Přes práh dospělosti - 25. Něčí kniha života...

Tomáše probudil pronikavý tlak v hlavě. Otevřel oči a všechno se s ním zatočilo. Seděl a čekal, až ten kolotoč okolo ustane...
Konečně, oddechl si po chvíli. Ale pak si musel přiznat další tvrdou pravdu.
Tak takhle dlouho mi to ještě nikdy netrvalo...
Cítil, že je to signál k tomu, aby si uvědomil, jak blízko je té chvíli, kdy všechno ztratí. Uvědomoval si, že už nemá sílu předstírat, že dokáže ještě žít normálně. Vždyť jak dlouho může trvat, než se stane něco, co mu znemožní jakýkoli pohyb se střízlivým pohledem na svět? Dva dny a udělá to, co musí - nastoupí do nemocnice.
Opatrně mě chtěl odsunout ze své hrudi, ale pak si to rozmyslel.
Prášky už mi nepomůžou. Můj jediný lék utišující mou nejsilnější bolest, která není v těle, ale v duši, je tady u mě.
Pohladil mě po tváři a chvíli se oddal snění, jak krásné chvíle bychom spolu ještě mohli prožít...
Znovu si vzpomněl na příběh Michaly a Marka, který mu tolik připomínal jeho vlastní život. Vzal deníček a prolistoval ho. Zbýval mu poslední úryvek.

Úryvek č. 7 - Stvořeni k záchraně jeden druhého
Poslední soutěžící dohráli svůj repertoár a v místnosti zavládla napjatá atmosféra.
K mikrofonu přistoupil Denise Pullman, manažer skupiny Saint Sinners, a pronesl krátkou řeč: "Vážení pánové a dámy, jsem velice potěšen, kolik mladých talentů se nám tu dnes sešlo a musím říct, že rozhodování opravdu nebylo vůbec lehké. Ať už budete, milí soutěžící, vybráni jako vítězové nebo ne, doporučuji vám, abyste v žádném případě neztráceli odvahu do dalších a dalších pokusů o své prosazení ve světě hudby, protože na to všichni máte! Nicméně tady a teď z vás deseti skupin můžeme vybrat jen tři nejlepší, z nichž druhé a třetí místo získá pozvánku na akci, kde se schází jen ti nejlepší vybraní a dostávají tak možnost zaujmout některého z předních producentů popmusic. Ti, kteří se dnes umístí na postu nejvyšším..." Pan Pullman udělal důležitou pauzu, a pak mrknul na Andyho, který spolu s ostatními seděl přímo před pódiem. "No, a to vám právě zatím neřekneme! Bude to překvapení jak pro vás, tak i pro vítěze. Ale můžu vás ujistit, že jde o cenu opravdu grandiózní! - A teď už zvu na pódium našeho oslavence Andrewa Bacona!"
Andrew se zvedl a šel důstojným krokem na jeviště. Přistoupil k mikrofonu a taky pronesl pár pečlivě připravených slov: "Milé dámy, milí pánové, děkuji vám, že jste se zde dnes sešli, abyste se mnou oslavili mé sedmnácté narozeniny a doufám, že se vám zde všechno líbí a dobře se bavíte. Vidím, že naše soutěž má úspěch. Naprosto souhlasím s naším skvělým manažerem Denisem a chci znovu zdůraznit, že všichni jste byli opravdu naprosto skvělí, a pokud nebudete mezi výherci, nevzdávejte to! Sešli se nám tu mladí, nadaní lidé, kteří mají před sebou ještě plno skvělých možností a nejlepší je začít co nejdřív, jak je známo. Tedy žádné klesání na mysli, všechno jde, když se chce a vy jste dnes předvedli a dokázali, že to jde a že o to opravdu stojíte. Teď vás ale už raději nebudeme víc napínat a přistoupíme k vyhodnocení!"
Slova se znovu ujal pan Pullman.
"Takže pozveme na pódium všechny členy naší poroty, jimiž jsou ostatní členové Saint Sinners - Brad Peterson, Mark Danielson a Chris Tatterton a dále ještě madam Gabrielle Grantová a Natascha Collinsová, majitelky firmy GranColl records!"
Jmenovaní za velikého potlesku vystupovali na pódium. Michala se snažila zachytit Markův pohled, ale ten šel celou cestu na jeviště s pohledem zabodnutým do země.
