Gasteinská past I.

Přesně si vybavuji, kdy jsem o lázních Bad Gastein slyšela poprvé. „Naprosto úžasné místo! Asi jediné město na světě, kterým teče vodopád, to se musí vidět!“ vyprávěla mi nadšeně silnější hovorná paní, kterou jsem ještě jako studentka potkala ve vlaku do Prahy a nikdy bych netipovala na turistickou průvodkyni. Napovídala toho spoustu a vlastně je dost zvláštní, že mi právě tohle její sdělení utkvělo. Člověku přece prolétne hlavou tolik informací, většinu z nich ani nezachytí. Jako by můj mozek už tehdy věděl, že tohle místo pro mě bude osudové, a údaj si dobře uložil. Nebo se mi jednoduše zalíbila představa vodopádu v centru města. Letos od mojí cesty do Bad Gasteinu uplynuly tři roky.

Vyjeli jsme s tehdejším přítelem a dalšími čtyřmi kamarády na týden do Alp, bydleli v penzionu v Zell am See a každý den podnikali vyjížďky na kolech. Tedy vyjížďky pro lidi, kteří takto říkají několikahodinovému supění do kopce a párminutovému infarktovému sjezdu, já používala řadu jiných výrazů. Ale Alpy byly nádherné. Na červen panovalo už krásné počasí, sice ještě trochu nestálé, ale teploty úplně letní. Horské louky v plném květu a turistů ještě málo, prostě ideální čas.
Do naší skupinky patřily ještě další dvě dívky, ale jak jste asi už pochopili, nejméně nadšenou cyklistkou jsem tam určitě byla já. Po třech dnech si moje pozadí už naléhavě žádalo odpočinek. Když jsem si večer masírovala rozbolavělé tělo, najednou se mi vynořila z hlavy vzpomínka na Bad Gastein. Nebo spíš moje romantická představa o něm. Nakoukla jsem na internet, rozprostřela na stůl mapu a nakonec se mi podařilo ostatní přesvědčit, že výlet do padesát kilometrů vzdáleného lázeňského městečka s vodopádem je báječný nápad, zvláště pak ve spojení s relaxací v termální vodě... tedy až po absolvování nezbytné denní porce kilometrů v sedle, až tak přesvědčivá jsem bohužel nebyla.

Gasteinské údolí se zvedá od severu k jihu, kde ho pevně svírají velikáni Vysokých Taur. Autem je přístupné ze severu po jediné silnici nebo z jižní strany autovlakem, který jednou za hodinu projede tam a zpět Taurským tunelem. Samotný Bad Gastein leží skoro až na jižním konci údolí ve výšce tisíc metrů nad mořem. Městečko sevřené mezi horami ovšem není jen tak ledajakým alpským střediskem, ale elegantní kráskou z Belle Epoque. Do luxusních hotelů a vyhlášených radonových lázní už v devatenáctém století jezdívala evropská smetánka a vyfotit se před slavným Gasteinským vodopádem později patřilo ke společenským nezbytnostem. Na první pohled návštěvníka zarazí, že právě budovy v těsném sousedství vodopádu dnes zejí prázdnotou, ale jen do chvíle, než se k nim přiblíží. Ono opravdu nejde o žádný titěrný vodopádek, v několika kaskádách překonává přes tři sta metrů, a spát v nepřetržitém hukotu se asi nikomu nechce.
I když mám na Gastein tak silnou vzpomínku, u samotného vodopádu jsem vlastně stála jen jedenkrát v životě a určitě naposled. Není to místo, kam bych se chtěla vracet, ale obligátní fotografii s přáteli po boku a proudy vody v pozadí mám ještě schovanou. Prošli jsme si tenkrát výstavné centrum s fotogalerií slavných hostů, zašli na večeři a do termálních lázní v sousedním Bad Hofgastein tím pádem dorazili až skoro v sedm večer. Jejich cenová politika nás moc nenadchla. Za hodinový vstup chtěli majlant a za výhodnější tříhodinový jen o trochu větší, ale tak dlouho cyklisté v lázních zůstat nechtěli. Prý je potřeba ráno vstávat na další výlet a vůbec, je to moc peněz. Já oponovala, že bych na dovolené ráda zažila taky něco jiného než propocené triko a jazyk na vestě, a když už jsme tady, tak prostě do lázní chci a chci a chci... No zkrátka jsme se pohádali a skončilo to tak, že se ostatních pět vmáčklo do jednoho auta, mně nechali klíče od druhého a do lázní jsem vyrazila sama. A na tři hodiny, tak!

