I. Prsteny - 9. část

9.kapitola

Když dorazila do paláce, byl nejvyšší čas. V královském předpokoji již stálo v řadě hodně prosebníků. Zařadila se mezi ně. Zrovna v poslední chvíli, jakmile totiž prošla dveřmi, komorník zavřel dveře a nikoho dalšího nepustil dovnitř. Nečekali ani čtvrt hodinky a přicházel sám král. Když procházel kolem, klečela hluboce skloněna spolu s ostatními a odevzdávala svou žádost o poskytnutí audience.

Pan de Gesvres vzal její žádost spolu s ostatními. Stačila si pouze všimnout, že král se u ní na malou chvilenku zastavil, ale pak vykročil dál. Pan de Gesvres mu pohotově podal její žádost a oba vstoupili do královy pracovny. Hodnou chvíli pak čekala než se konečně otevřely dveře, pan de Gesvres ji pokynul, aby vstoupila a sám zůstal venku, dle příkazu krále.

Isabelle vešla. Srdce měla až v hrdle, ale vstoupila dovnitř, jako by audience u krále byla tou nejobyčejnější věcí, kterou absolvuje každý den.Král seděl za stolem, skloněn nad nějakým dopisem či listinou. Isabelle znovu poklekla a zůstala se skloněnou hlavou.

„Vstaňte, mademoiselle,“ pronesl král a Isabelle poslechla.

„Přistupte blíže,“ pokračoval klidným hlasem a Isabelle nedokázala odhadnout, je-li rozzloben, či tak ledově klidný, jak se tváří.

„Co je důvodem vaší návštěvy? Doufám, že přicházíte s lepší výmluvou a omluvou než je bolest hlavy či nevolnost!“ Isabelle cítila jak ji polévá studený pot, Král vstal od stolu a šel směrem k oknu, jako by ji dával čas na rozmyšlenou. Bylo slyšet jak venku začíná pršet, chvíli zavládlo ticho.

„Odpusťte výsosti, nechtěla jsem urazit jeho jasnost. Sám víte nejlépe, jak slabá je žena. A pokud ji od vás dělí silné zdi a vidí jen kousek modré oblohy, těžko k ní doletí vaše myšlenky, že by jste ji rád viděl na plese.“

Král se k ní otočil:

„Chcete snad naznačit, že měla domácí vězení?“

„Ó to ne, jen chci říct, že pokud nemohu být poslušná svému králi, musím být jako dcera poslušná, alespoň svému otci.“ Král se usmál udiven její odpovědí a přistoupil k ní blíže.

„Máte přísného otce, že?“

„No, o nic víc či míň než jsou jiní otcové.“ Odvětila Isabelle a měla obavy, že král snad pomýšlí na pokárání jejího otce. Tím by si rozhodě nepolepšila.

Král však pronesl:

„Nechme to být, doufám, že na příštím plese mohu počítat s vaší účastí.“ Jeho hlas zněl přátelsky. Isabelle si oddechla. Snad se už konečně dostane k tomu, proč přišla. Král ji oslovil:

„A co ještě vadí tomu, aby jste nám věnovala svůj zářivý úsměv?“ Isabelle odpověděla jedním slovem:

„Bastila.“

„Teď vám dobře nerozumíme. Hrabě Philip Louis de Sainte-Clair je přeci už na svobodě?“

„Ach ano výsosti,“ zachvěl se Isabelle hlas a znovu poklekla k prosbě.

„Přišla jsem vás nejen požádat o odpuštění, že jsem neuposlechla vaší prosby, ale také, aby jste ho osvobodili. Prosím, propusťte ho za Bastily. Hrabě Parcy de Buvier je nevinný.“ Král stál nad ní, konečky prstů se dotkl její brady a natočil její hlavu tak, aby ji viděl do tváře.

„ O toho tedy prosíte?“ Král si ji pozorně prohlížel a pak promluvil. Slovo od slova byl podrážděnější, až dostávala Isabelle strach, co se stane.

