Přes práh dospělosti - 12. Milovat je vždycky správné

Když jsem se probudila, bylo už asi deset hodin, ale Regina a Patrik ještě spali. Vylezla jsem potichu z postele, natáhla na sebe bermudy a tričko a chtěla vyjít z pokoje. Pak jsem se ale zarazila a tichounce se nasoukala do díry vedle dveří.
Ve vedlejším pokoji bylo hrobové ticho. Slávek už se zřejmě dávno uklidnil a ukončil svou rozcvičku a Tomáš... ležel na zádech, takže jsem mu hleděla přímo do obličeje.
Najednou ve mně pěkně hrklo. Tomáš v mžiku otevřel oči a zadíval se na mě. Nejdřív byl jeho pohled zvláštně studený, ale pak se usmál a vypadalo to, že se musí hodně krotit, aby nezařval smíchy.
„Čau,“ zašeptal. „Vypadáš v tý díře fakt zajímavě.“
"A... p... promiň... promiň, že sem lezu, jen jsem chtěla vědět, jestli taky ještě spíte..." koktala jsem a soukala se zpátky do našeho pokoje.
"To nic. Můžu tě ujistit, že Sunny bude spát asi ještě hodně dlouho, protože se dneska v noci při tom svým dlouhým cvičení musel dost nadřít...“
Přerušila jsem svůj pochod zpět a položila mu kontrolní otázku: "A proč ty ještě nespíš?"
"Vychutnávám ráno," hlesl zasněně, a pak se zachechtal: "I když ono je už spíš skoro poledne, co?"
"To máš fuk, tady pro nás čas neexistuje. Je to jeden z důvodů, proč to tady tak miluju."
"Hmm, máš pravdu. Nejradši bych tady zůstal navždy, žil věčně a nemusel počítat každou hodinu, minutu..." uznal smutně a měl toho tolik na mysli.
"No nic, já se odporoučím. Jdu ven..." oznámila jsem mu, a pak nejistě dodala: "Jestli už nechceš spát, můžu ti trochu ukázat okolí..."
„Pokud ti nebude vadit moje přítomnost...“
"Víš, že na vadění jsou tady jiný lidi," mrkla jsem na něho a koukla na Slávka.
„Tak moc rád,“ souhlasil. „Jen se obleču a hned jsem dole.“
„Fajn.“
Zasunula jsem se zpátky do našeho pokoje, kde vládla pro ostatní pořád ještě půlnoční hodina, a chytila kliku. Pak jsem se ale zase vrátila a vzala ze stolku u postele tužku a svůj blok. Vždyť inspirace bude tak blízko...

