I. Prsteny - 1.část

Hodiny na věži kostela odbíjely jednu hodinu po poledni a Isabella byla stále ještě na zahradě. Ačkoliv věděla, že se s matkou již neshledá, byla šťastná. Cítila, přímo vychutnávala tu volnost, která ji za zdmi kláštera tolik chyběla. Vzduch všude kolem byl plný letních vůní. Nevydržela sedět v altánku dlouho, rozběhla se na konec zahrady tak, jako by to bylo včera a ne před pěti lety. Byla ráda, že se tu nic nezměnilo. Košatá lípa stála tam, co dřív, polorozbořenou zeď stále nikdo neopravil. Jako by tu čas neubíhal.

Avšak kostelní hodiny vedly svou a jejich ručičky se posunuly o další kus dopředu. Isabelle nezbývalo než se vrátit do domu. Slíbila hospodyni pana abbé, že se venku dlouho nezdrží. Ale kdo by odolal kouzlům té zahrady, zvláště jsou-li s ní spojeny tak krásné vzpomínky, vzpomínky na dětství a na mámu.

Zamířila ke dvířkům v zadní části budovy. Díky chodbě, která byla za nimi, nemusela obíhat celé křídlo budovy a dostala se ihned do spojovací chodby s přijímací halou u hlavního vchodu do budovy. Náhodný pozorovatel tato dvířka lehce přehlédl, jak byla zarostlá břečťanem, a která by také těžko hledal ten, kdo o nich nevěděl.

Ještě oslepená sluncem vběhla Isabella do chodby a bylo to, jako by vstoupila do tmy. Díky tomu neviděla mužskou postavu, která kráčela proti ní. Vběhla neznámému přímo do náruče. Úlekem vykřikla. Nebýt mužovi duchapřítomnosti skončil by jejich střet pádem. Pevně ji sevřel a ještě malý okamžik ji podržel v objetí než ji postavil na zem. Usmál se.

„Děvče, děvče, takové přivítání, to jsem vskutku nečekal,“ řekl a prohlížel si ji. Ač měla na sobě šaty ještě z kláštera, a ty ji příliš nekrášlily, přece jen nedokázaly zakrýt slibně se vyvíjející postavu, útlý pas i to, že je ve věku, kdy se z dívky pomalu rodí žena. Isabella ze sebe vysoukala první slova váhavě, ale další rozhořčeně, protože muž si ji prohlížel až příliš pozorně.

„Promiňte, ale taky jste mohl o sobě dát vědět a ne se plížit.“ Muž se rozesmál:

„Tak ona sem vtrhne jak jarní vody a já se plížím.“ Než však dívka stačila jakkoliv reagovat, objal ji muž pevně jednou rukou kolem pasu. „Spíš bych si zasloužil odměnu, že si nesrazila vaz,“ řekl a pobaveně si prohlížel její zmatek vepsaný do tváře.

Isabella zrudla. Ještě nikdy ji žádný muž tak blízko k sobě nepřivinul, natož aby ji držel v náručí. Měla snahu se vymanit z jeho sevření, ale záhy poznala, že na jeho sílu nemá. Nečekaně si ji přitáhl blíž k sobě a se rty přímo u jejího ucha zašeptal:

„Jen se tak nedurdila, však se tomu jednou bránit nebudeš, až povyrosteš.“

„Pusťte vy, jeden,“ snažila se Isabella znovu odtáhnout. Muž ji pustil a bylo vidět, že se náramně baví vzniklou situací.
Dívka však nečekala, co se bude dít dál, a rozběhla se pryč. Za sebou slyšela jen mužův smích.

V hale trochu zvolnila krok, nechtěla, aby pan abbé poznal, že je udýchaná a že má srdce až v hrdle. Mohl by si myslet, že se něco děje a ono se vlastně nedělo vůbec nic. Ale v koutku duše si musela přiznat, že to nebylo až tak nepříjemné být v mužově náručí. Cítila skoro jakési vzrušení, když na to vzpomněla, a neměla zájem, aby to abbé vyčetl z její tváře. Vždycky měla tak trochu strach, jaké to bude, až ji nějaký muž obejme, ale netušila, že ji to tak zasáhne. Nejvíc ji vadilo, že to neznámý muž poznal a ona nedokázala zakrýt svoje rozrušení.

Vešla do pracovny.Abbé ji už čekal a srdečně ji přivítal. Polichotil jí, když naznal, že je z ní už velká dáma. Naposledy ji viděl coby děvčátko, když jej navštěvovala se svou matkou. Isabella sice vyrostla, ale nic se nezměnilo v jejím temperamentu. Abbé měl s Isabellou dlouhý rozhovor, když jí oznamoval a seznamoval s tím, co ji čeká. Isabella byla netrpělivá a nemohla se dočkat, kdy už pojede domů na zámek de Gergelier.

Monotónní hlas pana abbé nemohl udržet její pozornost v této místnosti. Říkal jí to, co vlastně věděla, že pojede domů, že se vrátí její otec a přivede s sebou svou novou ženu a zanedlouho poputují do královského města. A tak dále, a tak dále. Už se viděla doma, v lese, v rokli a u potoka. Její nedočkavost musela z její tváře přímo vyzařovat, neboť najednou slyšela jak jí pan abbé napomíná.

