka a svůdce žen. Ale výsosti ono těch žen nebylo zase tolik, jak se povídá. Avšak těch pár co mi bylo dopřáno poznat mi umožnilo, alespoň trochu rozlišit jak je třeba si té které vážit a cenit. A opravdu si myslím, že Philip není hoden zrovna téhle komtesy.“ Král jej zamyšleně poslouchal.

„Dobře tedy, pane hrabě. Snad máte pravdu, měli jsme možnost s tou dívenkou hovořit a setkat se s ní. Asi by bylo škoda, jak říkáte, nechat ji jen tak Philipovi. Udělejte příslušné kroky, my učiníme co přísluší králi a na slavnosti ve Fontenableu bychom rádi slyšeli o vašem zasnoubení.“ukončil král svou řeč a hrabě věděl, že před manželstvím s komtesou už nebude možno odstoupit, kdyby se náhodou rozmyslel jinak.

Ano, té křehké dívence se podařilo to, oč usilovalo tolik žen. Ovšem neměl čas myslet na komtesu, neboť král s ním začal projednávat návštěvu Perského vyslance.

* * *

To odpoledne nevěstilo nic dobrého. Otec se vrátil z královského paláce víc než rozzloben a Isabella měla pocit, že bude lépe se mu vyhnout. Ale neměla to štěstí. Otec ji vyhledal přímo v jejím pokoji.

„Po mém návratu jsou s vámi jen a jen potíže. Copak se neumíte chovat jako řádná dcera?“ ukončil první větu otázkou, ale nečekal odpověď. A tak, když Isabella pouze odvětila:

„Drahý otče, nejsem si vědoma….“ bylo to jako když přilije oleje do ohně. Otec se rozzuřil. Zvláště když se Isabelle tvářila tak nevinně a hovořila tak klidně. Během dalších okamžiků okusila jeho pádnou ruku a sílu na sobě podruhé. Pouze tentokrát nezůstalo jen u jednoho políčku.

„Nejen, že se z vás stane zlodějka, ale myslíte si, že když máte přízeň samotného krále můžete si dovolit všechno?“

Isabelle pochopila, že otec objevil zmizení dopisů a nejen to. Z otce se stal surovec, už to nebyl ten táta, který ji kdysi dávno učil jízdě na koni. Změnil se. Jen se bála toho, co všechno bude muset přetrpět než se provdá za Philipa. Ale po dalších otcových slovech poznala, že ani to není jisté.

„Kdo ví, co jste králi ještě poskytla kromě dopisů, že mne musel kárat, abych vás neprovdával za hraběte Philipa. Ale nepočítejte, že dostanete jiného ženicha. Vás může napravit snad jedině klášter, ale ani tím si nejsem tak zcela jist.“

Teprve mnohem později se Isabelle dozvěděla, proč byl otec tak rozčilen. Jednak to bylo kvůli těm dopisům ,dále však měl s hrabětem ještě nějaké nevyřízené účty ze Středomoří, kde se spolu několikrát střetli a ne v dobrém. S těmi dopisy se mu podařil velice dobrý tah. Byla naděje, že se jednou pro vždy hraběte zbaví a najednou jeho vlastní krev jej zradila a co víc hrabě Parcy de Bouvier byl propuštěn.

Doufal tedy, že se mu podaří provdat dceru za hraběte Philipa. Díky Philipovi se měl stát velitelem pevnosti. Byla to sice skromná hodnost, pokud se týká žoldu. Musel se čtyřmi jednotkami udržovat a chránit královský dvůr, ovšem jedna ze specialit tohoto postu je zabývat se majetkem popravených. Všechen majetek poddaného, jenž je odsouzený připadá královské koruně. Král s tímto majetkem volně disponuje. Obyčejně ho podaruje těm, kterým chce projevit svou náklonnost. Specialitou velitele je tedy sledovat tyto rozsudky a pak stačí jen vyrukovat se svou žádostí a tak nabývat majetku i peníze, když v žádostech upřednostní toho či onoho, pochopitelně za slušnou úplatu.