Vzpomínám si, jak neskutečně příjemné a uklidňující bylo plavat pomalými tempy v prohřáté vodě. Mou rozkoš ještě násobilo pomyšlení, že zítra cyklistiku vynechám a celý den prolenoším u jezera. Válela jsem se ve vířivce a radost mi kazil jedině pohled přes prosklenou stěnu ven, kde se zatím úplně proměnilo počasí. Během několika minut se nebe nad údolím zatáhlo, skoro se setmělo a z tmavošedé oblohy valily doslova proudy vody. To tedy bude cesta, hrozila jsem se v duchu a doufala, že než se vykoupu, déšť aspoň trochu ustane.
Bohužel to jediné, co během koupání ustalo, byl život mého mobilu. Jak jsem se dozvěděla později, přítel se chtěl udobřovat a vyzváněl mi tak dlouho, až se baterie úplně vybila. Když jsem po desáté večer konečně vyrazila na cestu, pořád ještě hustě pršelo a já byla podivně nervózní. Cesta z Gasteinského údolí do Zell am See byla snadná, zabloudit nešlo, přesto jsem najednou hrozně toužila mít ji za sebou co nejdříve. Ale to se mi podařit nemělo. Asi tři kilometry před výjezdem z údolí mě zastavil zátaras a hasič v zářivě oranžové pláštěnce mi jednoduchou angličtinou vysvětlil, že silnice je kvůli sesuvu půdy zavřená. „Dobře, a kdy ji otevřete?“ ptala jsem se naivně. „Zítra. Musíte na noc zpátky.“

V té chvíli mi poprvé zatrnulo. Ze zvyku jsem sáhla po mobilu, abych se poradila s přítelem, ale displej byl stejně prázdný jako v té chvíli moje hlava. Pak jsem si vzpomněla na autovlak naznačený na mapě. Tu jsem naštěstí měla v autě a našla si, že se musím vrátit asi třicet kilometrů až na jižní konec údolí do vesničky Böckstein, po železnici projet skrz Taury a do Zell se dostanu velkou oklikou přes Lienz. Šílená cesta, ale jinou možnost jsem neviděla. Pořád pršelo a já se modlila, aby autovlak jezdil i v noci. Na nádraží v Böcksteinu jsem dorazila pět minut po jedenácté. A poslední autovlak odjížděl v jedenáct, buch.
To už mi opravdu nebylo dobře, z liduprázdna všude okolo na mě padla úzkost. Chvíli jsem přemýšlela o nocování v autě, ale ochladilo se a já měla jenom letní oblečení, ve kterém byla zima už teď. Vrátila jsem se do Bad Gasteinu, pomalu projížděla městem a rozhlížela se po ubytování s méně než čtyřmi hvězdičkami, což moc nadějně nevypadalo. Zabočila jsem do vedlejších uliček, všude nočně pusto, marnost nad marnost. Už jsem se chystala zajet k benzínce a poprosit tam o radu, když vtom mě předjelo velké terénní auto, snad jediná známka života ve spícím městečku. Jela jsem za ním, abych se otočila na konci slepé ulice. Auto zastavilo až u posledního domu, který stál už trochu stranou, jeho světla na chvíli ozářila nenápadný nápis u dveří a já málem nevěřila svému štěstí. Zajela jsem co nejblíže, abych si ověřila, že to nebyla fata morgana. Nápis nezářil neony, byl vyřezaný ozdobným písmem na dřevěné tabulce, ale opravdu tam stálo zimmer frei.

