Stíny minulosti

Stíny minulosti plují vzduchem. Už je nevnímám, mé jizvy dávno začaly blednout. Včerejšek je historií a já halím svou tvář do Země zapomnění. Jsem blíže svým snům, než kdykoliv před tím. Srdcem se dotýkám ráje.

Proč tu nejsi se mnou?

Procházím světlem a myslím na Tebe. Na jednu z těch studených lednových nocí, které jsme trávily společně v jedné posteli. Přemýšlím nad tím, co jsi mi tu noc řekla.
Naklonila ses a svými jemnými rty ses lehounce dotýkala mé tváře. Musela jsem přivřít oči a cítila jsem, jak se mi mírně zrychluje dech. Nikdy jsme se jedna druhé nedotýkaly. Ne tak, jak se dotýkají milenci.
Tvá slova zněla upřímně a hladila mou duši, Tvůj teplý dech zase mou tvář.

Proč jsi odešla?

Čím blíže jsem konci toho neznámého oslňujícího světla, tím jasněji vidím, kde je můj cíl. Zpomaluji krok, ale mé láskou nemocné srdce bije jako o život, jako by mělo ještě důvod.
Zastavuji se před vlastním odrazem. Je zvláštní dívat se do těch mrtvých očí, které na mne překvapeně zírají.
Prohlížím si tělo stojící přede mnou. Potlučené a zjizvené. Vypadá to snad, jako by každý šrám, co se skrýval uvnitř mé duše, prodral na povrch, aby byl dobře viditelný.

Vážně jsem toho musela tolik snést?

Záda ohnutá pod tíhou tajemství a obav. Příliš dlouho jsem nesla sama tak těžké břímě. Příliš dlouho jsem se stranila lidí, nežádala jsem pomoc. Přišla jsem si dostatečně silná, abych dokázala zachránit mé slabší já.
Ty tmavé kruhy pod očima. Jsou nepřehlédnutelné a velmi nepěkné. Celé mé tělo je zesláblé a unavené. Na místo mého všudypřítomného úsměvu jsou jen vrásky zkřivená ústa.
Naskytl se mi hrozivý pohled.

Měla bych se bát?

Ze stran se ozývají stovky mých pláčů. Každý z těch, které jsem s hrdostí ustála. Každý, který jsem musela ustát. Nekončí, odráží se zpět od neviditelných stěn.

Co je tohle za místo?

Krčím se. Mé vzpomínky jsou pro mne neúnosné, sráží mne na kolena. Bojím se toho, co přijde.

Takové to po smrti je? Je tohle peklo o kterém všichni mluví? Prožívat stále dokola útrapy a bolesti vlastního života?

Přede mnou stojí obraz mojí duše. Se smutným výrazem na mne tiše hledí a po chvíli odvrací svou tvář. Duše mladé dívky? Kdepak, duše stará tisíce let. Ztrhaná a unavená. Nemocná, slabá a raněná.
Přemýšlím, jestli se třesu únavou nebo strachy.

Proč jsem Tě nechala odejít?