Pohádka o smutném kalendáři

Pod čerstvě nalakovaným oknem sedí dřevěná židlička, klimbá a houpe se, a když se náhodou nakloní tak, že hrozí pád, probere se, rozčileně něco zamumlá a opět se odebere do krajiny snů, do toho samého království, kde se večer co večer ocitá každý z nás. Však ne každý z nás už ví, že do krajiny snů rády zavítají i na první pohled neživé věci. Kupříkladu takový kalendář.
Nu řekněte, troufl by si někdo z vás tvrdit, že kalendáři se může zdát sen? Ovšemže ne, nejme už přece malé děti. Stáří a zkušenosti nás posouvají někam jinam, dál, snad právě proto bychom měli fantazírovat, dokud jsme ještě malí.
Když řeknete svému tatínkovi, že váš kalendář měl včera v noci zlý sen, nejspíše si zaťuká na čelo a bude se dál věnovat zalepováni své fajfky, ze které každé odpoledne po práci vypouští celá hejna nespoutaných kouřových obláčků. A zkuste povědět malému dítěti o snech svého kalendáře. Zavrtí nevěřícně hlavou? Myslím, že nikoliv. Bude sedět a s napětím očekávat, o čem se může takovému kalendáři v noci zdát.
"Inu, chlapče, to záleží na tom, jaké jsou v tom kalendáři obrázky. Tak tedy kalendář mého souseda je plný auťáků. Mercedesy, škodovky, kamiony i sporťáky. Takovému kalendáři se zdá o dlouhatánské silnici, kam by mohl všechna svoje auta pustit, víš?"
"Vím," odpověděl chlapec a zašťoural se prstem v nose. "A co tvůj kalendář, strejdo?"
"Co je s mým kalendářem?"
"O čem se zdá tvému kalendáři?" naléhal chlapec.
"Můj kalendář je smutný, už dlouho si se mnou nepovídá. V mém kalendáři jsou samé zvláštní obrázky, víš? Každému měsíci připadá jeden obrázek. Otočil jsem zatím pět listů, čili až do května. Já vím, že už je srpen, ale všechno ti vysvětlím.
V lednu jsem se díval na Pravdu, kalendář mlčel. U únoru jsem pozoroval Ochotu, jak se hluboko k zemi klaní a kalendáři na zdi se chvěly všechny kroužky. Březen byl měsícem Přátelství, ale můj kalendář nemluvil, netvářil se nijak. Duben, měsíc lásky, nesl kalendář velice těžce, stále se mnou odmítal mluvit. Dobře si pamatuji, že duben byl pro můj kalendář obzvláště těžký. Před třemi měsíci jsem naposledy otočil stránkou kalendáře, na pátý list - květen. Jeho obraz byl ten nejsmutnější, jaký jsem kdy v životě viděl a můj kalendář plakal. Na obrázku byla ukřižovaná žena, okolo kříže davy lidí se srocovaly a nad ženinou hlavou plál tmavorudý nápis "Svoboda". Od té doby kalendář ani jednou nepromluvil a já se mu nedivím. Od té doby jsem se na kalendář ani jednou nepodíval a snad se mi nediví. Jo, jo, můj smutný kalendář…"
"A proč je tak smutný, strejdo?" dorážel chlapeček.
"Taky sem nejdřív nechápal, ale kalendář mi to jednou pověděl. Nikdy se mu totiž nezdál hezký sen."
"Ale kalendáři s auty se přece zdál hezký sen, proč ne tomu tvému, strejdo?" ptal se smutně chlapeček a visel na mě pohledem, čekajíc, co mu odpovím.
"Protože kalendáři s auťáky se zdálo o silnici, kam by všechna svoje auta pustil, aby byla šťastná, aby všichni měli to, po čem touží. Ale mému kalendáři se zdálo o dnešní době…"