Gasteinská past II.

Bylo to docela přízračné, klika pomalounku klesala a zase se zvedala a já strnule čekala, co bude následovat. Jenže se nestalo už vůbec nic. Bála jsem se spustit ze dveří oči a napínala uši, ale všude panoval absolutní klid. Po nějaké době mě napadlo, že jsem si pohyb kliky v přítmí pokoje možná jenom vsugerovala. Pomalu jsem se uklidňovala a nakonec zkoušela znovu usnout, ale nedařilo se, pořád jsem se neklidně převalovala. Z mělkého spánku, do kterého jsem chvílemi upadala, mě vytrhávaly divoké sny. Když jsem zavřela oči, znovu jsem zabírala línými tempy v teplé vodě, toužila se celá do ní ponořit a nechat unášet sladkou malátností. Kolem mě plavali starší lidé v barevných plaveckých čepicích, rozvážnými pravidelnými pohyby rozhrnovali vodu a neosobně se na mě usmívali. Vtom jsem ucítila, že vodní proud začal zrychlovat, já se chtěla vrátit do klidné části bazénu, ale nešlo to. Důchodci okolo se pohybovali pořád stejně poklidně, jenom mě strhával proud, kříčela jsem na ně, ať mi pomohou, ale oni se jenom dál nechápavě usmívali a krčili rameny. Plavala jsem proti proudu ze všech sil, zoufale zabírala, ale zároveň jsem dobře věděla, že to nebude stačit. Voda rychle klesala, svažovala se ke zlomu, za který jsem už neviděla, jenom jsem slyšela sílící hukot. A právě v té chvíli jsem si s hrůzou uvědomila, kam se to bezmocně řítím, kam mě zrychlující se proud vtahuje pořád víc a víc...

A pak jsem najednou otevřela oči do jasného denního světla. Byla jsem zpocená a srdce divoce bušilo, ale zároveň jsem cítila úlevu, že to byl jenom sen. Vzápětí se mi vybavily podivné noční zážitky, ale také ty mi ve dne začaly připadat jako naprostý nesmysl. Nejspíš to všechno byly jen halucinace z nervového vypětí, říkala jsem si. Noční můra, stejně jako ten znepokojivý sen. Pokojík se světlým nábytkem vyhlížel naprosto mírumilovně a postel se zeleno bílým pruhovaným povlečením působila až starosvětsky. Představa čehokoli násilného nebo zvráceného tady byla nepatřičná a úsměvná. Vůbec nic se neděje, teď prostě sejdu dolů, zaplatím a odjedu, přesvědčovala jsem se, ale stejně se mi do odemčení dveří vůbec nechtělo. Dlouho jsem za nimi stála a poslouchala. V domě byl naprostý klid, a tak jsem nakonec otevřela, do ruky vzala tašku a opatrně, krok za krokem, scházela ze schodů. V prvním patře byly čtvery dveře a vysoké okno do zahrady, které osvětlovalo celé vnitřní schodiště. Sestoupila jsem přímo do haly a pozorně se rozhlížela, ale dům se zdál úplně prázdný. Na stůl někdo připravil snídani: housky, máslo, salám, sýr a do malé termosky kávu, jak prozrazovala příjemná vůně. Vše bylo hezky prostřeno a list položený vedle hlásal „Guten Appetit!“, asi aby nebylo pochyb, že je to pro mě. Sáhla jsem na termosku a káva uvnitř byla horká, housky podle omaku zřejmě včerejší. Však taky bylo teprve sedm hodin ráno a tím víc mě nečekaná hostitelská péče překvapila, vždyť o snídani včera nebyla řeč. Jídlo vypadalo velmi lákavě, káva voněla a po téměř probdělé noci se mi začaly sbíhat sliny. Ale zakázala jsem si cokoli z toho dát do pusy, jenom jsem z peněženky odpočítala třicet eur a položila je na list papíru. Potom jsem znovu popadla tašku a pokračovala ke dveřím do dvora, za kterými stálo moje auto. I když jsem snídani ani neochutnala, brala jsem ji jako příznivé znamení, že je všechno tak, jak má být. Že teď prostě nasednu do auta a otevřenou bránou ten včerejší zlý sen definitivně opustím. Jenže k mému zklamání byly zamčené už dveře na dvůr a lomcovat těžkou klikou se ukázalo jako úplně zbytečné.

