I.Prsteny - 8.část

Ráno se konal lov na jeleny. Když Isabelle nasedala do sedla marně hledala hraběte Parcy de Bouviera. Nebyl však vidět ani hrabě Philip Louis de Sainte- Clair. Lov probíhal dobře, ještě před polednem klesl do mechu nádherný desaterák. Trubači hlásili konec lovu. Celou dobu mohla Isabelle prožívat vzrušení z honitby, ze samé jízdy na koni. Celá se osvěžila a pookřála, včerejšek jako by byl na míle daleko.

Na malé mýtince jezdci seskakovali z koní a přenechávali je svým štolbům a stájníkům. Také tam zamířila. Všimla si, že po vedlejší cestičce v mlází přijíždí sám král s několika dvořany. Vtom její kůň zavadil přední nohou o jakýsi pařez a ona padala dolů na tvrdou zem.

Když dopadla, projela ji bolest v noze jako když bodne dýkou. Pokoušela se vstát, ale jen trochu pohnula nohou, znova ta bolest, až se jí málem zatmělo před očima. Musela se kousat do rtu, aby nesténala.. Ale to již nejbližší jezdci seskakovali z koní a přicházeli ji na pomoc.Stálo ji to hodně přemáhání, aby nedala znát, jak to bolí. Nechtěla ze sebe dělat choulostivou, absolvovala již spoustu pádů, ale tenhle ji dával co proto. Stačilo o poraněný nárt a kotník jen zavadit a musela stisknout rty, aby nevzdechla.Jeden z jezdců ji šetrně podpíral Pod šaty cítila jeho pevnou a svalnatou ruku, když vzhlédla, byl to sám král.

„Děkuji, výsosti,“ zašeptala a v duchu si pomyslela: Tak takhle jsem si naše setkání nepředstavovala. Byla roztřesena pádem a také zaskočena přítomností samotného krále. Jeho však upoutala svou tváří a také tím, že nenaříkala a neomdlévala. Dokázal ocenit, když někdo dovedl snést bolest bez zbytečných řečí a fňukání. Král se otočil k jednomu ze šlechticů, aby se postaral o komtesu. Pak se otočil na Isabelle:

„Doufám jsme to nespletli, jste komtesa ….“

„Ano, jsem komtesa Isabelle Vivienne de Leroy.“ Král se na ni velice významně usmál a podíval:

„ Bude nám potěšením vidět vás na příštím plese, rád poznám blíže tu, kvůli níž posílám muže do Bastily.“ Pak se otočil na muže, který se měl o Isabelle postarat, aby vyhledal jeho osobního lékaře, který si prohlédne její zranění. Více se o komtesu nestaral a věnoval se ukončení lovu.

Když ji určený šlechtic dopravil zpět na zámek a do královského předpokoje a pomohl ji usednout na divan, oddechla si. Než se však šlechtic odebral pro lékaře zeptala se jej

„Mohu vás o něco požádat?“

„Jen poroučejte krásná komteso, vzbudila jste zájem jeho výsosti, využijte toho dokud je čas.“

„Mohl by jste mi tedy prosím vysvětlit trochu blíže, co král myslel, když hovořil o Bastile.“

„Vy opravdu netušíte?“ Odpověděla mu pohybem hlavy, že ne. Muž se významně usmál:

„Dnes brzy ráno kvůli vám přeci dva šlechtici svedli souboj. Než však skončili svůj duel, byli oba zatčeni. Touto dobou již oba sedí v Bastile. To víte, souboje jsou zakázány a v tomhle případě musel následovat králův trest.“

Šlechtic se uklonil a spěchal splnit druhou část svého úkolu. Netrvalo dlouho a dostavil se jeden ze čtyř královských lékařů. To už však přišel do předpokoje i její otec. Lékař začal s vyšetřováním její nohy. Prohmatával ji nohu kousek po kousku od prstů ke kotníku. Kotník měla celý oteklý a ztuhlý. Když se dotkl nejbolestivějšího místa slabě vykřikla, když však toto místo nešetrně stiskl, omdlela. Když se však začínala probírat, slyšela otcův hlas:

„Nebojte se, bude o ni postaráno. Sám to zařídím.“ Lékař ji podával jakýsi lék, vzala ho bez odporu. Kdyby jen tušila, co bude následovat. Poslední co pak slyšela bylo ujišťování lékaře, že tenhle medikament určitě zabere, že její otec nemusí mít obavy, jistě bude schopna převozu. Kam, ale neslyšela, někdo zavadil o její bolavý kotník tak nešetrně, že se propadla někam do tmy.

Jakmile se Isabelle začala probouzet, první co vnímala byla bolest v noze a tak nemusela dlouho přemítat, co se s ní událo. U jejího lůžka seděl otec.

„Kde to jsem?“ zeptala se váhavě, neboť viděla, že kolem ní jsou holé zdi a místnost se spíše podobá cele, jakou obývala, když byla v klášteře. A nemýlila se . Ano opravdu byla v Bellevueském klášteře augustiniánek. Klášter se nacházel mezi Paříží a Versailles.

„Ano, jste tam, co si myslíte, drahá dcero,“ odpověděl ji otec na nevyřčenou otázku, když viděl jak se rozhlíží.