A tenhle post mu byl přislíben Philipem, ovšem pokud dostane Isabelle za ženu. Jenže sám král si s ním velice důvěrně pohovořil, aby se sňatkem Isabelle a Philipa ještě vše řádně promyslel. Zkrátka mu naznačil, aby na ten sňatek zapomněl. Jak mohl na toto zapomenout. Proto si na Isabelle vyléval svou zlost. Ve Středomoří to byl hrabě, který mu překazil získat majetek i peníze, ne zrovna legální cestou a když se mu konečně podařilo hraběte odklidit z cesty, dokonce získat jeho palác, vlastní dcera mu pomůže z Bastily a díky králi se ještě postará o to, aby nezískal tak výhodný post. Bez sňatku s Isabelle mu toto místo Philip těžko předá, či zařídí, aby jej získal právě on.

Od další nepříjemné exekuce zachránila nakonec Isabelle její nová komorná. Zaklepala na dveře zrovna ve chvíli, kdy s ní otec dosti nešetrně smýkl do křesla a chystal se k dalšímu políčku. Přijel nějaký posel a hledal otce. Když otec odešel,přiskočila komorná k Isabelle a hned ji začala ošetřovat.

Tu však Isabelle propukla v pláč a nebyla k utišení. Po té nehodě ve Versailles si myslela, že ji nemůže potkat nic horšího. I ten sňatek s Philipem by byl snad přijatelnější než klášter. Nakonec se přeci jen zklidnila a usnula. Když se navečer probudila, byla ráda, že bude v paláci sama. Otec s matkou se totiž vypravovali na ples.

* * *

Hrabě Parcy de Bouvier se dnes večer opozdil. Přišel, když byl ples již v plném proudu. Netrvalo však dlouho a zjistil, že Isabella na plese není. Nerozhodoval se dlouho, prohodil jen pár slov se svým přítelem vévodou Angelmem a pak se vytratil. Dámy a společnost jej jistě bude postrádat, ale on ne. Měl dočista jiné záměry.

Doufal jen, že se nic nezměnilo. Z jeho nového sídla nebylo daleko do paláce, který nyní patřil jinému. Cítil mírné vzrušení, či dojetí, když procházel tajnou chodbou v rodinném sídle, které obýval ještě, když tu žila jeho sestra. Konečně se přiblížil k cíli své cesty. Vypadalo to, že tuto chodbu nikdo neobjevil. Opatrně se přiblížil ke dvířkům.

Chvíli se rozmýšlel jestli se nemá přeci jen vrátit. Přitiskl ucho ke dvířkům. Zdálo se, že na druhé straně je klid. Potěšilo jej to. Ano tajnou chodbu nikdo neobjevil. Její vchod končíval v jeho pracovně. Dvířka šla těžko otevřít, byla za ten čas zalehlá.Po chvíli byl konečně vevnitř. Rozhlédl se. Nacházel se v dámské ložnici. Náhodou tu zrovna nikdo nebyl.

Nestačil se ani pořádně rozhlédnout když někdo vcházel do dveří. Rychle se schoval za paraván. Byla to Isabelle. Nic lepšího si nemohl přát.Přistoupila k toaletě a začala si rozčesávat vlasy. V zápětí se objevila služebná. Isabella ji však poslala pryč, že půjde spát a už nic nepotřebuje.

Vyšel tiše ze svého úkrytu, naskytl se mu krásný pohled, dívka seděla na taburetu a držela v ruce kartáč na vlasy. Věděl, že musí konat rychle, aby ji náhodou nepoplašil,učinil další krok a stanul těsně Isabelle za zády a dlaní ji přikryl ústa, kdyby snad chtěla křičet, když se za ní tak nečekaně objevil.

V ten moment co za ní stanul a přikryl ji ústa,se Isabelle vážně polekala. Když však v zrcadle poznala, kdo ji takhle nečekaně překvapil v její ložnici, trochu se uklidnila. Jen nechápala jak se tam mohl dostat. Hrabě cítil, že je Isabella trochu nesvá. Začal se omlouvat:

„Promiňte, že jsem k vám tak vtrhl, ale bohužel nebylo jiné možnosti. Vy jste na ples nepřišla a tak jsem musel přijít z vámi. Nezlobíte se?“

Když však spustil ruku a ona se k němu otočila, bylo nad slunce jasnější, proč není na plese. Oteklá tvář a poraněný ret, jež ze strany kde stál nemohl před chvílí vidět, hovořily samy za sebe.

