I. Prsteny - 2.část

Sotva kočár zmizel z dohledu, Isabella slezla ze stromu a rozběhla se příkrým svahem dolů. Nedbala škrábanců a oděrek, jež si svým úprkem způsobovala, protože tam dole je někdo, kdo potřebuje pomoc. Měla jen nevyslovitelný strach, aby jen probůh byl ten dotyčný živý, než seběhne až k němu. Ulevilo se jí, když se ho dotýkala, a on byl jenom omráčený. Připadalo jí to jako věčnost, než se jí podařilo zbavit jej provazů, kterými byl svázán. Stále ještě nepřicházel k sobě, rozběhla se k potoku. Když si sáhla do vlasů, uvědomila si, že si šátek ani dneska neuvázala. Nerozmýšlela se dlouho. Vykasala si suknici a po krátkém snažení se jí podařilo utrhnout pruh látky ze spodničky. Namočila jej do studené vody a rozběhla se k ležícímu muži, už nepochybovala, je to ten s kterým se střetla u pana abbé. Zdálo se jí, že je ještě bledší než před chvílí.
Přiklekla k němu a začala mu otírat mokrou látkou spánky i celý obličej. Přistihla se, jak se v duchu modlí, aby se už konečně probral. Znovu mu třela spánky. Jeho víčka se zachvěla a on pozvolna otvíral oči. Přicházel k sobě. Pozorně si ji prohlížel.Pak se slabě usmál.
„To jsi ty ještěřičko? “ Isabella to nechápala. Byl na smrt bledý, dozajista hodně potlučený a jeho první starostí je, nazývat ji ještěřičkou! Pokoušel se zvednout. Pomohla mu do sedu.. Muž cítil, že přišlo k úhoně i nějaké to žebro. Dýchalo se mu těžce, ač se bránil, jeho obličej se zkřivil bolestí. Zatínal zuby a pokoušel se vstát, Isabella zastavovala jeho snažení slovy:
„Seďte , bude vám zle.“ Dobře si pamatovala, jak se jednou v klášteře uhodila jedna dívka pádem do hlavy. Musela několik dnů strávit v klidu a na lůžku . Bylo jí dost špatně, zpočátku zvracela. Bolela ji hlava a jak to vypadá muž bude mít stejné potíže. On však natáhl ruku k mokré látce, točila se mu hlava. Tiše řekl:
„Mohla by to ještě namočit?“ Usmála se a rozběhla se směrem k potoku. Když doběhla, otočila se, jestli muž sedí a dbá její rady, viděla však, jak se snaží vstát. Když se mu to podařilo, vykročil směrem k ní, viděla jak zůstal stát u jednoho ze stromů, o které se během chůze opíral, a pochopila. Snažila se nedívat směrem k neznámému, určitě by nechtěl, aby jej viděla při jeho problémech.
Konečně došel až k ní. Podávala mu mokrou látku. Zůstal stát zády opřen o strom a otíral si obličej. Bylo mu vážně zle. Isabella byla nesvá, nevěděla jak by mu ještě pomohla. Muž měl hroznou pachuť v ústech a chtěl si je vypláchnout vodou z potoka, avšak zapomněl na svou hlavu a sehnul se příliš prudce. Zavrávoral, nebýt Isabelly určitě by upadl.
„Vidím, že se bez ní neobejdu,“ pronesl a držel dívku jednou rukou kolem ramen. Přemýšlel, ty co jej přepadli a svrhli do rokle v tomhle stavu nedohoní .
„Nevěděla o něčem, kde bych přečkal den , dva?“ Isabella horečně přemýšlela, pak jí to napadalo:
„ Mohl by jste.....“ větu však nestačila dokončit, neboť muž ji přerušil:
„Ne nepotřebuji zrovna, aby o mně někdo věděl, nechci k vám domů.“
„Chtěla jsem říct, že nedaleko je něco jako seník, spíše taková bouda. Pokud by to stačilo.“ řekla váhavě. Nepředpokládala, že by to muži vyhovovalo, podle oblečení to byl nějaký šlechtic či lepší člověk.
„ To je hlavička,“ pochválil ji, „odvedla mne tam, prosím.“
Než tam došli uběhla dosti dlouhá chvíle, muž se jí stále držel kolem ramen. Isabella tušila, že jí nejspíš jeho stisk způsobí modřinu, ale neříkala nic. Muž dostával pozvolna do tváří svou barvu. Když dorazili na místo o němž dívka hovořila, muž si viditelně oddechl. Měl toho vskutku akorát dost. Hlava mu třeštila, nemohl se zhluboka nadechnout, aniž by necítil bolest, zkrátka bylo mu mizerně.
Ze všeho nejvíc ho jímal vztek. Vztek na sebe a na osoby, jež mu způsobily tyto problémy. Nejhorší bylo, že ani nevěděl, kdo jej to ráno v hostinci přepadl,omráčil a dopravil až sem. Jen na chvíli zapomněl být ostražitý. Kdyby mu osud nepřihrál do cesty tuto dívku, mohl dopadnout moc zle. Zlobilo ho, že jej to tak sebralo a i to, že svědkem tohoto selhání bylo to pískle, to děvče. Na druhou stranu, díky téhle osůbce alespoň tušil , kde se nachází. Ano, střetl se s ní u abbé Locicharda, takže bude někde v okolí zámku de Saint- Clairů a panství de Leroa.
Děvče jej starostlivě sledovalo a snažilo se mu pomoci, když si sedal. Muž si ji prohlížel. Mohlo jí být nejvíc tak šestnáct či sedmnáct let. Byla plná života a energie, jak už tak mládí bývá. Veselé oči, plné rty. Postavu měla drobnou, ale jakmile ji příroda doladí tvary, tak z ní bude opravdu pěkná ženská. Pomyslel si - jak je to dlouho, co neměl v náručí nějaké ženské tvoření, jež by stálo za hřích?
Dívka cítila jeho pohled na sobě. Sice nic neřekla, ale v duchu se zlobila, co si ji má tak prohlížet. Muž se pousmál, jako by jí četl myšlenky.
„Směl bych ji poděkovat?“ řekl a nečekaně ji uchopil za ruku. Bylo evidentní, že děvče znejistělo, jako by si ji chtěl snad k sobě přitáhnout blíž. Ale muž jí vtiskl pouze polibek do dlaně. Ucukla.
„Už musím jít, přijdu večer a donesu vám něco k jídlu. Teď byste měl spát. Sbohem.“ rozloučila se chvatně a rozběhla se pryč.