Z auta mezitím vystoupil starší pán a já rychle vyběhla za ním, abych tuhle šanci nepropásla. „Promiňte, vy nabízíte ubytování?“ zeptala jsem se anglicky. Muž na mě chvíli zíral a pak přikývl. „Zimmer, ja. Wie viele Personen?“ „Only one, me,“ ukázala jsem na sebe. Zeptala jsem se anglicky na cenu a on zase chvíli zíral, takže jsem zkusila německy: „Viele?“ Na to už reagoval rychle: „Dreissig Euro.“ „Ja,“ přikývla jsem.
Ulevilo se mi, že jsem z nepříjemné situace vyvázla tak lacino, ale přesto mě přepadl zvláštní svíravý pocit. Jako by v naší konverzaci bylo něco úplně špatně, ale nevěděla jsem co. Muž mezitím otevřel bránu do dvora, nasedl do auta a ukázal, ať jedu za ním. Cosi v mé hlavě křičelo, ať to otočím a rychle ujíždím pryč, ale já ten hlas rázně umlčela. Hlavně klid, žádnou paniku, opakovala jsem si jako mantru, zatímco jsem zajížděla do dvora. Muž vystoupil, zavřel bránu a zajistil ji pevným řetězem, který zamkl na klíč. „Promiňte, kdy ráno odemknete? Potřebuji brzy odjet,“ vyjelo ze mě automaticky a doufala jsem, že v mém hlase nebyla slyšet nervozita. Ale muž mojí anglické otázce stejně nerozuměl, jen pokrčil rameny a vešel do domu.
Vzala jsem z auta tašku s mokrým ručníkem a plavkami a prošla za ním předsíní do prostorné haly s jídelnou. Byla zařízená starším nábytkem, ale velmi vkusně a zřejmě také draze. Můj hostitel všude rozsvěcel a bylo jasné, že jsme v domě úplně sami. Vzpomněla jsem si na vybitý mobil a úzkost mě sevřela ještě pevněji. Ale ne, všechno je úplně v pořádku, přesvědčovala jsem se a vtom dostala pošetilý nápad. Vytáhla jsem z kabelky mobil a ukázala mu prázdný displej. „Haben Sie...?“ pantomimicky jsem naznačila nabíječku. Upřeně se na mě podíval, pomalu zavrtěl hlavou a mně připadalo, že jeho tváří kmitl podivný úsměv. „Haben Sie handy?“ zkusila jsem to znovu, ale jenom se otočil a pokynul, ať jdu za ním. Klepala se mi kolena, jenže jinou možnost jsem stejně neměla.
Rozsvítil na schodišti a vyšlapali jsme dvě patra, dál schody už nevedly. Já se vlekla jako na popravu, tak těžké nohy jsem neměla ani na konci desetikilometrového stoupání. Zato on kráčel velmi svižně, na mnou odhadovaných nejméně pětašedesát let až nečekaně, a z jeho kondice jsem opravdu žádnou radost neměla. Když světlo ozářilo horní chodbu, byly vidět celkem troje dveře, všechny z masivního dubového dřeva. Jedny z nich otevřel, otočil vypínačem a dal mi přednost. Ostražitě jsem se kolem něj protáhla a čekala cokoli, ale pohled na útulný pokojík s dvojlůžkem mě příjemně překvapil. Jemná vrstva prachu na nábytku prozrazovala, že se tu nespává moc často. Můj hostitel otevřel ještě dveře do koupelny a rozsvítil, potom ze skříně vytáhl povlečení a položil na postel. „Alles in Ordnung?“ obrátil se ke mně. „Ja,” přikývla jsem. „Gute Nacht.“ Zavřel za sebou dveře a já si s ulehčením všimla, že v zámku visí klíč. Rychle jsem k němu skočila, otočila jím a vyzkoušela, že je opravdu zamčeno.

