Jana aJakub - 4. část

4 část
Byla už středa a Karel nebyl k sehnání. Když však přišla domů a šla otevřít okno do pokoje, zůstala jako opařená. On seděl v křesle .
"Co tady děláš?" vylétlo ji z úst trochu podrážděně a ona chtěla být při hovoru s ním klidná a vyrovnaná.
"Přišel jsem se na tebe podívat."
"To seš moc hodnej, ale.... bude lepší, když mi vrátíš klíče a už se tady neobjevíš." Snažila se, aby to znělo rozhodně a nesmlouvavě, avšak netušila, že to bude pro ni tak těžké.
"Nejlíp uděláme, když se rozejdeme. Nemá to smysl." pokračovala a stále víc cítila, jak si ji pohrdavě prohlíží.
"Snad nemáš nějakou známost?"vyloženě se jí posmíval.
"To je moje věc, ty mi dej laskavě klíče a můžeš jít." neudržela se Jana.
"Jaksi si zapomněla, že tenhle byteček jsem ti sehnal a dohodil já."
"Ale já už ho splatila, je jenom můj!"
"Možná družstvu, ale ne mně."
"Co prosím?Jak to myslíš?“
"Opravdu to chceš vědět?" .
„ Snad ani ne, radši vypadni, ať už tě tu nevidím!“obořila se na něj Jana, neboť Karel se nemínil zvednout. Byla rozhodnutá to s ním ukončit, ať se děje, co se děje. I pár facek od něj vydrží , hlavně, když jí vrátí klíče a odejde.Kdykoliv ji uhodil a hrubě se k ní choval, měl vždycky dost upito. Pokaždé se pak moc omlouval a sliboval, že se to nebude opakovat. Teď když byl pryč a ona poznala Jakuba, uvědomila si jak hluboký je mezi nimi rozdíl.
Co pak následovalo, nebylo vůbec pěkné. Vrhl se na ni.Bránila se seč mohla, ale marně. Bylo to příšerné. Zmocnil se jí přímo na podlaze a ranami nešetřil. Šel z něho strach a to byl střízlivý. Když bylo po všem, stál nad ní , jako pán nad svou otrokyní, a s neskrývaným pohrdáním pronášel: „Takhle dopadneš pokaždé, když nebudeš poslouchat. A jestli ti to bylo málo, stačí říct. Pokud se s tím hošánkem nerozejdeš, udělá to on sám, jen když mu ukážu tohle!“ Pak po Janě hodil obálkou. Fotky z ní se vysypaly na podlahu. „Hlavně si zapamatuj, že patříš jenom mně.“ Nebylo v jejích silách zastavit pláč. Pak za ním zaklaply dveře na chodbu.
Z posledních sil se přetočila a doslova po čtyřech zamířila do koupelny. Celá se třásla a měla obavy, že když vstane tak upadne. Připadala si jako krajina, kterou se přehnalo tornádo. Všude kolem ní byly fotky. Ač je viděla víc než rozmazaně , přeci na nich poznávala sebe. Byla na nich ona a kdosi úplně cizí. Nechápala to.Zvedl se jí žaludek, nejen z toho co právě prožila, ale i z těch fotek. Tak tak, že doběhla na záchod. Vůbec neví, jak se zvládla zvednout, aby to stihla.Pak zamířila do koupelny. Nekonečně dlouhou dobu se myla. Ale stále měla pocit, že není možné smýt Karlovi doteky. Uvědomovala si marnost svého počínání, ale nemohla s tím přestat. Bolelo jí celé tělo.Nakonec se přinutila a oblékla župan a zamířila zpět do pokoje. Musí se zbavit těch fotek. Strkala je o překot zpátky do obalu. Musí shořet! Ale v tento okamžik nebyla vůbec schopná přemýšlet, jak to udělá. Když je dávala do obálky všimla si číslic napsaných v rohu. Datum 15/4 vypovídalo, že ty fotky pochází z loňského roku. Bylo to v době, kdy se sem nastěhovala. Ano,oslavovali s Karlem, že má konečně svůj malý byt. Měla zde jen křeslo, skříň a matraci , na které spala. Pili víno, možná i něco tvrdšího. Když odmítla kouřit trávu, Karel jí musel dát něco do pití! Jinak by nemohly vzniknout ty nechutné fotky, které ukrývala ona obálka. Ví, že si pak z toho večera pamatovala velmi málo. Ale moc dobře si pamatuje, jak jí bylo druhý den zle.

* * *
Jakub stál u dveří a zvonil. „Co je? Proč neotvíráš?“ říkal si v duchu a bylo to opravdu divné. Ještě než zazvonil tak slyšel, jak píská čajová konvice. Stiskl tlačítko zvonku ještě jednou. Opět se nic nedělo.Chvíli ještě vyčkával, ale pak začal pomalu scházet ze schodů. No nic, ještě to zkusím večer.