V Michale byla malá dušička. Andrew se na ni celou dobu zvláštně culil a doslova ji probodával pohledem, který působil nevysvětlitelně triumfálně. Nechápala to, ale měla nepříjemný
pocit, že něco chystá. V duchu si znova a znova vyčítala, že se nechala Anetou přemluvit k účasti v téhle soutěži.
"Pořád si hraješ na svatou, dokola opakuješ, jak nesnášíš sobce a když jde o tvou kamrádku, myslíš jenom na sebe! Já vím, jakej máš názor na hudební byznys, ale já se chci té soutěže zúčastnit, chápeš? Je to můj sen vystupovat na pódiu jako zpěvačka před spoustou lidí a teď mám možnost se ukázat před vlivnýma lidma a ty mi to nepřeješ?!" rozčilovala se Aneta, když Michala odmítla vystupovat.
"Fajn, tak já teda půjdu, ale k ničemu se nezavazuju. Bude to tvoje a Martinovo vystoupení, já se předvádět nehodlám," ustoupila nakonec Michala.
"Nic jinýho od tebe nežádám," kývla spokojeně Aneta.
A teď měla Michala znovu pochyby, jestli udělala správně. Jejich vystoupení rozhodně nebylo špatné, sklidilo ohromný ohlas. Aneta se opravdu umí předvést, to musela Michala přiznat. Spolu s Martinem napsali pro Anetu pár docela schopných písní a tak nebylo vyloučeno, že některé to místo... A ještě k tomu všemu Andrewův výraz, který ji plnil nepochopitelnými obavami... Musí si dát pozor, něco se proti ní chystá, tušila to.
"Takže vyhlásíme nejdříve třetí a druhé místo!" rozléhalo se místností a Andrew už držel v ruce výsledky. "Na druhém a třetím místě se umístila trojice s názvem Three maniacs a čteřice s názvem Sleepers! Pojďte za námi nahoru!"
Michala jen napolo mysli vnímala předávání cen, gratulace a proslovy. Nemohla se na nic soustředit, pořád těkala pohledem z Andrewa, který z ní nespustil skoro vůbec oči, na Marka, který před ní vždycky naopak oči sklopil.
"A nyní nachází ta velká chvíle, na kterou celý večer všichni netrpělivě čekáme! První místo! Dámy a pánové, dnešními naprostými vítězi a hvězdami večera se stává trio s názvem Heartbreakers - sourozenci Aneta a Martin Doležalovi a Michala Burianová!" Andrew dořekl jejich jména a Aneta začala radostí skákat. Zato Michale bylo v tu chvíli všechno jasné.
Jako ve snách došla na pódium.
"Přijměte naše blahopřání k nejvyššímu ocenění, byli jste nejlepší," gratuloval jim Pullman, a pak i ostatní. Nejdřív Andrew, pak Chris a Brad a nakonec jí pevně stiskl ruku Mark. Konečně jí upřeně pohlédl do očí a jako ostatní políbil, přičemž jí roztřeseným hlasem zašeptal do ucha: "Záleží mi na tobě!"
"Mně taky," šeptla.
"Teď jde o tvé vlastní rozhodnutí..."
"O čem to mluvíš?"
"Prosím tě jen, abys aspoň jednou myslela trochu na sebe," naléhal rychle. "Jednou jedinkrát, Míšo! Udělej to, o co opravdu stojíš, prosím! Mysli na SVOU budoucnost!"
"Ale..." nechápala stále.
Mark už však zahlédl nevraživý pohled Andrewa, a tak jen pevně dodal: "Tak hodně štěstí!"
Zmateně se postavila vedle Anety a Martina a čekala, co bude dál, rozhodnutá, že se bude řídit tím, co jí řekl Mark.
Musím mu přece důvěřovat, když ho miluju...
"A dostáváme se k onomu překvapení! Drazí vítězové, s radostí vám mohu oznámit, že jste si svým dnešním vystoupením vydobyli možnost stát se pod mým vedením hvězdami! Pokud se mnou a s firmou GranColl podepíšete smlouvu, můžete začít svou cestu ke slávě tím, že vám
vydáme singl, nahrajeme album a tak dále a tak dále!" oznámil nám Denise Pullman a o Michalu se začaly pokoušet mdloby. "Nechceme na vás naléhat, všechno vám předem vysvětlíme. A pokud budete, jak pevně doufám, souhlasit, zítra touto dobou slavnostně podepíšeme smlouvu."
