I. Prsteny - 3.část

Vrátila se do zámku, vskutku na čas. Blížila se doba oběda. Komorná ji pomohla převléci se a když jí pročesávala zcuchané vlasy, dozvěděla se Isabella, že od otce přišla nějaká zavazadla, některá určená přímo pro ni.
Čekalo ji překvapení v podobě nových šatů. Když otevřela truhlu, byla to nádhera. Ty stuhy, krajky, ten lesk. Ještě snad takové šaty neviděla. S těmi „svátečními“ šaty, které nosívala kdysi, se to nedalo srovnávat. Nebylo možné odolat a neustrojit se do nich.
Když se v nich poprvé uviděla, nechtěla skoro věřit, že je to ona. Nikdy se tím nezabývala, až nyní viděla jak je krásná. Vždycky si myslela, že jí dívky v klášteře jen přehnaně lichotí, když jí říkají, že je pěkná. Až teď mohla vidět jak krásnou má šíji a ramena.
Decentní výstřih odhaloval právě to, co bylo třeba odhalit. Vskutku se teď nedivila, že si ji ten muž tak prohlížel, a to měla na sobě jen obyčejnou halenu a krátkou suknici, jakou nosívají služebné a ženy z chudších vrstev. Bože, to viděl i její nohy! Zaháněla myšlenku na toho muže, na jeho oči přímo uhrančivé.
Jaká škoda, že ji takhle proměněnou nemůže nikdy vidět její matka.Už aby tu byl alespoň otec. Netušila jak brzy se její přání splní. I když otce si pamatovala tak málo. Co si vybavuje, tak byla stále jen s matkou. Nejvíc si snad s ním pamatovala dobu, kdy ji učil jízdě na koni. Ano i dnes jízdu na koni miluje.
Přestala se vzpomínkami a vykročila k jídelně. I když správce u oběda nic neřekl, bylo na něm vidět, že zaznamenal změnu, která se s ní stala. Jakmile poobědvali, nabídl jí zda by s ním nechtěla jet na zámek jejich sousedů, na panství hraběnky de Saint-Clairové.
Pochopil, že musí umožnit té dívence, aby se v nových šatech ukázala a pochlubila se v nich. Po čertech hezké děvče, má tak někdo štěstí - pomyslel si na adresu jejího otce. A snad si Isabella konečně uvědomí, že je komtesou. Dívka s jeho nabídkou souhlasila. S matkou často navštěvovali tu milou starou dámu. Vskutku, vždyť ani nevěděla, jak je stará. S matkou se tam vždycky cítily dobře a byly tam vítány.
Když se navečer vraceli, Isabella nelitovala, že přijala správcovu nabídku. Ta návštěva byla jako pohlazení a vzpomínka na čas minulý. Po vyčerpání všeho o čem se mohly bavit, rozloučily se slibem, že Isabella jistě přijede co nejdříve. A hlavně na podzim, v době pořádání plesů, poctí hraběnku svou návštěvou, neboť v zámku de Saint-Clairovů se vždy konaly plesy známé po celém kraji.
Ale už v kočáře, cestou domů, si Isabella dělala tak trochu starosti a byla myšlenkami u muže, kterého ráno našla v tak nezáviděníhodné situaci. Jen ji její komorná odstrojila, tak se převlékla a vypravila se do lesa.
Když vešla do boudy, uviděla muže jak polosedě, pololeže opřen o chatrnou hromádku sena spí. Přišlo jí divné, že může spát v takové poloze, a tak našlapovala co nejopatrněji a když přistoupila co nejblíže, položila vedle muže donesené jídlo. Byl to jen chléb se sýrem a džbánek s vodou. Jak stála skloněná vedle něho, nic nebránilo tomu, aby si muže prohlédla. Ve chvíli kdy se chtěla vzdálit a učinila krok vzad, najednou muž procitl a jak stála vedle něj skloněná uchopil ji znenadání za ruku.
Jak se prudce lekla druhou rukou do muže nešetrně strčila. Začal popadat dech.
„Ona mne sice zachrání, ale nyní by mne dočista zničila,“ řekl muž, ale Isabella měla pocit, že ji vylekal schválně, že spánek jenom předstíral. Zlobila se na něj, ale snažila se mluvit klidně, jako by se vůbec nic nestalo.
