Beznadějný případ

Ve vězení

Už je tam svých osmnáct měsíců. Doba propuštění se blíží a on začíná panikařit. Jeho řeči o tom, že se to nepodaří, že se něco stane a on se domů nevrátí, jim začínají lézt na nervy. Ano, chápou, že už z prostředí TAM, má zdeformované reálné vidění, ale přesto dávají najevo nevoli nad jeho uvažováním a jen se těší, až tahle noční můra skončí a on se konečně vrátí domů.

Týden před propuštěním, jako každou středu, přichází od něj dopis. Když ho otevřou, krve by se v nich nedořezal. Píše, že mu ve skříňce našli nějakou SIM kartu a na pokoji, který sdílí s dalšími pěti lidmi, se našly části mobilního telefonu. Tímto se propuštění nekoná. Zůstává ve vězení dál a bude čekat na soud, který proběhne kdo ví, kdy. Nechápou. Nechápou nic, jen už trošku pronikají do podstaty jeho předešlých obav. Už jim spravedlnost nepřijde tak samozřejmá.

Návštěva je až za čtrnáct dní, nezbývá, než čekat. Když přijedou, vidí zlomeného člověka. Nediví se. Nikdo se už ničemu nediví. Snaží se ho utěšit slovy, že to přeci musí být nedorozumění, přeci není tak jednoduché někoho obvinit a kde jsou důkazy? Třeba na té SIM budou zaznamenané nějaké údaje o kontaktech, proběhlých hovorech, že k jeho skříňce mají přístup i jiní lidé, tak mu to tam mohl někdo nastrčit a i to se musí brát v potaz a tak dál a to vše pomůže prokázat jeho nevinu. Bože, jaký to paradox. Celé dlouhé měsíce se choval až nepřirozeně slušně a pokorně, jak se bál, aby neměl průšvih a také je to v jeho povaze. Není žádný grázl, ale klidný a pohodový člověk. Tedy.. byl - klidný a pohodový člověk. Teď se z něj pomalu stává troska.

Otázky

Kladou si stále dokola otázky. Proč se spravedlnost nezaměří na dozorce, kteří jsou při nadmíru přísných kontrolách, jedinou možnou cestou pašování nelegálních věcí do věznice? Proč měl někdo zájem, zmařit mu odchod domů? Proč? Co je ve hře, co se děje?!

Čas plyne

Plynou měsíce "přesčas" a nikdo neví, kdy bude soud. Měl jít domů v létě, blíží se další smutné Vánoce a nic se neděje. Při první návštěvě v novém roce se dozvídají, že soud bude koncem měsíce. Říkají věci jako "Neboj, to bude dobrý, přeci jsi nevinný a není tak snadné někoho odsoudit za to, co neudělal." Sami ale už vnitřně pochybují o svých povzbudivých slovech. Jeho, zatím nezlomená víra ve spravedlnost, ale vítězí a on se těší na soud, jako na spasení. Je přesvědčený, že dopadne dobře. Je přeci nevinný a jinak to ani dopadnout nemůže!! Popřejí mu hodně štěstí a jsou domluveni, že v den soudu budou čekat na telefon od něj a odvezou ho konečně domů. V den, kdy dojde ke zproštění viny, dochází i k okamžitému propuštění.

Den D

Od rána jsou jako na trní. Soud má začít okolo jedenácté. Při každém zazvonění telefonu s sebou trhnou. Zatím nevolá, to jen kolegyně potřebuje radu a pak zase otravní prodejci čehokoli, se jim cpou do soukromí. Všechny telefonáty vyřizují rychlostí blesku, aby neměli obsazené číslo, kdyby zavolal on. Jenže on stále nevolá. Jsou dvě hodiny a oni si říkají, že to je ještě málo, než se vše vyřídí a tak dál. To samé si říkají i ve čtyři a pak v šest. Poté už začínají pomalu propadat beznaději a přemýšlí, co se mohlo stát. Na vysvětlení si musí týden počkat. Na dopis od něj. I ta poslední jiskra naděje právě zhasla.

Dopis

Ahoj, přišel jsem tam, nikdo se se mnou nebavil, jen mi oznámili, že jsem odsouzený na dalších osmnáct měsíců. Nevím nic. Z toho mám půl roku už za sebou, takže už "jen" rok. Nechápu to. Nevěřím, že se odsud někdy dostanu. Nechápu to. Už nemůžu. Nechápu to. Nechápu to!!! PROČ??!!!

Postoj advokáta

Myslím, že jde o podjatost státního zástupce. Již při vynesení prvního absolutně šokujícího rozsudku, jsem měl podezření, že není něco v pořádku. Zvlášť po okatém vyhrožování poškozené odsouzenému slovy, že ho to nechá pěkně vyžrat, že dokáže víc, než si umí odsouzený domyslet. Vím o jednom občanském sdružení, které by v tomto mohlo pomoci, budu je kontaktovat.

Postoj rodiny

PROČ??!