Tomáš se objevil chvíli po tom, co jsem se dole usadila u stolu a zapsala si do bloku:
Letní ráno, slunce zář
a tak blízko tvoje tvář...
Sluneční paprsky a písně ptačí,
k božskému životu mi zcela stačí,
když se mnou láska má nový den vítá.
Já a ty – jen my dva... a právě svítá.
"Tvoříš?" koukl mi zvědavě přes rameno.
"Jo, takovej malej zápisek do... knížky," kývla jsem a zaklapla rychle blok.
"Tajné? Promiň, jsem vlezlej, jen jsem si dlouho nepopovídal s nikým, kdo by měl podobný ambice..."
"Ne, není to tajný... Ale je to takový trochu neumělý, nic moc... A asi až moc psycho, víš. Ta hlavní hrdinka je možná až moc složitá osobnost a ten kluk... prostě psychopárek. Dobrý, ne?"
"Náhodou... to by mě zajímalo. Kdybych si to směl přečíst... Moc rád čtu takovýhle věci hlavně od mladých lidí.. Zajímá mě, co se jim tak honí hlavou a jaký mají názor na svět."
"No..." kývla jsem nejistě. "Jdem ven a uvidíme... Je to trochu riziko, dávat číst svoje amatérský dílo někomu zkušenému, víš. Co když by byla kritika tak ostrá, že by mě to odradilo?"
"To bych nedopustil. Uprosil bych tě k pokračování a vylepšení!" zachechtal se, ale pak vážně dodal: "Nezáleží na tom, jak umělecký je to dílo, ale na tom, co to znamená pro samotného autora."
"Máš pravdu. Tak jo. Ale teď hned asi rači ne... Nejdřív se projdem, nechceš? Je tady plno úžasných míst. Verše ti tam samy lezou do hlavy a jsou tak strašně neodbytný..." prohlásila jsem a tvářila se, jakože je to fakt hrozný.
"Príma, tak tedy... Proveď mě těmi kouty zázraků, kde stromy pnou se až do mraků, do země domova múzy a inspirace, chci ji jednou spatřit, i když jen krátce... Místa, kde špatné se v nenávratnu ztrácí, místa, jenž vzpomínky radosti vrací... Tam snoubí se život s láskou a věčností, srdce mé naplní hlubokou vděčností... Tak jdem, už blbnu.“
"To bylo skvělý! Jak to dokážeš - tak spontánně a upřímně...?" byla jsem úplně unesená.
„Ty to taky dokážeš, tak proč se tak divíš?“ usmál se.
„Hm, možná...“ připustila jsem.
"Víš co? Zaveď mě na některý to místo, třeba na tvoje nejoblíbenější, jestli teda chceš... A tam si zahrajem takovou hru s veršováním, seš pro?" navrhl nadšeně.
„Super! Jasně! Tak jdem!“
Vyběhli jsme z chaty, ale pak se už pomalým krokem vydali do lesa.
Prošli jsme kouskem lesa, vysokou trávou na louce a vkročili do lesa dalšího. Stromy tam byly hodně staré, každý z nich se kroutil do roztodivných tvarů. Zem byla posetá jemným mechem a vřesem a podobně jako její obyvatelé stromy se různě zvedala do vysokých kopečků, pak klesala do divokých prohlubní, až skončila ve skalnatých okrajích, kde pokračovalo už jen vzduchoprázdno a široký pohled na jasnou, po ránu paprsky slunce se třpytící hladinu přehrady.
"Tak a jsme tady," oznámila jsem a usadila se na rovnou skalní plošinu.
Tomáš se rozhlédl okolo, zhuboka se nadechl a přivřenýma očima se zahleděl do slunce. "Je tu nádherně. Ty zvláštní stromy, mech, ta skála se zbloudilými rostlinkami a malými stromečky a ten rozhled snad až do ráje...“
"Ty stromy jsou skřítci zakletí,
kteří si již mnoho staletí
při každém východu slunce šeptají
o lidech, jež tady smysl svůj hledají..." pronesla jsem tichým hlasem a prohlížela si zasněně ty rostliny, které mi v tu chvíli opravdu připadaly jako navěky zakletí skřítci-vypravěči, kteří každé
bytosti, jež sem mezi ně vkročí, svěří tajemství moudrosti, kterou byli naplněni za tu věčnost...
Tomáš si klekl a přejel jemné zelené prstíčky mechu svou dlaní.
"Ta tráva zde, vřesy a něžný mech
nejsou jen neživé věci bez duše.
Ti ve své bezmezné paměti
uchovají každou myšlenku, vzdech
jež s větrem tudy proletí...
Chodí to takto již staletí...
Toť jejich touha odvěká,
jíž nezmění vůle člověka..."
"A co tahle tvrdá skála?" pokračovala jsem.
"Se mnou se rmoutila, jindy zas smála...
Není to jenom kus kamene bez citu,
vždyť každé ráno v úsvitu
hladí mě a objímá jako paže matky starostlivé...
Nikdo nemá právo soudit, co je mrtvé a co živé...
Tahle skála v sobě kus mne samé skrývá,
i bez očí se do mé duše dívá
a pozná, co mě v nitru souží...
Pak poskytne mi, po čem toužím..."
Tomáš se na mě zahleděl zvláštním pohledem. V zelených očích se mu odráželo slunce. Svítily mu jako kapky rosy na zelených lístcích těch rostlinek okolo.
Srdce mi sevřela beznaděj, že nikdy nebudu moci říct to, co k němu cítím... Pochyby, co cítí on...
Když jí to teď řeknu, když jí vyznám svoje city, nebude už cesty zpátky... Moje bolest bude i její bolestí... A to já nechci! Ale jak se mám ovládnout, když mi stále dokazuje, že je jediný člověk na světě, co mě dokáže pochopit..? - Jediný? Ne, už jeden člověk se mě pokusil přesvědčit, že mě dokáže pochopit... a já ho odepsal... můj bratr. Nechtěl jsem, aby mě chápal... Nechtěl jsem si připustit, že on je moje vlastní já v tom nevinnějším provedení... Tak co mám, Bože, dělat?!
"Promiň, že tě ruším v myšlenkách, ale budeme se muset vrátit. Ti tři se už jistě vzbudili a budou nás hledat..." probudila jsem ho nerada ze zamyšlení. Bylo pro mě vzrušením jen tak tam stát a pozorovat jeho zamyšlenou tvář na tom milovaném místě.
S přemáháním jsem se otočila a chystala se slézat dolů. Tomášův hlas mě však zastavil.
"Počkej, prosím..." hlesl zvláštně zastřeným hlasem.
Až mě zamrazilo.
Otočila jsem se zpět a tázavě na něho pohlédla.
"Jen pár vteřin..." zaprosil, a přitom si mě stále prohlížel těma svýma zvláštníma očima.
Najednou se zhluboka nadechl... Ale pak mlčel zaraženě dál.
"Chtěl jsi mi něco říct...?" vybídla jsem ho.
Zavrtěl hlavu a sklopil oči. "Asi bych neměl..."
"Bojíš se mě nebo mi nevěříš...?" hádala jsem zklamaně.
Znovu zavrtěl hlavou, ale tentokrát mnohem rázněji. "Ne, nic takového! Jen si nejsem jistý, co je správné a co ne."
"Na to nakonec stejně nepřijdeš, znám to," usmála jsem se. "Nejlepší je říct to, co cítíš, že je fér..."
"A když ani to nevím?"
"Když nelžeš a nic špatného nezatajuješ... jsi fér."
"Ale to taky ještě neznamená, že je to správné..." namítl. "...a já vím, že tohle není správné."
Pokrčila jsem smířeně rameny. "Každý sám sobě pánem."
Chvíli váhal, ale pak ke mně odhodlaně přistoupil a zašeptal: "Ač vím, že osud ti pořádně zamotám, prosím tě – buď smyslem mého života..."
Pochopila jsem.
Vzal můj obličej do dlaní a rozrušeně mi vyznal lásku.
"Lýdie, miluji tě od první chvíle... Ne proto, že jsi mladá, krásná a nevinná, ale proto, že jsi tak krásná uvnitř... Vím, že jsem beznadějný romantik a chovám se teď jako poprvé zamilovanej školák, ale ještě nikdy jsem nepoznal někoho, jako jsi ty, nezažil něco tak nádherného, opravdového..."
Pohladila jsem ho po tváři a šťastně kývla: "Taky tě miluji, Tomáši..."
Čas jako by se zastavil. Objímali jsme se, něžně i vášnivě se líbali... na té vysoké skále, tak strašně blízko pozemskému, ale především tomu našemu vnitřnímu... nebi.

Bylo krásné letní poledne v polovině července, když začala naše krátká, a přece tak kouzelná a pevná láska - láska předurčená od začátku k zániku...
My se však rozhodli žít tady a teď. A bylo to správné rozhodnutí.