I. Prsteny - 7.část

Na příští slavnosti konečně Isabella viděla krále. Byl to velice krásný muž. Oblečen byl jednoduše a vkusně. Neměl prý rád zbytečně mnoho krajek a ozdob. Byla jím okouzlena. Pohyboval se ladně a vznešeně. To , že je král z něj přímo vyzařovalo a přitom se nad nikoho nepotřeboval vyvyšovat. Byl to opravdu „Král slunce“, jak se mu také přezdívalo.

Isabella nebyla králi představena, stála v řadě ostatních dvořanů, když král kráčel sálem. Stejně jako oni mu vzdala hold hlubokou úklonou. A ani ve snu ji nenapadlo , že se s ním setká osobně a to několikrát. Ač se před touto slavností rozhodovala, váhala jak se má k hraběti chovat, nakonec se rozhodla, že bude nejlépe, když zkusí sama poznat, je-li opravdu takový jak o něm říkají. Neboť tak jak o něm mluvila Marlene, slyšela hovořit
i některé jiné šlechtice a šlechtičny.

„Poslouchej Angelmo, opravdu ta komtesa Isabella je dcerou hraběte, co získal můj palác?“

„Bezpochyby, má sice jméno po své matce, ale je to ona. Vždyť už vévoda z Toulouse ti říkal, jakou máš výhodu, oženíš-li se s ní. Získáš své rodné sídlo zpět a o svatební noci na tebe nebude čekat nějaká ohyzda, ale krásná mladá žena. Být tebou tak se dlouho nerozmýšlím než o ni projeví zájem někdo jiný. Ten její otec ji, jak vím z doslechu, potřebuje provdat co nejdříve.“

„Ale Angelmo, já se nechci ženit a už vůbec ne kvůli paláci. Vzít si někoho, koho ještě ani neznám. Nerad bych jednal zbrkle. Vždyť je skoro o třináct let, mladší než já. Nerad bych se zdobil parohy. No i když…“ zamyslel se a dodal,„ ta komtesa má něco do sebe. Je přímo okouzlující a snad …. Nechtěl bych, aby si myslela, že ji chci jen kvůli paláci.“ Odmlčel se.

„Je mi odněkud povědomý ten úsměv, jako bych jej už někde viděl. A vůbec. Ostatní se pitvoří a předvádějí a jsou schopny čehokoli, jen abych se jim dvořil. Je jiná než ostatní. Ona…“

„Vidím a slyším dobře, Sebastiene, nezamiloval jsi se nám?“

„Tak to mne nenapadlo, takhle nazývat zájem o krásnou mladou dámu. Pouze bych ji nechtěl ublížit.“

„Nestačím se divit. Říkají, že jste v dluzích a uděláte cokoli, aby jste získal veškerý svůj majetek zpět, palác v to nevyjímaje. Co si počne vaše špatná pověst, když ji chcete vyměnit za lepší? Já bych to nedělal. Vám jeden skandál nestačí?“ Avšak odpovědi se nedočkal. Hrabě si totiž všiml komtesy , jež kolem nich zrovna procházela.

„Směl bych vám poděkovat, komteso?“ oslovil ji. Isabella se zastavila a udiveně se ptala:

„Promiňte, pane hrabě, ale nevím za co?“

„Za štěstí ve hře, které jste mi nechala, když jsme se posledně rozloučili a já pak jen vyhrával.Bylo by mi potěšením být zase ve vaší milé společnosti.“

„ A nebojíte se? Ne nadarmo se říká, že štěstí ve hře znamená neštěstí v lásce.“

„Ne, nebojím, mít hodně peněz není až zas tak nepříjemné a pak i za peníze lze si koupit lásku.“ Isabella se usmála. Hrabě tušil, co ji asi běží hlavou, ale zeptal se:

„Proč se usmíváte?“

„Já jen, že takové lásky musí mít asi velice malou hodnotu, když ...“ vtom se Isabella zarazila, uvědomila si, co vlastně říká a také si všimla jeho smějících se očí. Pochopila, že tohle chtěl slyšet, že ji nachytal a zrudla. Doufala, že přejde na jiné téma, ale mýlila se. Vůbec neměl v úmyslu opustit toto téma.