„Jistě víte z čeho je obviněn a u soudu musí hovořit důkazy, ne city, má drahá, jak je snad i vám známo.“ Král byl opravdu podrážděný a ona má odvahu prosit o milost pro toho proradníka…

Ač se Isabelle bála toho co přijde, přesto chvějící se rukou podala králi pár dopisů. Král je vzal od ní mlčky a usedl s nimi ke stolu. Nejprve je spěšně prohlédl pak jedem po druhém pozorně pročetl. Pak vstal a přešel od stolu k oknu a zase zpět. Přemýšlel. Byla to celá věčnost, než přistoupil k Isabelle a pronesl k ní jediné slovo:

„Vstaňte.“

Ale v tom jediném slovu bylo vše. Ano král pochopil, že hrabě je nevinný. Isabelle chtěla vstát, král ji podával ruku, aby ji pomohl z pokleku a pak se to stalo. Ráno ve spěchu a také proto, že ji kotník nebolel, si ho neobvázala a teď když se zvedala stoupla nešťastně a udržet najednou rovnováhu pro ni bylo nemožné. Naštěstí tu byl král. Najednou ji držel v náručí.

„Čím to, že při každém setkání vás sbíráme ze země?“ Isabelle se na krále podívala trochu vyčítavě. Ač ji pomáhal vstát, stále ji držel v náručí. Měla pocit, že je to od krále trochu záměr. Byl sice král, ale byl to také muž, jako každý jiný. Nedokázal být lhostejný ke kráse mladé dívky, jež už podruhé držel v náručí.

„Posaďte se,“ řekl docela klidně král a Isabelle žasla jak se umí ovládat. Vždyť jasně cítila to vzrušení, to napětí, ke kterému mezi nimi došlo, když si byli tak blízko.

„Děkuji,“ řekla rozechvěle.

„Vždy, když budeme sami, smíte sedět.“ Řekl král a s potěšením pozoroval Isabelle, jenž na chvíli nevěděla co říct. Sedla si na taburet a čekala co bude dál. Král se pobaveně usmál:

„Nebudu se vás ptát odkud máte ty dopisy, není těžké domyslet si, kde jste k nim přišla. Vy toho muže milujete, viďte?“ Zaskočil ji, stačila jen přisvědčit kývnutím hlavy a tvář ji polil ruměnec, neměla sílu zvednout oči, proto však neztratila odvahu. Král ji jako by váhavě upozornil:

„Vy se máte provdat ale za hraběte Philipa de Sainte- Clair, nemýlím-li se.“ Isabelle se usmála:

„ Pokud vím, výsosti, to se navzájem nevylučuje.“ Král se rozesmál.

„Ještě jednu otázku,“ řekl a zamyslel se. „Pokud tyto dopisy budou použity ve prospěch hraběte, máte nějaké podmínky stran jeho osoby?“ Nechápavě vzhlédla:

„Jaké podmínky?“ chvíli zaváhala a pak dodala: „Snad jen to, aby se nedozvěděl kdo poskytl tyto dopisy soudu.“

„Opravdu nic víc?“ zeptal se udiveně král a pak se s ní rozloučil:

„Můžete jít, uvidíme, co se dá v té věci podniknout.“ Pokynul ji. Isabelle se ulevilo. Uklonila se a zamířila ke dveřím, byla ráda, že se odhodlala a rozhodla navštívit krále. Ano hrabě bude zachráněn. Jenže nyní musela myslet na sebe. Otec už bude jistě zpátky a určitě se bude vyptávat, kde byla.

Copak může říct, kde opravdu byla - Marlene, napadlo ji. V této situaci se může obrátit o pomoc jedině k Marlene. Jen ona ji dosvědčí, že kritickou dobu, co byla u krále, strávila s ní. Byla jedinou s kterou trávila u dvora nejvíce času. Tušila, že Marlene o podobnou službu jistě ještě nikdo nepožádal, a že bude mlčet.

Marlene její prosbu vyslyšela. Už sama zvědavost ji ponoukala, aby prosbě vyhověla. Jen tak byla naděje, že se třeba doví vše o její návštěvě u krále. Je nad slunce jasnější, že je v tom jistě nějaký muž. Ale který? Jí se přece líbil hrabě Parcy de Bouvier, a ten je v Bastile, tomu přeci nemá jak pomoci. Asi byla za něj prosit, nic jiného ji nenapadalo. No bude si muset počkat, však se jednou doví o co přesně šlo, jen musí vytrvat. Na druhou stranu byla potěšena, moc dobře věděla, že ji okolí má za příliš upovídanou, ale ona dokáže udržet tajemství, jen si nemyslete!

Uběhlo pár dní a stalo se, že Philip Louis de Sainte-Clair byl povolán do Picardie k vojsku. Isabelle tím byla potěšena, jak ráda se zbavila jeho stálé společnosti, tím spíš, že věděla, že se stane jeho ženou. Muselo jít asi o hodně, když otec tolik usiloval, aby se stala jeho manželkou. Potěšitelné bylo pouze to, že po jejím návratu z kláštera už Philip krotil své chování, už nikdy si k ní nedovoloval, když byly o samotě.