Aneta byla štěstím bez sebe, Martin vypadal taky docela spokojeně, jen Michala byla bledá jako stěna.
Nevnímala okolí, jen to, jak byli konečně propuštěni z pódia. Oslava pokračovala v plném proudu, ale ona už neměla na nic takového ani pomyšlení. Vyběhla ven a na čerstvém vzduchu pomalu docházela k závěru, že...
"Ahoj Michalo, tak jak se cítíš? Ještě jednou gratuluju k takovýmu výkonu. Prý jsi napsala text k té písničce, tak to jsi fakt talent," objevil se vedle ní najednou Andrew.
"To tys to připravil, přiznej se!" vyjela na něho.
Zasmál se: "O čem to mluvíš, prosím tě?"
"Víš, že nechci mít nic společného s showbyznysem, nechci být hvězdou, děsím se toho, a tak jsi mě chtěl přesvědčit o opaku! Chtěl jsi mě donutit k tomu, abych změnila názor, pustila se do takového života, ale to já nikdy neudělám! Je mi fuk, o co ti jde, garantuju ti, že tohle ti neprojde! Já tu smlouvu nikdy nepodepíšu!" dala mu jasně najevo svou neoblomnost.
"To by byla pěkná hloupost a tví přátelé by ti to neodpustili," zakroutil Andrew pobaveně hlavou.
"Nejsem nenahraditelná, můžou do toho jít i beze mě a to taky udělají. Ne, Andrewe, ty mě nikdy nepřinutíš k něčemu, co já sama nechci!" vysmála se mu do očí.
Ztuhl mu obličej a jeho výraz připomínal vraha před svou obětí.
"Ty nevíš, co chceš, Michalo, ale já to vím! Utíkáš před tím, co jsi, ale to se ti nepovede, já tě nenechám! Budeš se mnou a já ti ukážu, kdo doopravdy jsi a o co stojíš..."
Michala začínala mít z jeho chování strach. Blížil se k ní a na rtech mu pohrával škodolibý úsměv.
"Andy, měl bys být na své oslavě, ne?" ozvalo se za nimi chvíli předtím, než stihl Andrew cokoli udělat. Prudce se otočil a jeho výraz ještě víc zbrunátněl zlostí.
"Ah, Mark, náš anděl strážný přišel zachránit nevinnou duši," zasmál se s přemáháním.
"No, nevím, jestli ti bude to, co teď řeknu, připadat jako slova hodného andílka," zakroutil pobaveně Mark hlavou. "Chci, abys byl první, kdo se dozví, že jsem se rozhodl změnit svůj život konečně k lepšímu a přestat se nechat ovládat ostatními. Kamaráde můj drahý, právě jsem se rozhodl, že končím... Odcházím ze skupiny jednou provždy a přeju ti všechno nejlepší ve tvé veliké kariéře, která tě jistě čeká i bez mé zbytečné maličkosti."
Andrew zůstal stát jako opařený. "To neuděláš, znám tě moc dobře! Víš, že bys tím zranil moc lidí a to ty nedokážeš! Nevezmeš si na svědomí další oběti!" Pak se obrátil k Michale a vesele prohlásil: "Víš, Michalo, on totiž není takový andílek, to je pravda. Protože anděl, pokud vím, nepřipraví svou neschopností o život půlku svý rodiny a ještě přátele."
Frajersky se opřel o zeď a s opovržlivým pohledem na Marka pokračoval. "Vím o tobě, všechno, Marky, o tvý odporný minulosti... Zítra to bude deset let od jejich smrti, viď? Byls takovej přechytralej osmnáctiletej frajírek, venku sněžilo, silnice docela hezky klouzala a ty se svým bratříčkem, kterýmu tehdy bylo teprve šestnáct, se svou holkou a svým nejlepším kamarádem ses vracel z jedný velkolepý párty... Všichni namol, samozřejmě. A ty ses posadil vesele za volant... Hned v první zatáčce jste to měli za sebou... Teda všichni kromě tebe, co? A pak tvoje sestra... Kdo ví, jaký měla problémy, že se rozhodla dobrovolně odejít z tohoto světa... No, a tím odešlo všechno, co drželo tvý rodiče pohromadě... rozvedli se a to je konec pohádky."
