Co tě nezabije, to tě posílí

Do zeleného ušáku sedám
- čaj s mlékem, dortík -
klid a rovnováhu hledám,
buší mi srdce,
v oku mám tik.

Jak nepodlehnout splínu,
vždyť jsem členem týmu,
kde šéf mě skvěle
o víkendu podpořil
- prý jsem projekt vzdala -
brečím tu jak malá...

Že já se nikdy nepoučím,
a bolí mě pak ta zrada
snad teď to konečně vím,
že šéfa nelze mít za kamaráda.

Ještě, že jsou jiní v týmu
co místo řečí, činy podpoří,
ten projekt nevzdáme,
to si pište vážení.

A do toho všeho si šťouchneš ještě Ty,
kdo řekl, nebo řekne slovo poslední.
Tak si ho řekni, jen se poslechni
třeba Tě uslyší alespoň ty čtyři zdi

Do pr*ele, vždyť to by zabilo i vola,
jen já jsem taková kráva,
že nechám se sebou dál orat.

Opravdu je toho na mne moc,
když jsem nejvíc ticho,
copak nikdo neslyší,
že křičím o pomoc?

Bolí mě oči, je mi zle,
jestli nenajdu způsob jak se uklidnit,
tak mě to snad dnes roztrhne

První pokus, čaj a dortík,
pomohl jen na okamžik,
pak se zkouším z toho vypsat,
nepomohlo, omlouvám se,
jdu domů spát…

Jo spánek by mě posílil
a hezké sny,
ne takové, kde objevují se jen
softwarové chyby nebo Ty

Zkus 5 Té , mi v hlavě zní,
teplo, ticho, tišení,
- tekutiny, transport,
nebo se dej na sport

Nejvíc problémů dělá
navodit to ticho,
nedaří se
vypnout myšlenek tok.

Tak zkouším vnímat dech,
vztek střídá smutek,
mám v tom zmatek,
pak zkouším mantry, otčenáš.

A hle, očím se uleví zvlášť,
ještě dřív než se uklidním
a přestanu cítit zášť

A pak mě spása napadá,
zajdu na plovárnu,
zkusím se z toho vyplavat.

Je tu ale malá zrada,
když se dívám na hodiny
do Podolí to nestihnu
za minuty čtyři

Přece se jen vypsat lze,
však dám to raději
jen na psance ...