„Musím vás upozornit, že řádové sestry se o vás velice dobře postarají. Budou vám donášet jídlo, budou vás ošetřovat. To je vše. Nezapomeňte, jsou pověstné tím, že velice dobře plní úlohu žalářníků, když je potřeba. Nepustí vás ven ani na krok. Teď stejně nemůžete chodit. Ale uvědomte si, můžete křičet, plakat , nikdo vás neuslyší. Snad jedině Bůh. Nabízím vám sňatek s Philipem Louis de Sainte- Clair. Ale také vás mohu nechat v klášteře. Záleží na vás, co si vyberete. Mohu vše, také vás mohu nechat chodit o žebrotě, zkrátka cokoliv. Mám ve všem plnou moc, jste jen moje dcera. Je na vás co si zvolíte.“ Otec se na ni usmíval a na Isabelle se řítil celý svět. S poslední trochou odvahy se zeptala:

„Ale sám král mne pozval na příští ples?“

„Bohužel, jeho výsost se bude muset obejít bez vaší milé společnosti. A nedělejte si starost, když mu vysvětlím, že vaše zranění je vážnější než se zdálo a jste churavá, brzy ztratí zájem. Nemá rád nemocné lidi.“

Odvrátila se od něj. Cítila se ztracena. Otec se s ní rozloučil, přijde až se uzdraví a hlavně umoudří.

Jediná myšlenka ji trochu ulehčovala pobyt zde. Má-li se provdat za Philipa, musí jej pustit z Bastily. A propustí-li Philipa, musí být osvobozen také hrabě Parcy de Bouvier. Jak ubíhal den za dnem, přestala počítat dny zde strávené. Vždyť spočítá jen dny, co ji dělí od sňatku s Philipem. Za nějakou dobu byla její noha téměř v pořádku. Mohla chodit, stát a nic nebránilo tomu, aby se nemohla vrátit. Nezbývalo jen čekat, kdy pro ni otec přijede.

Ten den nakonec taky nastal, ale byl to návrat neveselý. Otec propustil její věrnou Grnevieve, prý jako trest za ten skandál ve Versailles. A co nejhůře, ztratil se i prsten, který dostala tehdy v rokli od hraběte. Trnula, má-li jej otec, jistě na ni vyrukuje s dotazy. Chytala se poslední naděje, že snad Jeneviev prsten schovala, smířila by se i s tím, kdyby si jej komorná ponechala. Jen mít jistotu, že není v nepravých rukou. Cítila se ztracená a podvedená.

Postupně se dozvěděla, že hrabě Parcy de Bouvier zůstal v Bastile jen proto, že si to přeje sám král. Opět se setkala s Marlen. Od ní se také dozvěděla, že hraběte čeká soud. Byl obviněn, že v době, kdy měl plnit jisté státní poslání ve středomoří, obohatil se na úkor krále a státní zájmy šly stranou.

„ A představ si, jak je troufalý,“ pokračovala Marlene, „tvrdošíjně zapírá, že prý králi posílal pravidelné zprávy.“

„A posílal?“ zeptala se Isabelle, nedokázala si představit, že by hrabě dokázal jednat tak nečestně a ke všemu lhát samotnému králi.

„On tvrdí, že ano, ale důkazy nemá žádné.Prý ve stejnou dobu posílal dopisy své sestře, ale jak to chce dokázat, když jeho sestra je za mořem. Ale co je ti Isabelo, celá jsi zbledla?“ Měla Marlene strach, protože to vypadalo, že Isabelle nejspíš omdlí. Isabelle jen stačila zašeptat:

„ Jde sem můj otec a hrabě Philip.“

Marlene to jaksi nechápala, co ji chybí. Má si vzít hraběte Philipa, pokud ví. Je bohatý, mladý, sice někdy neurvalec a nezdvořák, ale kdo je dnes bez chybičky? Nakonec by moha být ráda, že ji chce i s tou její nohou. Každý už si přeci všiml, že po tom pádu z koně, Isabelle někdy pokulhává. Marlene netušila, že se Isabelle udělalo mdlo v ten moment, co ona hovořila o dopisech.

Když totiž hledala marně Bouvierův prsten, bylo to asi z čirého zoufalství, že v nepřítomnosti otce,začala prohledávat i jeho pracovnu. V jedné komodě ji přišly do rukou i nějaké dopisy, měly rozlomenou pečeť, nečetla je, jen tak zběžně po nich proběhla očima a dala zpět.

Teprve nyní si uvědomila, dá-li dohromady rozlámané pečetě objeví se jí před očima jistý znak. Ano v tom znaku byla stejná písmena, jako na prstenu. Jak to, že to neviděla a uvědomuje si to teprve nyní. Mráz ji šel po zádech. Nejspíš to bylo proto, že slyšela přijíždějící kočár a měla naspěch, aby nebyla přistižena otcem a chvátala do svých pokojů.

Druhý den nemohla dospat a čekala jen na okamžik, kdy otec opustí palác. Třásly se jí ruce, když otvírala zásuvku za zásuvkou, a hledala dopisy. Konečně , oddechla si, když uviděla to, co hledala. Musela chvilku dýchat zhluboka, jak byla rozčilena a plná obav, aby ji náhodou někdo nepřistihl při tom, co dělá.

Když se trochu uklidnila a srdce ji tolik nebušilo, mohla se pohledem přesvědčit, že všechno je tak jak bylo. Zásuvky jsou pozavírané, nikde ani známka, že by zde někdo hledal. Rozběhla se do svého pokoje.

Usedla za psací stůl a otevřela jeden ze tří dopisů, kterých se zmocnila. Už z oslovení bylo zřejmé, že se nemýlila. Neměla sílu číst dopis celý, jen sjela očima na jeho konec a uviděla podpis hraběte. Zatočila se jí hlava.Ano teď drží další osudy hraběte, snad i jeho záchranu ve svých rukou.

Do očí se jí draly slzy. Ale ne, teď ne. Musí za králem, musí konat. Jen král může hraběte zachránit. Dopisy pečlivě uschovala do záhybu svých šatů. Vzala čistý list papíru a napsala na něj několik vět. Pak přehodila přes ramena plášť, žádost pro krále uchopila do ruky a vydala se za záchranou muže, o kterém věděla, že ho miluje.