„A vy myslíte, že pro manželství, je láska tolik důležitá?“ zeptal se, ale nečekal odpověď a pokračoval, „vždyť manželství se uzavírají hlavně kvůli majetku a penězům. Tak proč by se láska nedala získat také takto?“ Uváděl ji do rozpaků. Takto s ní nikdo nikdy nemluvil a on je vlastně pro ni cizí muž. Začala namítat:

„Ale měla by být důležitá, bez lásky...“

„Promiňte, když se rozhlédnete máte tu tolik manželů, kteří mají své milenky a pochopitelně i manželek, jež utíkají z náruče manželů do náruče milenců, snad o nich nebudeme tvrdit, že jsou v manželství z lásky.“

„Jistě, těžko mezi nimi může být láska, když jsou schopni nevěry.“

„Vy myslíte, že bychom zde našli věrné manželství, to se tady považuje skoro za maloměšťáctví.“

Ještě drahnou chvíli spolu hovořili a Isabella, aniž si to uvědomovala, okouzlovala hraběte stále více a nebylo divu. Byla nejen krásná, vtipnost ji také nechyběla a hlavně byla „čistá“. Byla prostá, ještě nezkažená intrikami u dvora a pro hraběte to byla příjemná změna a bylo mu v její společnosti velice příjemně. Vůbec mu nepřišlo na mysl, že je to dcera muže, jenž mu způsobil tolik nepříjemností.

V příštích dnech byla Isabella a její rodiče pozváni na hon. Všichni účastníci lovu se měli shromáždit před obědem v lesích Fousse-Reposse. Z města museli vyjet brzy, aby se mohli na Býčí křižovatce sejít a setkat s těmi, co vyrazili z Versailles,(v té době bylo zatím loveckým zámečkem). Na tomto místě se nalézají konírny, kam posílají šlechtici své koně, aby byli včas připraveni k lovu.

Po skončení honu se konala na zámku ve Versailles slavnost. Vše se odehrávalo na jednom z nádvoří, sotva lesní rohy odtroubily závěrečnou část obřadu následovalo zatroubení na odchod.

Hosté opustili balkony. Ve velkém sále zněly vojenské fanfáry. Královští kuchaři začali defilovat s nesčíslnými pochoutkami, připravenými na slavnost. Na stolech byly mísy s ovocem a také mísy s rozličnými jídly. Isabeila sledovala vše s velkým zájmem.

Se stejným zaujetím však pozoroval hrabě Parcy de Bouvier ji.. V duchu si říkal - je opravdu nádherná. Nebyla sice krásná tak dokonale jako Marie-Anne, ani tak dráždivě a vyzývavě jako madam Thereze, ale své kouzlo měla. Musel se usmát ve chvíli, kdy přiznal sám sobě, že by vskutku stálo za to se s ní oženit. Nejen, že by vyřešil řadu svých problémů co se týče paláce, hlavně by jistě dopálil jejího otce, ale zejména proto, že v ní nacházel stále větší zalíbení. Stačilo ji chvíli sledovat, jak byla tím vším okouzlena, tím vším čeho se účastnila. Byla zkrátka úžasná. I když, kdo by nebyl okouzlen Versailles a králem.

V prvním poschodí paláce byly královská apartmá a přijímací salony. V podkroví bylo mnoho malých pokojíků pro služebnictvo, oddělených od sebe jen dřevěnými přepážkami. Bylo v nich těsno, ale v ten večer byli spokojeni i největší páni, jen proto, že mají střechu nad hlavou. Kam jinam by všichni ti šlechtici, urozená šlechta a celý královský dvůr složili hlavu. Z důvodů těchto stísněných poměrů, zde vládl zmatek nad zmatek. Každý chodil z místnosti do místnosti, překračoval zavazadla a šatstvo, které sem nosilo služebnictvo. Dámy hubovaly své služky, většina hostů hledala v úzkých chodbách komůrku, kterou jim určili.

Když ráno vyšla Isabella z místnůstky ovanul ji chlad a vlhko. Matka ji poučila, aby si pro odpoledne vzala něco jednoduchého. Král po ranní mši přijímá prosebníky , potom bude pracovat s ministry. Večer má být předvedena komedie a balet. Matka ji opustila u vchodu do hodovní síně. V pokojích, kde strávili noc bylo těsno a nedalo se tam odpočívat ani spát, proto ji matka ukázala dveře u kryté v čalounění.