Mark chvíli mlčel a nechával Andrewa v domnění, že ho to vzalo. Ano, bolela ho ta slova, ale teď už chápal smysl toho všeho, co se stalo a věděl, že nastala chvíle, kdy se zbaví svého prokletí, s kterým žije již deset let...
"Andy, víš, že tohle vždycky zabralo, ale tentokrát tě musím zklamat - ano, zítra tomu bude deset let a zítra to všechno skončí. Uzavřu tuhle bolestivou kapitolu svého života, skončím s tím věčným tázáním se sebe sama, proč se to stalo... Odejdu ze skupiny, protože vím, že to byla taky jedna z těch chyb, ale bylo to vlastně za to, že jsem udělal to, co jsem udělal. Ano, cítím, že to byla moje vina, to já jsem tenkrát řídil to auto úplně opilej. Vím, že nikdy nedokážu zapomenout, kdo to byl a kdo je zabil... A moje sestra spáchala sebevraždu kvůli mým
rodičům, kteří se neustále hádali, uráželi a podváděli a snažili se jeden druhého v našich očích ještě víc shodit. Nelly bylo čtrnáct a potřebovala v tu dobu své rodiče, kteří měli jiné zájmy, než jí pomáhat a já jsem byl zase ponořený do své bolesti a užírání kvůli té nehodě - proto to udělala... Na chvíli jsem ztratil Boha, nevěřil jsem, že by tohle mohl dopustit, a tak jsem sklouzl tak hluboko. Odsoudil jsem sám sebe k nejtěžšímu trestu... Teď s tím však končím, Andy, začínám znova."
Mark v tu chvíli věděl, že to, co říká, opravdu cítí.
"Na to nemáš," odporoval Andrew.
"Ale má, je v něm tisíckrát víc síly, než si myslíš, Andy," pokývala Michala šťastně hlavou a objala Marka kolem krku.
Políbil ji a řekl: "Deset let jsem čekal na někoho, kdo mi otevře oči a připomene mi, že pomoct a odpustit si musím především já sám... že musím chtít! Konečně jsem přestal odmítat pomoc člověka, kterému na mně opravdu záleží... S Michalou jsme si navzájem pomohli překonat naše těžké osudy – najít v sobě tu sílu jít dál a oprostit se od minulosti, kterou už nedokážeme změnit... na rozdíl od naší budoucnosti."
"Copak, Michala taky není takovej andílek, jak se zdálo?" zašklebil se Andrew.
"Co myslíš?" pokrčila s úsměvem rameny. "Moji rodiče se rozvedli, když mi bylo deset, nechali mě v domnění, že za to mohl někdo třetí a já se pravdu dozvěděla až po čtyřech letech, když jsem objevila zprávu o rozvodovém řízení. Nikdo třetí, jen moje rodina za to mohla. Tam jsem teprve zjistila, jak se všichni mí milovaní příbuzní odporně přetvařují včetně mých rodičů. Seděla jsem na zábradlí balkonu našeho domu a bylo mi špatně z toho všeho, co jsem se dověděla. Přemýšlela jsem, jestli má vůbec cenu žít mezi takovými lidmi... Ano, chtěla jsem umřít, ale pak se ve mně zvedl strašný vzdor a rozhodla jsem se, že všem dokážu, že jsem jiná než oni a právě ty chyby, co udělali oni, já nikdy neudělám. Žila jsem ze vzdoru, nikdo mi nerozuměl, nikoho jsem k sobě nenechala přiblížit, nikomu jsem nevěřila... Měla jsem jen svého bratříčka, který nic z toho všeho nechápal... Zemřel dřív, než dostal šanci pochopit. Cítila jsem se zodpovědná za jeho život, nechtěla jsem, aby dopadl jako ti okolo a snažila se mu být vším... Pak jsem udělala krok
vedle a on zemřel. Prosila jsem o novou šanci, chtěla jsem potkat někoho, komu bych mohla pomoci a zbavit se té strašné viny... a když jsem ho našla, uvědomila jsem si, že tím, že pomáhám jemu, pomáhám sama sobě dostat se z té louže viny, do které jsem zabředla pod tíhou bolesti a sebelítosti... Tím, že jsem potkala Marka, jsem zachránila jeho i sebe... stejně jako on zachránil mě a tím i sebe. A ty ani nikdo jiný to už nezmění..."