„Ale děvenko, že vy mne vůbec neposloucháte.“ Isabella místo odpovědi zrudla až po kořínky vlasů a chtěla se začít omlouvat. Ale pan abbé ji zastavil pohybem ruky:

„Já vím dobře, že až přijedete na zámek nikdo vás neudrží doma, ale už jste vyrostla a váš otec … Nevěřím, že bude mít pochopení a bude shovívavý k vašim toulkám. Nyní už jste, ať chcete nebo ne, komtesa a ne holka, co se rozhodne jít s chlapci ze mlýna na raky.“ Když však viděl její zklamanou tvář, dodal: „Ač věřím, že to někdy musí být velice zábavné.“

Isabella byla opravdu zklamaná, doufala jaké to bude krásné až opustí zdi kláštera a teď vidí, že to bude zákaz na zákaz. Nemohla se v duchu vyrovnat s tím, že pan abbé má pravdu. Ano, nic na tom nezmění , je komtesou. Začínala vidět černě, když si vzpomněla na slova matky představené. Teď je jejím úkolem se dobře vdát a mít děti. Ale tato myšlenka ji dlouho netrápila, vždyť musí ještě povyrůst. Ano, říkal to i ten neznámý muž. Ale než povyroste…

Na zámek se vracela spolu se správcem, který pro ni přijel. Abbé měl ještě řadu povinností a nemohl ji doprovázet a než se vrátí otec bude ji mít na starosti pan správce. Když dorazili na zámek, byl již skoro večer. Ten den povečeřela se správcem. Byl to člověk nemluvný a vypadal nerudně. Jako by ho přítomnost druhých obtěžovala, nikdy toho moc nenamluvil, ale během večeře toho stačil říct Isabelle až příliš.

Cítila, jak se pod tíhou slov pana správce, co ji v příštích dnech čeká, rozpadá její jeden plán za druhým. Chtě nechtě si uvědomovala, že se vážně hodně změnilo. Ty doby, co tu bezstarostně žila se svou matkou, již dávno minuly a připadalo jí, že je to neskutečně dávno a nejen pouhých pět let.

Správce měl pokyny od jejího otce a těmi se co nejpřísněji řídil. Avšak měl i jiné povinnosti než stále plnit příkazy týkající se Isabelly. A kupodivu jak šel den za dnem, našla si Isabella čas i na les i na rybník. Jen co získala potřebné oblečení od děvčete z kuchyně, nebylo moci, která by ji udržela doma, pokud zrovna nemusela. Užívala si volnosti a svobody s nenasytnosti mládí. Správce ji občas napomenul, aby se vystříhala toho, co je pro její postavení nevhodné, ale záhy to vzdal.

Nejraději chodila do lesa, nebo k potoku. Dnešního dne zamířily její kroky do rokle, která byla v nedalekém lese. Zde bylo její království, když byla ještě malá a zdálo se, že ani tady se nic nezměnilo. Touhle dobou zde dozrávaly jahody. Bylo jich nepřeberně..Nevadilo, že se musí vyhýbat šlahounům maliníku, který zde také rostl, a šplhala stále po svahu vzhůru.

Jak sbírala jahody, postupovala stále výš a výš a nakonec se dostala až na okraj svahu, přímo do míst, kudy vedla cesta. V ohybu cesty stál dub. Bylo dílem okamžiku, než se Isabella dostala do jeho koruny, odkud měla krásný rozhled.

Vtom uslyšela zvuk přibližujícího se kočáru. Sestoupila níž, aby lépe viděla, kdo to pojede. Zůstala však na stromě, krytá listím a větvemi. A najednou byl kočár tady a nečekaně v ohybu cesty zastavil.Přímo pod ní. S napětím čekala, co bude následovat. Z kočáru vystoupili tři muži. Do tváře neviděla nikomu, zato mohla slyšet útržky jejich hovoru . Ač nebylo nikde kolem jediné živé duše, krom ní, muži nemluvili příliš hlasitě.

„Co myslíte, bude to tady, to správné místo?“ řekl první z nich.

„Jako stvořené pro tohoto ptáčka.“ odpověděl ten v klobouku s pery. Muž, který vystoupil jako třetí, se ohradil:

„Měli jsme ho přeci pouze zdržet a ne tohle… pánové.“

„Tím se netrapte vévodo,“ odvětil ten první a rozhlédl se kolem,“tak rychle, ať je to hotovo!“

Isabella ani nedýchala, co se bude dít. Muži otevřeli dvířka kočáru , která se před tím samovolně zavřela a společně pak vynesli muže, jenž byl vevnitř. Ten muž byl svázaný. Během chvilky svrhli tři výtečníci svázaného muže ze svahu dolů. Muž, jenž měl na hlavě klobouk s pery, jej smekl a posměšně pronesl směrem k rokli jediné slůvko:
„Adieu!“ Hned na to nastoupili do kočáru a ten se rozjel pryč z těchto míst…