Přes práh dospělosti - 24. Budoucnost jako černá díra

Už jsme jim dali dost času - jdu je hledat!" vyskočil po půlhodině nečinného čekání dokonale vydeptaný Slávek.
"Asi máš pravdu. Už je to moc dlouho, taky to dýl nevydržím," souhlasila Regina.
"Pořád mě nenapadá, co se mohlo Tomášovi tak hroznýho stát!" šílel Patrik.
"Jo, to já taky nevím, ale jsem si jistej, že to má něco společnýho s tím jeho dnešním zmizením," prohlásil Slávek.
"Chová se divně," pokrčila rameny Regina.
"No jo, ale když přijel, tak mně říkal něco o tom, že všechno se nejdřív dozví Lýdie..." vzpomněl si najednou Slávek.
"Tak jo, ale co znamená to u toho vyvolávání? O jakou pravdu jde? O čem to vlastně mluvil ten
duch? Nenapadá vás nikoho, o co může vlastně jít?" rozčiloval se Patrik.
Náhle se do toho vložila Ivča, která celou dobu zaraženě mlčela: „Dejte jim čas. Tomáš má Lýdii hodně co vysvětlovat.“
„Ty víš, co se s ním děje?“ koukl na ni podezíravě Slávek.
Pomalu kývla. „Nemám právo vám to vysvětlovat za Tomáše... ale budou potřebovat naši podporu.“
"Nemá cenu se tady o tom dohadovat, když vůbec nevíme, o co jde," uzavřela to Regina. "Jdem je hledat, a pak se všechno vyřeší."
"Jasně, už tady takhle nečinně čumět nevydržím ani vteřinu," rozjel se Slávek a ve chvíli už všichni vybíhali ze dveří chaty.

"Lýdie! Tomáši! Kde jste!?" rozléhalo se volání čtyř zoufalých hlasů po spícím lese. Odpovědí jim však byly jenom noční zvuky lesa.
"Co když se jim něco stalo?" vyslovila nahlas Regina svou obavu a myslela při tom na jistý děsivý příběh, který se na oněch místech před lety odehrál. "Krajina je tady dost skalnatá a v noci je to tady ještě nebezpečnější..."
"Nemysli hned na to nejhorší, určitě jsou v pořádku," napomínal ji Patrik, kterého její poznámka pořádně vylekala. Věděl přesně, co má na mysli.
"No tak, ozvěte se! Máme o vás strach!" zaječel vytočeně Slávek, kterému řeči těch dvou pořádně lezly na nervy. "Neblbněte, prosím vás, chceme vám pomoct! Myslíte, že si nějak pomůžete tím, že se tady někde zahrabete před všema problémama nebo co!?"
Regina náhle zbystřila. "Ticho!"
Kluci nastražili uši.
"No jo, někdo tam brečí," vyvalil oči Patrik a všichni se rozběhli tím směrem, odkud se zvuk ozýval.
Najednou se před nimi ozval roztřesený Tomášův hlas. "Tady jsme... Jen, prosím vás, nic neříkejte..."
Regina, Patrik, Slávek a Ivča se rozestoupili před dvěmi siluetami ve tmě.
"Lýdi, proč pláčeš?" zeptal se mě opatrně Patrik.
Slávek se podíval nejdřív na mě, a pak se obořil na Tomáše: "Cos jí, sakra, udělal?"
"Nech ho, Slávku!" zašeptala jsem. "Udělal to, co jsem chtěla – řekl mi pravdu!"
"O čem?" ozvala se Regina nejistě.
Místo odpovědi jsem se znovu strašně rozbrečela. Tomáš mě přitiskl pevně k sobě a utěšoval mě: "V pořádku, miláčku, zase bude líp... Máš přátele, kteří ti pomůžou. Vždycky. I když už tady nebudu, oni zůstanou, protože tě mají moc rádi..."
"O čem to mluvíš, pane bože!?" zděsila se Regina.
Tomáš se zhluboka nadechl a podruhé s těžkým srdcem toho dne řekl: "Mám rakovinu a zbývá mi pár..."
"Ale to snad nemůže být pravda!" zařval Slávek.
"Teprve dnes jsem se dokázal podívat do tváře svému vlastnímu osudu a uvědomil si, jak jsem všechno zkazil..." odpověděl zmoženě Tomáš a skryl svůj obličej v mých vlasech, aby ostatní neviděli jeho slzy bezradnosti.

Těžkým krokem jsme se vraceli do chaty. Všichni jsme v sobě cítili bolest, strašlivý tlak nám svíral vnitřnosti a hrdla a v myslích se nám honila jediná otázka: Co bude dál???
Usadili jsme se tiše u krbu a mlčeli, každý ponořený do vlastních myšlenek jen na to jedno.
"Vím, že vám všem dlužím vysvětlení," ozval se konečně Tomáš, který mě po celou dobu ticha tiskl pevně v náručí, jako by se bál, že o mně každou chvíli přijde. Totéž jsem cítila i já...
"Byli bysme rádi, kdybys nám řekl, jak se to všechno stalo... Ale jen jestli jsi si jistý, že to teď dokážeš," vysvětlovala mu Regina chápavě.
"Já už jsem se s tím smířil, pokud to vůbec trochu šlo..." řekl starostlivě Tomáš a podíval se mi do uplakaného obličeje.
"Nic mi tě nevezme, nedovolím to, Tome! Vydržím to, co jsi vydržel ty, protože tě miluju jako ještě nikoho na světě," zašeptala jsem a cítila, jak ta slova nevychází z mé mysli, nýbrž přímo ze srdce.
Tomáš náhle ucítil, jak jsem se roztřásla po celém těle. Rychle mě začal hladit a utěšovat: "Jen klid, miláčku, potřebuješ se teď vyspat, ráno vám všechno budu vyprávět..."
Nikdo neprotestoval. Všichni jsme cítili, že dnes toho na nás bylo už tak dost. A než se dozvíme další strašné věci, musíme načerpat nové síly.
Tu noc jsme usnuli krátkým, neklidným spánkem, ve kterém jsme se nedokázali zbavit oné tísně a strachu o jednoho z nás...