Den, kdy jsme se potkaly

Vzpomínám na den, kdy jsme se potkaly.
Nemyslela jsem si, že tyhle vzpomínky ještě někde uvnitř sebe nosím. Asi bylo jednodušší předstírat, že jsi nikdy neexistovala. Jen překrásný sen, na který chce člověk raději zapomenout.
Najednou všechno v mé hlavě vypadá tak jasné. Ani náznak mlhy zapomnění. Jako by to bylo včera, jako bych Tě nikdy nenechala odejít.

Šla jsi po schodech naproti mně. Spěchalas, nedávala pozor na cestu a zakopla. Vyrazilas mi z ruky knihu, kterou jsem si před chvílí koupila v jednom z oblíbených antikvariátů, a sama jsi místo ní skončila v mém náručí.

Knihu, kterou přede mnou ve svých rukou svírala už spousta lidí. Nosí v sobě i jejich příběhy. Miluji tu vůni starých dob.

Jsem věčným snílkem. Žiji několik životů, jen ne ten, který bych měla žít. Vždy to tak bylo. Cizí příběhy jsou pro mne tak fascinující a dech beroucí. Jak je mohou všichni jen tak s mávnutím rukou přecházet? Myslím, že tomu nikdy dostatečně neporozumím.

Jen na vteřinu jsem zahlédla ten rozpačitý úsměv. Postavila ses a rychle si odhrnula vlasy z obličeje. Tvé tváře lehce žhnuly a já, s neskrývaným okouzlením, pozorovala, jak roztomile se stydíš.
V tu chvíli jsem zapomněla na všechny a na všechno. Jen jsem tak stála a dívala se na Tebe. Musela jsem se kousnout do rtu. Tak, jak to dělávám pokaždé, když se ocitám v situaci, která je mi až moc příjemná.
Dýchala jsem hrubě a s dětskou radostí jsem očekávala, kdy ke mně zvedneš svůj pohled. Už v tu chvíli jsem věděla, že Tvým očím podlehnu.
Něžně jsem naklonila hlavu. Chtěla jsem promluvit, ale neznala jsem správná slova. Chvíli jsem přemýšlela, jestli by ses zlobila, kdybych ti řekla, jak krásná mi připadáš. Ale taková myšlenka se mi zdála až moc troufalá.
Upřímně jsem se zasmála, sama nad sebou. Nad pošetilými avšak nenucenými obrazy, co se střídaly v mé hlavě. Potřásla jsem hlavou, abych je z mysli vymanila.
Sehnula jsem se pro knihu, zvedla ji, oprášila a přitiskla si ji na svou hruď.
Když jsem pak s úsměvem, který přetrvával na mé tváři, upřela oči na Tebe, spatřila jsem v těch Tvých, krásu celého vesmíru. Zářily tak, jako nebe plné hvězd.
Nebe plné hvězd tam někde daleko v divočině. Tam, kde nic nenarušuje krásy přírody. Byl v nich ukrytý celý svět.
Měla jsem těm očím věnovat více pozornosti. Měla jsem se častěji nechávat okouzlit Tvým překrásným úsměvem. Teď už to vím.


Ležím na zemi, schoulená, tam někde na okraji. Na hranici mezi životem a smrtí. Cítím, jak mi po tvářích stékají nekonečné přívaly slz. Bojím se pohlédnout do toho záhadného zrcadla, které odkrývá pravdu. Pravdu, kterou jsem se tak dlouho snažila skrývat sama před sebou. Je mi zima a mám strach.

Proč jsem tě nechala odejít?