Balada o medové vůni

Po baladě villonské, která je specifická svojí formou jsem avizoval baladu fokl/rockovou a sociální. Jelikož první kategorie je závislá pouze na způsobu podání a může mít jakékoli téma, přistupuji raději ke dvěma formám, které se budou lišit pouze tematicky, tedy k baladě milostné a baladě sociální (společensky kritické). Začínám tou pro mě tematicky snazší.
V české literatuře započal tradici milostných balad Jaroslav Vrchlický, u kterého jsem byl i pro formální inspiraci k této básni.


Balada o medové vůni.

Když se k tobě blízko nakloním,
mám oči zavřené a dýchám rychleji,
zhluboka, jak jen dovedu.
Tmavé oči se na mě krátce usmějí,
a jak z lučních květů ke mně zavoní
Tvé vlasy s vůní po medu.

Od vlasů k ústům pokročím,
sevřených rtů najdu osu,
od koutku vráskou povedu
cestu svých úst až ke kořeni nosu,
zpět ale rychle přeskočím,
k Tvým ústům s vůní po medu.

Tváře se k sobě lehce přimknou,
ústa však chtějí přejít šíje křivku
a na rameni setrvat již nesvedu,
brada se krajce otře o výšivku,
ruce se z vězení polštářů vymknou,
sevřou Tvá ňadra s vůní po medu.

Z údolí sladkých a od výšinek,
odcházím k sladším po sametu bříška,
po hraně boků rukou lehce přejedu
místa, kde jemná tmavá mřížka
roubí sítinami, které rostou u roklinek
Tvé vlahé lůno s vůní po medu.

Utopen v soudku medu ležím,
s pláství jsem získal vše, co dovedu
a kde jsi sladší, rozhodnu jen stěží,
když celá voníš po medu.