„ Tudy se dostaneš do budoáru, zde si můžeš odpočinout,.“ a potichu dodala, „pokud ho někdo nepoužije pro lásku.“ Ve Versailles se přivíraly oči nad nevázaností a manželské kratochvíle by vzbudily spíše pohoršení a každého by šokovaly.Matka pak Isabellu opustila před vchodem do hodovní síně a významně se na ni usmála.

Isabella pochopila, bylo to svolení, že se může vzdálit. Vrátila se chodbami zpět, vděčná, žeji nevlastní matka ukázala utajený budoár. Opravdu nedobře spala a nyní si může odpočinout. Naštěstí budoár byl prázdný. Když se pohodlně usadila, usnula.
Probudila se až za dlouho. Vyrušil ji hluk na chodbě, když král s královnou a se svým průvodem odcházely z kaple z ranní mše. Cítila se tak trochu provinile, že spala, zatímco ostatní byli v kapli. A tak se přidala k průvodu, který provázel krále do zahrad a odkud se král odebere po krátké procházce do své pracovny. Pak se počítalo s královským obědem. Král odmítl zarmoutit zvědavce, kteří vážili cestu do Versailles, aby se ho účastnili.


Ano, král obědval a před jeho královským stolem pomalu defilovaly zástupy všech možných lidí, jak řemeslníků, úředníků i obyčejných dělníků, jež se snažili zapamatovat si z té chvíle co nejvíce. Král seděl za stolem ve vší té nádheře a obědval. Hovořil málo i když jeho oči byly všude.

Celý den se stále něco dělo. Isabella nevycházela z údivu, ze vší té nádhery. Byla vzrušená, znepokojená a zároveň očarovaná životem na královském dvoře. Celý den byla na nohou. Když si už myslela, že ten nápor nezvládne, dozvěděla se od matky, že budou králi představeny příští den na slavnosti po honu. Div po té zprávě neomdlela. Nemohla uvěřit, že se jí dostane takové pocty. Ale všechno dopadlo docela jinak.

Po shlédnutí divadelního kusu od pana Moliéra se musela smířit se společností hraběte Philipa de Saint- Clair. Podle otcových slov ji měl dělat doprovod pro tento večer i nadále po celou dobu, co budou ve Versailles. Raději by byla ve společnosti docela někoho jiného, toho, kdo byl rozhodně příjemnější a lepší společník než Philip. Ale otcovo přání pro ni muselo být víc než rozkaz.

A tak poslouchala Philipovi rádoby vtipné poznámky a evidentně se nebavila. Byla nepozorná a sledovala všechno kolem, kdekterou ozdobu, obraz, ale docela přestala dávat pozor kudy a kam jdou. A najednou se octli v chodbě kde nikdo nebyl. Než stačila říct, že se chce vrátit, bylo již pozdě.

Philip ji začal líbat, bránila se jeho objetí seč mohla. Nakonec však udělala to, co jí pouze zbývalo udělat. Kousla jej do rtu. Než si stačila uvědomit chuť jeho krve, jež ji ulpěla na rtech, zatmělo se jí před očima. Tvář ji pálila a bolela víc, než když ji prvně uhodil otec. Hrabě ji udeřil a chytil její ruku v zápěstí a přitáhl si ji blíž k sobě:

„Radím vám, dobře, nevzpírejte se, stejně vás dostanu, budete mi patřit dřív nebo později, tím si buďte jista.“ A znovu ji objal kolem pasu, nehleděl vůbec na to, že ji mačká šaty, šerpy i krajky. Byl odporný.

Ale naštěstí jeho sevření netrvalo dlouho. Najednou se tu objevil hrabě Parcy de Bouvier. V jeho pohledu bylo tisíce dýk a kdyby pohled zabíjel, Philip by již nebyl mezi živými. Trochu se zachvěla, ale oddechla si.

„Vidím pane, že vás slušnému chování dlouho neučili, a když ano, všechno jste zapomněl. Takhle se nechová muž k dámě. Pusťte ji,“ řekl tónem, který nesnesl odporu. Philip Isabellu sice pustil, ale obořil se na hraběte:

„Jakým právem zasahujete do věcí mezi mnou a komtesou?“

„Právem šlechtice, vy neurvalče.“ Rozohnil se hrabě a vyťal Philipovi dva rázné políčky. To hovořilo víc než jasně. V tu chvíli však již nebyli v chodbě sami. Isabella byla rudá až po kořínky vlasů, studem a vědomím, že jsou středem pozornosti. Parcy de Bouvier ji uchopil za ruku, políbil konečky jejích prstů a odvedl ji k dámám, které sem přišly přilákány vzrušeným hovorem mužů a situací, jež nastala. Vzaly ji mezi sebe a hlasitě diskutovaly o tom, čeho byly svědky.