Isabelle ani ve snu nenapadlo, že v povolání Philipa pryč z Paříže má prsty sám král. Spíš nabývala dojmu, že král na její prosbu zapomněl. Už uplynulo téměř čtrnáct dnů a hrabě de Bouvier byl stále v Bastile.

Ale dočkala se , na jedné z příštích slavností se hrabě náhle objevil. V ten moment ji spadl kámen ze srdce. Právě vystupoval z kočáru, když s Marlene zamířily k labyrintu z keřů ptačího zobu. Každý na slavnosti musel projít tímto labyrintem, pokud chtěl být jejím účastníkem. Skýtalo to skvělé pobavení. Kdo tato místa neznal bloudil v labyrintu dosti dlouho.

Ale bylo to zábavné, v různých koutech tohoto uměle vytvořeného labyrintu byla místa s občerstvením. Nebylo výjimkou, když člověk zašel do nějakého zákoutí či do slepé chodbičky, lehce narazil na dvojici, jež se snažila skrýt zvědavým zrakům a oddávala se tam polibkům. Isabelle šla spolu s Marlene a ještě se dvěma dívkami labyrintem. Když najednou Isabelle zašeptala :

„Marlene, potřebuji si spravit punčochu a mám v botě kamínek, běžte já vás dohoním.“ Marlene pokývala hlavou, že rozumí a zapojila se čile do hovoru těch dvou, co šly s nimi. Isabelle zůstala sama u nízké kamenné lavičky.

Vykasala si mírně sukni a jednou nohou se opřela o lavičku , upravila si potřebné, vytřásla kamínek z boty a znovu obula střevíc. Upravila si ještě sukni a zamířila směrem po cestě, kterou odešly její společnice. Ale vzápětí zpomalila.

Po vedlejší cestičce sem mířil sám král, se svým prvním komořím. Nemohla přidat do kroku, aby dohonila dívky, vypadalo by to, že chce před králem utéct.

Pozdravila jej tedy hlubokou úklonou. Teprve když zvedla hlavu a narovnala se, všimla si, král je sám. Trochu se zachvěla, vždyť ani nepostřehla, kdy dal král svému společníkovi znamení, že chce být sám.

„Ach, výsosti, mohu vyslovit své díky,“ řekla komtesa a políbila králi ruku. Král si ji změřil pohledem:

„Váš rozjasněný úsměv byl vidět i na dálku, sotva pan hrabě přijel, Kéž by byl vždycky přivítán stejně i král svými poddanými.“ Isabelle vycítila mírnou výčitku, neboť bylo pravdou, že když spatřila krále, zrovna se neusmívala, poněvadž byla zaskočena jeho náhlou přítomností. A měla pocit, že asi viděl celou proceduru s úpravou jejího oblečení. Proto řekla:

„Odpusťte jasnosti, můj úsměv snad patřil hraběti, ale ten úsměv byl také spojen s myšlenkou na vás. Nebýt vaší laskavosti, hrabě by byl stále v Bastile a mé srdce by zůstalo smutné. Jsem vaší dlužnicí, výsosti, kéž mohu svůj dluh někdy splatit.“

Král se usmál. Ta žena mu děkovala, ale při tom říkala, že miluje jiného. Ano měl by ji za to trochu vytrestat. Pohlédl na ni a již věděl, jaký trest to bude. Přistoupil k ní blíž.

„Vidíme, že dluh bude nutné trochu pokrátit. Je nejpříhodnější doba, abychom vybrali první splátku.“

Řekl král a objal komtesu. Jeho rty se dotkly jejích. Poddala se jeho polibku. Celá se chvěla jak vzrušením tak i myšlenkou, že se líbá s králem. Když poodstoupil, Isabelle sklonila hlavu, nedokázala by se králi podívat do očí. Určitě musel mít pocit, že se takto poddává každému. Král ji však jemně uchopil za bradu a naznačil ji, že ji chce vidět do tváře. Nebylo zbytí.

Isabelle vzhlédla, aby viděla jak se král usmívá a jak v jeho očích to zajiskřilo šibalstvím. Byla rudá až po kořínky vlasů.

„Kéž by všechny dluhy šly splácet tímto způsobem.“ Pak rozšafně políbil hřbet její ruky a odešel. Sotva král zmizel a Isabelle se trochu vzpamatovala, objevila se Marlene.