„Donesla jsem vám něco k jídlu, víc se mi nepodařilo. Snad příště.“ Muž si prohlížel co donesla. Než se s chutí zakousl do přineseného, poděkoval. Isabella sice poodstoupila, ale pozorovala jak jí. Jejich pohledy se setkaly. Usmál se a ulomil kousek chleba se sýrem a nabídl jí. Odmítla. Když muž dojedl , pronesl a dlouze se na ni podíval:
„Škoda, že nevzala nějaké víno ze sklepa.“ Pochopila , že ji opět škádlí, že je to zkouška smíru mezi nimi.
„A přijdu o místo, co na zámku mám.“ nechala Isabella muže přitom, aby si myslel, že je nějaká služebná.
„No a já bych jí pak mohl nabídnout místo u mne.“Začala se smát. Představila si, jak by se asi tvářil, kdyby k němu přišla v oněch nových šatech, na jeho sídlo nebo zámek, či co vlastní a žádala jej o službu. A kdo ví, jaké to místo měl muž na mysli. Avšak cítila se s ním dobře.
Vlastně i on se cítil báječně. Tahle neznámá osůbka mu přinejmenším zachránila život a co to je, ve srovnání s naraženými žebry či hladem. Isabella se zvedla.
„Už půjdu.“ Muž si pomyslel - ta má ale pořád naspěch.
„Počkala chvíli,“ řekl muž a vstal.Musel to zkusit a tak se zeptal:
„Znala pana abbé Locicharda?“ Isabella přikývla.
„ Mohla by mu dát zprávu o mně?“
„ Snad ano, ale co když mi nebude věřit?“ Dívenka přemítala jak se bude asi tvářit pan správce, když vysloví přání jet s ním k panu abbé. Jel za ním dnes, když ji zanechal v péči paní hraběnky, ale nezastihl jej a zítra za ním musí znova.
Muž přistoupil blíž a podával jí prsten, který si stáhl z prstu. Isabella si prsten prohlížela. Byl velice zvláštní. Zaujata šperkem, ani nepostřehla, že muž k ní přistoupil ještě blíž.
Když zvedla hlavu,dívala se muži přímo do tváře. Byl tak neskutečně blízko, až se málem jeho blízkosti polekala. Muž postřehl poplach v jejích očích a pohladil ji po tváři.
A bylo to pak dílo okamžiku, co jí jednou rukou objal kolem ramen a druhou kolem pasu. Jeho rty spočinuly na jejích. Isabella se nezmohla ani na náznak odporu, jak to bylo nečekané.
V jeho náručí se ztrácela, nebo alespoň měla ten pocit. Srdce cítila až v hrdle. Skoro se jí podlamovala kolena. Náhle ta urputná závrať skončila. Muž od ní poodstoupil a tiše pronesl:
„Šla domů maličká, už se stmívá.“ Ani nevnímala co říká a jakmile pominulo jeho objetí, rozběhla se domů v ruce držíc jeho prsten.
Přiběhla do svého pokoje, byla celá rozrušená a byla šťastná a hlavně ráda, že nikoho nepotkala.Měla pocit, že to na ni každý uvidí, že prvně líbala. Tohle netušila: polibek může být tak něco závratného a tak neskutečně krásného. Jenže teď se jí třásla kolena a když zavřela oči, cítila vzrušení jako by stála tam v lese v objetí toho muže.
Muž v té rokli se zlobil sám na sebe. Vždyť se zapřísáhl, že se té dívenky nedotkne a teď ji líbal, ačkoliv tušil, co to s tou maličkou asi udělá. V duchu si sliboval, toto se už nebude opakovat.
Nechal se zkrátka unést jejím mládím, nezkušeností, její dívčí krásou. Byla okouzlující. Tím, že se ho nepokoušela svést, tím ho přímo vybízela k takovým činům. Ovšem nerad by jí ublížil. Jak by to bylo krásné utrhnout tenhle květ nevinnosti, nejspíš stárne, pomyslel si. Před několika lety by se tak nerozmýšlel a dosáhl by svého již dávno.