Vrátila jsem se do haly a opatrně otevřela další dveře. Podle mého předpokladu měly vést k hlavním dveřím do domu, vedle kterých zvenčí visela tabulka s nápisem zimmer frei. Prostorový odhad mě nezklamal, skutečně jsem se ocitla v poměrně velké předsíni osvětlené dvojicí vysokých zamřížovaných oken. Domovní dveře byly daleko mohutnější než ty na dvůr, dvoukřídlé a s těžkou železnou klikou, ale otevřít nešly ani náhodou. Nakoukla jsem ještě do sousední místnosti, zřejmě kombinace šatny s prádelnou. I její okna mířila do ulice, ale zvenku byla opatřena těžkými mřížemi. A ať jsem pátrala sebevíc, jiné místnosti už na čelní straně domu nebyly.
Všechna ostatní přízemní okna z haly i kuchyně vedla do velké neudržované zahrady s ovocnými stromy. Jedno z nich jsem otevřela dokořán a proud čerstvého ranního vzduchu provoněného lesem mě příjemně osvěžil. Vyhlédla jsem ven a potěšilo mě, že okno není příliš vysoko nad zemí, možná jen metr a půl a pod ním trávník. V té chvíli mi už bylo úplně jedno, že ve dvoře nechám auto, hlavně jsem chtěla pryč odtud a k telefonu. A co nejrychleji, vůbec jsem neměla chuť potkat svého hostitele, který se mohl kdykoli někde vynořit. Jenže pak jsem se rozhlédla po zahradě, zvedla oči a ztuhla. Pochopila jsem, že skok z okna mi stejně nepomůže. Už v noci jsem matně zaregistrovala, že celý dům kromě čelní stěny je obehnán vysokým kamenným plotem, ale teprve teď jsem si ho mohla pořádně prohlédnout. Vymyšlené to bylo velmi důmyslně. Zvenčí zřejmě byla vidět jen ozdobná tepaná mříž, kterou plot zhruba ve výšce tří metrů končil. A zevnitř na této mříži bylo zavěšené něco, co jsem zatím znala jen z válečných a dokumentárních filmů nebo ze zpravodajských záběrů, většinou taky jen historických. Nejbližší kus plotu ode mě byl nějakých deset metrů daleko, ale přesto jsem si byla naprosto jistá, že vidím správně a taky že úplně stejně plot vypadá po celé své délce, kam už nedohlédnu. Jaký by mělo smysl dávat ostnatý drát jenom na jednu část?

Ucítila jsem nový nápor paniky. Dýchej, dýchej zhluboka, poručila jsem si. Chvíli jsem stála a nechala se přesvědčovat vlastními smysly, že si nebezpečí jen namlouvám. Oknem do kuchyně proudil voňavý alpský vzduch, ze zahrady přilétla veselá ptačí melodie a ranní slunce na zem vystínovalo vzor, který se v rytmu povívání záclon houpal po podlaze. Zavrtěla jsem hlavou: takhle přece nevypadá vězení! Určitě odtud vede cesta ven, určitě je tu někde telefon. Z kuchyňské linky jsem vzala čistou sklenici, napustila ji vodou z kohoutku a hltavě všechnu vypila. V chlebníku jsem našla housku, podezíravě ji očichala a půlku snědla. Takto posilněná jsem vyrazila na průzkum do prvního patra. S očima i ušima v pohotovosti jsem nehlučně vyšlapala schody, opatrně vzala za kliku prvních dveří a váhavě vkročila do poněkud nemoderně zařízeného, ale pečlivě uklizeného obývacího pokoje. Pohledem jsem se přesvědčila, že je prázdný, a obešla sedací soupravu až k oknu, které k mojí radosti vedlo rovnou do ulice. Rozhrnula jsem záclony a pokochala se výhledem, kterému - jaká úleva! - nepřekážely žádné mříže. Tam chci a toto je moje cesta ven, uvědomila jsem si při pohledu na městečko mírumilovně odpočívající v údolí. Potom jsem prakticky začala zkoumat, co je pod oknem. V podřepu jsem rukou přejela po trubkách topení a zkusmo zabrala. Bylo staré, litinové a určitě dost pevné, aby udrželo provaz, po kterém sešplhám. Vtom moje úvahy přerušil zvuk motoru, vztyčila jsem se a spatřila terénní auto, které právě přijíždělo k bráně do dvora.