Vysílená jsem sklouzla na zem, opřela se zády o dveře a vydýchávala všechny zážitky toho večera. Chvíli to trvalo, ale postupně se napjaté svaly uvolnily a cítila jsem, jak na mě dopadá těžká únava. Představa spánku přímo na zemi byla tak lákavá, že se mi vůbec nechtělo jí bránit, ale nakonec jsem se přinutila vstát a uložit slušně do postele. Koupelna s bílo zelenými kachlíky a dřevěným stropem působila velmi příjemně a mně se postupně vracel klid a sebejistota. Otevřela jsem okno, pokoj byl v podkroví a otočený k lesu, všude jenom tma a absolutní ticho. Zhluboka jsem vdechovala svěží alpský vzduch a v duchu si opakovala: vzpamatuj se, ráno odjedeš a bude z toho jenom zábavná historka pro kamarády. Ale něco v mé mysli, co jsem nedokázala uchopit a přesně pojmenovat, se bránilo tomu uvěřit. Povlékla jsem postel a zavrtala se pod peřinu, ale spánek nepřicházel. Pořád se mi honily hlavou všechny události toho dne, které mě přivedly až sem, do téhle absurdní situace, kdy přenocuji sama v domě s podivným mužem, o kterém nic nevím. Nevypadá jako nějaký sedlák, přemítala jsem. Má krásný dům a drahý nábytek. Chodí v obleku, působí inteligentně a jeho pěstěné ruce určitě nikdy nedělaly těžkou práci. Co asi dělal?
Přesně v té chvíli mě leknutím píchlo u srdce, do hlavy se nahrnula krev a začala prudce tepat ve spáncích. Najednou jsem už věděla, co mi nehrálo v naší konverzaci před domem a proč jsem měla nutkání odjet. Můj mozek tehdy získal dvě nesourodé informace, vyhodnotil je a z podvědomí vyslal varovný signál. Někdy se takovému pocitu říká předtucha, ale vlastně jde o zcela racionální projev myšlenkových pochodů, které probíhají skrytě ve vrstvách mozku nepodléhajících vědomé kontrole. Před očima jsem znovu měla nápis zimmer frei ozářený světly z auta. A pod ním, v podobném dřevěném rámečku, bylo napsané jméno majitele domu. To jsem si už nevybavila, ale jedním jsem si byla naprosto jistá. Jeho jméno začínalo zkratkou MD. Doktor medicíny a neumí anglicky?

Dlouho jsem nemohla usnout. Přepadl mě záchvat paniky a do myšlenek se vkrádaly nejrůznější hororové scénáře. Rozsvítila jsem, opatrně přešla ke dveřím a vyzkoušela pevnost zámku. Zkontrolovala jsem, že je klíč na kolmo, a při plném vědomí pošetilosti vlastního počínání jsem ke dveřím přistavila židli. Ani pak spánek dlouho nepřicházel, ale nakonec přece jen zvítězila únava ze šlapání na kole a plavání v kombinaci s horským vzduchem.
Vím to jistě, protože mě ty divné zvuky probraly z hlubokého spánku. Chvíli jsem nechápala, kde to jsem, ale rychle se mi všechno vybavilo a zvuky se tím samozřejmě staly ještě děsivějšími.
Těžko je popsat, nikdy předtím ani potom jsem nic podobného neslyšela. Něco mezi vzlykáním a tlumeným kvílením, ani nezněly moc lidsky. Nejhorší byl pocit, že vycházejí přímo zpod mojí postele, tak byly blízko. Nemohla jsem se ani pohnout a jenom se snažila očima proniknout tmu. Po chvíli se mi podařilo zorientovat v obrysech nábytku, ale žádný pohyb jsem nikde nepozorovala, jenom ty drásavé zvuky se ozývaly pořád dál. Trvalo to určitě několik minut, které mi připadaly nekonečně dlouhé.
Najednou jsem uslyšela rychlé kroky, někdo přicházel po schodech. V té chvíli jsem přímo hypnotizovala dveře, ale k mojí úlevě se je nikdo nepokusil otevřít ani vyrazit, místo toho se ozvalo jenom klapnutí zámku od vedle. Tajemné zvuky náhle zesílily a zároveň mi došlo, že se ozývají za mojí hlavou, z vedlejšího pokoje za zdí u mé postele. Pak rázem všechno ustalo a bylo znovu ticho. Napínala jsem uši, ale neozývalo se vůbec nic, žádný krok, ani vrznutí. Nervy jsem měla v nejvyšší pohotovosti a celou dobu jsem sledovala kliku dveří na chodbu. Pár minut se nedělo nic. A pak jsem najednou, jako bych to snad přivolala, fascinovaně pozorovala, jak se klika hýbe. Pořád za toho hrobového ticha, jako v děsivém němém filmu. Dolů, nahoru. Chvíli nic a pak ještě jednou: dolů, nahoru.

Pokračování ve čtvrtek 12. března.