Usmíření

Celá v křeči stojím za Tvými zády. Pusu pevně sevřenou, ruce v pěst. Chce se mi řvát, ale žádná slova už nezbyla, jen hněv.
Stojíš před rozbitým zrcadlem v naší ložnici.
Bylo mé oblíbené. Oválné, s ozdobným dřevem natřeným na bílo. Barva byla už časem poznamenaná, oloupaná. Ale nic to neměnilo na jeho kráse. Ba naopak. Poukazovala na léta, která jsme spolu prožily.
Jsi v zajetí pár drobných ostrých úlomků, které se rozsypaly okolo, když jsi silou uhodila svůj vlastní odraz.
Stále tiše pláčeš, ruce podél těla.
I tak jsi nádherná. Vzala sis dnes své oblíbené šaty. Ty lehké, krémové. Padnou Ti, jako nikomu.
Měl to být dokonale romantický večer.

Pozoruji umělecké dílo, stojící přede mnou, v odraze popraskaného zrcadla. Dodává to okamžiku jakýsi abstraktní podtón. Jak příhodné.
Všimla jsem si kapek krve stékající po Tvé pravé ruce. Pořezala ses. Proč musíš být tak neopatrná?
Další vlna vzteku se dere na povrch. Tolikrát jsem Tě žádala, ať na sebe dáváš pozor. Jako by to mělo smysl... Nikdy jsi mě neposlechla. Jsi lehkovážná.
Vycházím z pokoje a zlostí kopu do polštáře, který leží na zemi ve dveřích. Snad tím vybíjím poslední kapky zlosti, které ve mně ještě zbyly.
Bylo tohle opravdu nevyhnutelné? Tak nerada se s Tebou hádám.
Ze skříně pod umyvadlem vyndávám lékárničku. Hledám dezinfekci. Když ji konečně nacházím, sáhnu ještě po tampóncích a vracím se zpět. Zamyšleně procházím chodbou.
Mohla jsem něco udělat lépe? Určitě ano.
Za přivřenými dveřmi do ložnice vidím pokřivený odraz v zrcadle, sedíš na posteli. Se sklopenou hlavou si prohlížíš ránu na pravé ruce. Zlehka ji přejíždíš prsty druhé ruky. Jsi potichu, už nepláčeš.
Pokoj mi však připomíná hádku, kterou bych si přála vymazat.
Tiše, s pocitem viny, otevírám dveře. Zbytečně. Všimla sis pohybu a rychle zvedla pohled. Výraz Tvých očí je prosebný. Odpusť, jakoby říkaly.
Přichází moment, který patří k mým nejoblíbenějším na soužití s Tebou. Usmíření.