Nevím, proč jsem od okna neutekla, ale něco mě přimrazilo na místo a nutilo sledovat, jak auto zastavuje a otevírají se dveře u řidiče. Na okamžik mi kmitlo hlavou, že můj domácí přivezl třeba manželku nebo nějakou návštěvu, ale k mému zklamání se žádné další dveře neotvíraly. Vtom muž zvedl hlavu a naše pohledy se střetly. Přes všechen strach se v té chvíli probudilo moje slušné vychování a naléhavě jsem vnímala trapnost situace. Co když je všechno naprosto v pořádku? Ubytoval mě uprostřed noci, dokonce připravil snídani a já mu prolézám dům! V prvním patře přece vůbec nemám co pohledávat. A že je zamčeno? No samozřejmě, přece mě vůbec nezná, musel se pojistit, že mu neuteču bez placení nebo dokonce něco neukradnu. Potřeboval ráno brzo odjet a nechtěl mě budit. Vždyť se chovám jako blázen a nemám proč! Cítila jsem, jak mi studem tmavnou tváře. Muž zvedl ruku na pozdrav, který jsem opětovala, a šel otevřít bránu do dvora. Já zatím bez dalšího rozhlížení seběhla zpátky po schodech, vzala do ruky tašku se všemi svými věcmi a čekala v hale na svého hostitele, abych mu poděkovala za nocleh, zaplatila a navždy se rozloučila.

Čekání mi připadalo nekonečně dlouhé, a když konečně vešel, úlevně jsem se na něj usmála. “Danke für alles,” napřáhla jsem k němu ruku s penězi, které si beze slova i bez pohledu na ně či na mě vzal, jen pokývl hlavou. A já s napůl zalykavým a napůl radostným “Auf wiedersehen!” vykročila do předsíně, abych vzala za kliku dveří do dvora, kde parkovalo moje auto. Ale už o vteřinu dříve, než se tak stalo, než jsem ucítila protitlak a ještě chvíli ve falešné naději bezmocně lomcovala panty, jsem věděla, co přijde. Byl to podobný okamžik děsivého prozření jako v tom snu, kdy jsem si uvědomila, že mě proud vtahuje ke hraně Gasteinského vodopádu a nemůžu s tím vůbec nic dělat. Jen s tím rozdílem, že tohle nebyl sen a nevysvobodilo mě probuzení. Jestli se mi až doteď dařilo obelhávat samu sebe a namlouvat si, že se nic neděje, dál už to nešlo. Dveře byly zamčené. Byl to pocit, jako bych naráz dostala facku zprava i zleva.

“The door is closed!” zavolala jsem přes rameno vedená prvním impulsem, ale odpovědí mi bylo jen ticho. Dům byl najednou jako mrtvý. Za krkem mi přistál neviditelný metrákový balvan a chvíli jsem se nemohla pořádně nadechnout. Ze zdi nade dveřmi zlověstně trčelo paroží, kterého jsem si předtím vůbec nevšimla. Stěny i strop úzké tmavé předsíně byly obloženy lakovaným smrkovým dřevem, které ještě umocňovalo dojem rakve. Otřásl mnou chlad.