* * *
Jakub seděl U Zlatého zvonu a meditoval sám se sebou. To snad není pravda, já blbec. To by mě zajímalo, co na tom chlápkovi vidí. Sotva odjedu na pár dní,stačí přijet dřív a už u ní najdu nějakýho mužskýho. Zatracenej svět! Nejvíc ho štvalo, že musel zavolat dědovi, že v neděli přijede sám. Jak mu to vysvětlí, suď bůh. Ksakru, to přece není možný! Musí s Janou ještě mluvit, ale až bude střízlivá.Najednou za sebou uslyšel:

"Tak oslavujeme, oslavujeme? Prý ti ty zkoušky dopady dobře. Sem rád, že dostaneme k našim vozům takovýho borce." Oslovil ho jeho kamarád Libor.

"Jestli se dá tomuhle říkat oslava, tak oslavuju.Zdar."

"Koukám, že jsem asi šláp vedle,co?"

"Ty ne, to já mám takovej pech."

"Copak, snad jste se s Janou nepohádali?"

"Kdyby jen to, tak si pískám.Šel jsem za ní, že ji překvapím.Určitě byla doma a já blbec, tam jdu večer zas. Byl jsem překvapenej tak akorát já. Nejprve mi otevře takovej cápek. Že jsem si nedal radši přes hubu."

"Ty mně lekáš, on tam byl zas ,či co?"

"To zrovna ne, ale takhle opilou sem ještě žádnou holku neviděl. "

"Koukám, žes měl dát asi jednu přes ústa asi jí."

"Vidíš, to mě nenapadlo, ale byl jsem tak vyvedenej z míry, že kdyby přilítla nějaká mně, snad bych i poděkoval."

"Neblbni, fakt?" řekl udiveně Libor a teprve nyní začal brát svého přítele vážně.

"Člověče, ta ti byla vzítá, to si neumíš představit jak se mnou mluvila. Vypad jsem odtud ani nevím jak…"

* * *

Tentýž Libor se Jakuba jednou zeptal, byl pátek a šli ze služby o něco později:
"Není to Jana?" Libor zaskakoval za jednoho řidiče, ale když dojel do garáže tak se mu auto rozbilo, a že ho chtěli dát dohromady, aby mohli v pondělí vyjet, zůstali skoro do půl jedenácté. Než se pak vymotali ze sprch a šaten bylo skoro jedenáct.

Jakub se podíval směrem, kam Libor ukazoval. A opravdu v hloučku lidí, kteří právě opouštěli zdejší vinárnu byla i Jana. Všichni měli dosti povznesenou náladu.Když je míjeli kývla mu na pozdrav.
Nejprve to nevnímal, ale pak se pootočil a odpověděl jí stejně. V tom gestu bylo něco, co ho nenechalo klidným. Dal by cokoli, aby mohl stát blízko u ní. Vsadil by se, že měla slzy v očích. Nebo, že by se mu to jen zdálo?
Už je to skoro měsíc, co ji přistihl ne zrovna v nejlepší společnosti u ní doma a stále se s tím nemohl vyrovnat.

"Teď půjdou asi k Černýmu orlu."

"Jak to víš?"

"No tady v půl jedný zavírají a chtějí-li tam sehnat místo, tak musí jít zavčasu nebo tam bude už obsazeno. Stejně by ten hampejz měli zavřít, schází se tam kdeco."

Podával Libor Jakubovi informace, neboť to Jakub ve městě ještě tak dobře neznal.

"Jak to myslíš?"

"Zkrátka kdeco, do slova a do písmene. Je to taková =Jedová chýše= okresního formátu. Od zlodějů, podvodníků, lehkých holek, úplně všichni."

"Ty myslíš, že i Jana patří do té poslední kategorie cos menoval?"

"Bezpochyby, to víš rádodajky ještě stále nevymřely," řekl bez obalu Libor.

"Ty umíš taky člověka potěšit."

"Snad ji nemáš pořád v hlavě."

"Nevim, teď když jsem ji viděl, dochází mi, že když mne posledně vyhazovala byla sice opilá. Ale jako by ji někdo poručil, že mne musí vyhodit. Jako by u ní někdo byl.A když jsem zkoušel za ní zajít ještě párkrát, nikdy mi už neotevřela, a vím jistě, že doma byla."

"Nechci rozbírat tvé pocity, nakonec ty jsi s ní chodil, jestli chceš o ní něco vědět , tak se zeptej kapitána Dohnala, ten má tyhle bludičky na starosti. Třeba něco ví a budeš mít jistotu jestli mezi ně taky patří nebo ne."

Pak se Jakub s Liborem rozloučil a odmítl Liborovo pozvání. Eva, Liborova žena, ta by měla určitě z takové návštěvy v tuhle hodinu dozajista velkou radost.