Isabella ani nevnímala , co se mezi oběma muži dále odehrává, či co spolu hovoří, neboť jedna z dam se jí ujala a odvedla ji do její „komůrky“. Když šla Isabella vzhůru po schodech třásla se jí kolena. Šlechtična zavřela dveře před zvědavci a přistoupila k Isabelle, jež se po přestálé příhodě rozplakala. Nikdy si nemyslela, že se stane takovým středem pozornosti, jako dnes.

Neznámá ji konejšila, pochopila, že Isabella u dvora není dlouho a neví jak se chovat v takové situaci. Vždyť podobné střety kvůli dámě se dály část. Zvláště, šlo-li o tak půvabnou tvář a tak horkokrevné muže jakými dovedli být tihle dva. Hrabě Philip a hrabě Parcy de Bouvier.

„Drahá, uklidněte se, pokud vím máte být zítra představena králi a stopy po pláči hned tak nezmizí. Věřte, že král má rád krásné a veselé tváře kolem sebe. Hlavu vzhůru . To víte, povídat se o tom bude, ale ne dlouho.“

Do malého pokojíku vešel otec Isabelly. Žena se uklonila a opustila místnůstku. Isabella zůstala s otcem sama. Dveře zůstaly zavřené. Otcův pohled byl víc než výmluvný. Isabella měla strach, že ji snad uhodí. On však jen přistoupil blíž a řekl:

„Philip Louis de Saint Clair bude zanedlouho vaším chotěm. Měla by jste se k němu chovat vstřícně. Děláte jako by vás ještě nikdo nikdy nepolíbil. Vzpamatujte se, nyní se upravíte, dole začíná balet. Půjdete dolů a budete se chovat, jako by se nic nestalo. A opakuji , ještě jednou, a běda vám, jestli vás uvidím v přítomnosti toho vyděděnce de Bouviera.“

Mluvil tiše a z jeho slov zaznívala hrozba až se Isabella zachvěla. Nezbývalo než sebrat poslední kousky odvahy a sejít dolů.
Minuty, které ji čekaly a které doslova přetrpěla, byly nekonečně dlouhé. Přitom se jí zdálo, že všichni hovoří o té scéně, které byla aktérem. Přesto se usmívala a tvářila se , jako by nic. Jako by se vůbec nic nepřihodilo. Balet skončil a Isabella se rozhodla, že odejde. Otec ji sice přikázal, že má jít dolů, ale neřekl jak dlouho má zůstat. Byla z toho všeho unavená. A snad ani nikdo nepostřehne, že odchází, a i kdyby to postřehl její otec, bylo jí to najednou jedno. Chtěla být sama. Těžkly ji nohy, když vystupovala po schodech do podkroví.

Vtom ji podepřela čísi ruka. S mírným úlekem se ohlédla, kdo to je. Kolem dokola nebylo nikoho, jen její oči se střetly s pohledem hraběte Parcy de Bouviera. Viditelně se jí ulevilo. Nedovedla si představit jak by čelila setkání s Philipem.Stáli nyní proti sobě.

„Smím vás doprovodit, komteso?“ zeptal se a tón jeho hlasu ji doslova pohladil. Přikývla. Když došli skoro nahoru, mírný stisk jeho ruky ji zastavil. Spíše naznačil, aby zůstala stát. Vyhověla jeho pokynu. Jeho tvář a jeho rty se k ní přibližovaly tak pomalu, že by mohla kdykoliv jen pohybem hlavy vyjádřit svůj nesouhlas, ale její oči souhlasily již dávno. Hrabě ji k sobě přivinul a jeho polibek byl něžný. Ačkoliv měl daleko od toho vášnivého polibku tenkrát v tom lese, Isabella cítila, že účinky jsou stejné. Vystoupili o pár schodů výš do chodby, kde se to již hemžilo sluhy a komornými. Usmál se na ni.

„Děkuji a dobrou noc.“ Vykouzlila úklonu a hrabě ji políbil hřbet ruky. Se sklopenýma očima zašeptala:

„Sbohem.“. Když se narovnala a zvedla víčka, hrabě tam již nestál.