Když jsem se zase dokázala pohnout, položila jsem tašku ke dveřím a obezřetně se vrátila do haly, kde ještě před chvílí stál můj hostitel, ale teď po něm zbylo jen prázdno. “The door is closed! Please! Open the door!” křičela jsem v poslední naději, že jde o nedorozumění, ale sama se lekla zoufalství, které v mém hlase bylo slyšet. Zmocňovala se mě hysterie. Co teď? Nahlédla jsem do kuchyně, i tam bylo prázdno. Okno do zahrady zůstávalo pořád otevřené. Cítila jsem nutkání vyskočit z něj a volně se nadechnout. Kdybych na zahradě volala o pomoc, uslyší mě někdo? Nejbližší dům je aspoň padesát metrů daleko. Představila jsem si, jak utíkám před šílencem kolem plotu s ostnatým drátem, a najednou mě sevřel strach, jaký jsem do té doby nikdy nepoznala. Už to nebyla nějaká neurčitá obava, ale velmi konkrétní, ochromující pocit, který sálavým horkem tepal do spánků, drtil žaludek a bolestivě vystřeloval do ramen. Musela jsem se opřít o kuchyňský stůl, abych nespadla, a chvíli trvalo, než jsem se trochu vzpamatovala. Oči mi mezitím jezdily po místnosti a zastavily se na lince, kde byly v bloku uloženy nože. Bez dlouhého rozmýšlení jsem sáhla po středně velkém noži, zasunula ho do zadní kapsy kalhot a tato vyzbrojená jsem se s o stupeň jistějším pocitem vrátila do haly. Zrychlený tep mi pořád bušil do spánků, dech byl těžký a hlavou se honily otázky. Kam zmizel? Když se objeví, mám ho bodnout? Copak to dokážu? A copak to vůbec můžu udělat? Nebo mám hledat provaz a sešplhat z prvního patra? V prádelně by nějaký mohl být...

Moje úvahy přerušilo slabé vrznutí, a když jsem se ohlédla, spatřila jsem domácího scházet po schodech. Byl trochu shrbený a tvářil se jinak než před chvílí, kdy se mi vyhýbal pohledem. Teď to naopak vypadalo, že se mě snaží hypnotizovat. Levou ruku napřáhl ke mně, a zatímco se přibližoval, autoritativním uklidňujícím hlasem pronášel: “Ruhe, Ruhe. Ich bin Arzt. Ruhe, Ruhe.” Instinktivně jsem před ním ustupovala k oknu, uhýbala před jeho levačkou napřaženou vpřed, jako by omylem hajloval špatnou rukou, a uhranutě mu zírala do tváře, která se zkroutila do odpudivé a hrozivé grimasy. Teď mě zabije, blesklo mi v ten moment hlavou. Najednou jsem všechno vnímala jakoby zpomaleně, v mlze. Blížil se ke mně, já couvala a těch několik kroků trvalo nekonečně dlouho. Fascinovaná jako králík kobrou jsem nedokázala spustit oči z jeho tváře a už vůbec nebyla schopná racionálně uvažovat. Opravdu si nevzpomínám, že bych vyslala nějaký pokyn, udělala vědomé rozhodnutí. Přesto se stalo něco zvláštního. Moje pravá ruka během těch několika kroků pudově nahmátla rukojeť kuchyňského nože, pevně ho sevřela a vytáhla z kapsy. Doktor mezitím došel až ke mně a levačkou mi pevně stiskl krk. Potom se seběhlo několik věcí v rychlém sledu, skoro současně. Koutkem oka jsem zahlédla, jak do výšky vystřelila jeho druhá ruka, kterou celou dobu schovával za zády. Držel v ní něco blyštivého. V té samé chvíli jsem se já prudce rozmáchla a bodla ho do břicha. Čepel zajela dovnitř překvapivě hladce a zarazila se až o rukojeť, kolem které se do jeho košile začala vpíjet temná skvrna. On nejdřív ztuhl, vyděšeně pohlédl na moji ruku pevně svírající nůž, ale pak zvedl hlavu, podíval se mi do očí a dokončil vlastní už připravený pohyb. Ucítila jsem, jak se mi ze strany do krku zabodl ostrý hrot. Kratičkou chvíli jsem vnímala prudkou bolest. A pak už nic.


Pokračování ve čtvrtek 19. března.

Původní plán se bohužel nezadařil a nechci psaní násilně urychlovat. Proto prosím čtenáře o strpení, snad se k dopsání dostanu brzo. Děkuji za pochopení.