„Odpusťte, tohle jsem netušil.“ Zašeptal a políbil ji ruku. Druhá ruka hbitě položila kartáč a přidržovala lem pláště, který se jí rozvíral. Měla na sobě jen tu noční košili a plášť. Cítila se trapně v téhle situaci.Ovšem neubránila se tomu, aby nezačala červenat. Hrabě cítil její rozpaky a možná i trochu strachu. Přivinul ji k sobě.

„Ne, nebojte se, drahá,“ zašeptal a pohladil ji po vlasech. Bůh ví proč, měla by se Isabella bát, že se ten muž pokusí využít situace, vždyť o něm slyšela mnohé, ale nedokázala to.

„Musel jsem přijít, abych se vás zeptal, zda-li nebudu odmítnut, budu-li se o vás ucházet.“ Isabelle se nevěřícně zeptala:

„To myslíte vážně?“

„Ještě nikdy jsem tak vážně nehovořil.“

„Víte, měla jsem se provdat za Philipa, teď však mně chce dát otec do kláštera. Myslíte, že se vám podaří změnit jeho rozhodnutí,když připustím tu možnost, že provdat se za vás by mi bylo milejším.“

„Myslím, že těžší by bylo změnit vaše rozhodnutí, kdybyste mne nechtěla. . Ale mohu vám jen prozradit, že máme podporu z těch nejvyšších míst. Samotnému králi záleží na tom, abych si vás vzal.“ Váhavě k němu vzhlédla:

„To tedy jen kvůli králi…“

„Ach vy jedna,“ povzdechl si hrabě, ale neváhal a poklekl.

„ Líbíte se mi od prvního dne, co jsem vás spatřil. Ani sám král mi nemůže zakázat či přikázat, koho si mám vzít, ale proč nevyužít jeho přízně, když potkám tu , pro kterou bych udělal všechno na světě.“ Pak hrabě pokračoval:

„Drahá, váš otec má nejspíš potěšení, může-li vás trápit. Ale když se na vás tak podívám, odmlčel se a pak dodal:

„ Copak jste provedla, že to nezvládl a vztáhl na vás ruku?“ Isabelle nebyla schopna odpovědět. Což může říct, že to bylo kvůli němu, kvůli jeho záchraně. Sevřela rty.

„Budu muset odpovědět za vás. Že to bylo kvůli těm dopisům, viďte?“ Poplašeně vzhlédla.

„Ne, nebojte se, jeho výsost král mi nic neřekl. Ale já dobře vím, že ty dopisy zadržel váš otec, že mé sestře nebyly nikdy doručeny. A kdo by k nim měl lepší přístup než vy?“ Ukazovákem ji zvedl bradu.

„A mohu se s jistotou domýšlet, že jste to byla vy, kdo zařídil, aby prokázaly moji nevinnu. Vidíte, komteso, i to neštěstí s vámi bylo příjemné. Není to dlouho, byl jsem v Bastile a nyní jsem ve vaší ložnici a vy jste, je to chvíli byla v mém objetí.“

„Vy jste…“

„Já vím, nenapravitelný. Ale ač je mi ve vaší přítomnosti velice dobře, budu se muset s vámi rozloučit. Chci však od vás slib. Zkuste být trpělivá a být pár dní hodnou dcerou. Rozumíte mi?“ Isabelle přikývla.

„Nyní vám ukáži tajnou chodbu, když bydlíte zde, v mém pokoji, měla by jste ji znát.“ Hrabě vstal a přistoupil ke stěně, kde byla tajná dvířka a začal vysvětlovat.

„Tady a tady, jak je tato ozdoba je třeba pohnout touto záklopkou a cesta je volná.“ Pak se otočil k Isabelle, zda všechno pochopila.

„Probůh,celá se chvějete.“

„Tak trochu.“

„To vidím.“ Řekl hrabě káravě a vzal ji do náruče a odnesl ji na lůžko. Byla mu tak blízko, cítil její vůni, celá se chvěla a měl pocit, že to není jen chladem. Zlehka ji políbil na tvář a objal ji. Věděl , že musí odejít, a věru nebylo to lehké.