Marš k lepším zítřkům

Je léto roku 49 před Kristem,
k bouři se schyluje.
Tohle bude mým křtem,
jeden občan si stěžuje.

Armáda kráčí krajem,
naši velitelé říkají:
„S loutkami si pohrajem.“
Pak se sami schovají.

Ni krok zpět,
nejít dále,
vzít zbraň smět,
bránit krále.

Přátelé mi umírají,
vzala si je smrtka.
Vládci se nám vysmívají,
trvá to už od čtvrtka.

Byl jsem raněn
a uřízli mi nohu.
Pak mnohokrát haněn,
tak obracím se k bohu.

O pomoc ho žádám,
často se k němu modlím.
Důvěru v něj vkládám,
ještě chvíli, ať tu dlím.

Snad mne vyslyší,
tam v nebi nahoře.
Na takovou dálku uslyší,
naučí vůdce pokoře.

Celý život nás okrádali,
teď to tak už nebude.
Naši zem dlouho rozkrádali,
z jejich majetku ubude.

Prostým lidem bůh dává,
neb všichni jsme si rovni.
Z oblak nám rád mává,
neb na stejné jsme úrovni.

Již se krásně rozjasňuje,
slunce zpod mraků vylézá.
Ve světě se vyjasňuje,
ďábel do díry zalézá.

Žije se hned lépe,
když tyrany jsme popravili.
Každý se z toho oklepe,
už jsme se probudili.

Již soused souseda nepomlouvá,
každý svého bližního miluje.
Hřích se nikomu nezamlouvá,
každý se už raduje.

Tam kde dříve armáda putovala,
nyní květiny, obdivu hodné, rostou.
Včera tam rodina Karlova hodovala,
měli jen večeři skromnou a prostou.

Jednu z těch květin utrhnu,
své drahé ji přinesu.
Sáček rozinek roztrhnu,
pár jí také donesu.

Lepší časy se vrátily,
již slyším dětský smích.
Skřivánci se nám usídlili
ve spoustě našich vsích.

Život náš rozkvétá,
pokojně a bez války.
Zem naše vzkvétá,
vykvétají fialky.

Konečně se nemusíme bát,
na zahradě si hrát.
Co chceme můžeme řvát
a taky o tom psát.

Nikdo už nechce lhát,
nikdo už nebude lát,
ale na svou zemi dbát,
opěvovat tento dobrý stát.

Vinné hrozny budou zrát,
přátelství nás bude hřát.
Všechno už smíme znát,
odstraníme ostnatý drát.

Na vavřínech ale neusněme,
statečné oběti uctěme.
Páni se mohou vrátit
a svobodu nám zkrátit.