Rubíny z pekla - Kapitola 23

Filip se vracel z města posledním večerním autobusem. Tomuto způsobu cestování už odvykl a navíc měl něco upito, tudíž mu kodrcání po rozbité silnici nedělalo právě dobře. Kamarád ze školy slavil narozeniny a pozval pár spolužáků po přednášce na malou oslavu, proto si také dnes Filip nevzal auto. Oslavenec to ale s pitím poněkud přehnal a ztropil v baru výtržnost, která měla dokonce dohru na policejní stanici. Nebylo proto divu, že Filip Marek nebyl právě v nejlepším rozpoložení.

Oddychl si, když autobus konečně zastavil na okraji Hradiště a on se mohl nadechnout čerstvého večerního vzduchu, v němž už byla znát nadcházející zima. Rázem se cítil mnohem lépe a hlavně střízlivěji.

Cestou k Danovu domku pod hradbami si vzpomněl na esemesku, která mu přišla, když seděl na chodbě policejní služebny a čekal na výslech. V tu chvíli neměl náladu číst nějaké vzkazy. Byl opilý a měl vztek, ani se tedy neobtěžoval podívat, kdo mu píše.

Nyní tedy vytáhl mobil z náprsní kapsy a našel neotevřenou zprávu. Byla od Dana. Filip si ji přečetl několikrát za sebou, ani potom však z toho nebyl příliš moudrý. Stálo v ní:

JE TO SVETLONOS. UZ NEMAM SILU. NECHOD SEM.

Co to, proboha, mělo být? Daniel si nejspíš taky něčeho přihnul. Filip zavrtěl hlavou a schoval telefon nazpátek do kapsy. Pokračoval v cestě, ale těch pár slov v něm přesto vyvolalo jistý neklid. Ten ještě vzrostl, když se ze tmy před ním najednou jako velký černý stín vynořila Dixie a s tichým zaskučením mu skočila na prsa. Nečekal to a nebezpečně se zapotácel.

„Klid, malá... co to je? No co to je? Zbláznila ses, nebo co? Víš, jak jsem se lek?"

Dixie kolem něj poskakovala, jako by ho neviděla nejmíň měsíc. Byla rozrušená, takhle se obvykle nechovala. Filip netušil, co si o tom má myslet.

„Tak už se uklidni, holka. Vyvádíš jak malá. Tys utekla? Nevíš, že máš hlídat? Takhle by to teda nešlo, princezno, to teda ne."

Lehla si před ním do prachu a kajícně položila hlavu na přední tlapy. Ustaraně si povzdychl a podrbal ji na hlavě. Dixie byla klidný pes. Vyrovnaný. Pro tohle krajně neobvyklé chování musela mít důvod. A k tomu ta textovka od Dana. Bylo jasné, že se něco děje. Filip už na nic nečekal a vyrazil s Dixie v patách ostrou chůzí směrem k domku. Netušil, co ho tam čeká, ale nedokázal si představit, že by v tom Dana nechal, ať už je ten záhadný Světlonoš kdokoliv.

***

Už zdálky viděl, že se v domě svítí. Víc ho ale znepokojila otevřená branka do zahrady a vstupní dveře, taktéž dokořán. Opatrně vstoupil do domu. Všude bylo ticho, jen z obýváku se ozývalo monotónní tikání hodin. Rozhlédl se po hale. Jedna z Danielových bund se válela na zemi. Druhá chyběla. Šel ven? To nebylo dobré. To se Filipovi vůbec nelíbilo. Jenže kde ho má teď hledat? Kdyby našel aspoň nějakou indicii, cokoliv... A ta Danova zpráva? Najednou začala dávat hrozivý smysl. Už nemám sílu. Už nemám sílu...

Je tohle ta noc, kdy se z jeho nejlepšího kamaráda stane vrah? Nebo už se stalo? Sakra, proč zrovna dneska musel přijít pozdě?

Dixie odmítla vyjít s Filipem po schodech do Danova pokoje. Lehla si u dveří a neustále potichu kňučela, nespouštějíc přitom pohled z vchodových dveří, jako by každou chvíli očekávala vpád nějakého predátora.

Nemohl být pryč dlouho, obrazovka počítače ještě nestačila přepnout do úsporného režimu. Zůstalo na ní to, co si Daniel prohlížel naposledy. Filipovi přeběhl mráz po zádech. Z obrazovky na něj shlížela tvář světlovlasého muže v černé nacistické uniformě s lebkou na čepici. Na rtech mu pohrával pokřivený úsměv, zatímco oči zůstaly tvrdé jako diamanty.

Richard Adler... stálo na popisce. Sturmbannführer SS, přezdívaný Světlonoš. Filip se zamračil. Co měl ten Danův problém společného s nacisty? Jedině že by... ale to ne. To by bylo až moc přitažené za vlasy. Jenže co v tomhle příběhu nebylo?

Filip se usadil v Danově křesle a překlikl z fotografie na článek. Tajné společnosti, nový světový řád, umrlčí lebky, Himmler, Bratrstvo, unesené děti... prokousával se jedním odstavcem za druhým, až se zarazil u podtitulku jednoho z nich. Rubíny z pekla, stálo tam a další řádky jen potvrdily Filipovo podezření. Luciferův amulet. To je přece ta věc, kterou mu nedávno Daniel ukazoval. Ta odporná věc s rudýma očima je brána do mojí hlavy...

Četl a četl a pozvolna se před ním odkrývala neuvěřitelná historie, o níž neměl do dnešního dne ponětí. Záhadou však zůstávala jedna věc, a to kde přesně se měly ony tajné krvavé rituály odehrávat.

Nakonec se vrátil nazpátek k fotografii Richarda Adlera. Z toho cynického úsměvu se mu dělalo nevolno. Zavřel okno prohlížeče a chvíli zamyšleně hleděl do ztracena, než si všiml čehosi, co ho přimělo znepokojeně nakrčit obočí. Na desce stolu se volně povalovalo několik malých tabletek. Předtím si jich vůbec nevšiml. Nadzvedl několik papírů s Danielovými náčrty a pod jedním z nich našel i malou skleněnou lahvičku s nápisem Hypnogen. Zadumaně ji obracel v prstech a přemýšlel nad tím, proč v něm ta na pohled nevinná věc vyvolává takové znepokojení. Pak ho něco napadlo.

Sklonil se k nejníže položené zásuvce Danova stolu a otevřel ji. Byla prázdná. Nic jiného vlastně nečekal. Světlonoš je tedy opět na scéně. Filip si najednou uvědomil, jaké úsilí musel jeho kamarád vynaložit, jak musel bojovat, že dokázal tak dlouho odolávat. Nakonec ale stejně prohrál.

Filip horečně přemýšlel, co by měl v tuhle chvíli udělat. Volat policii? Vysmáli by se mu. Jít hledat Dana na vlastní pěst? Neměl by šanci. Nebo ano? Daniel je silný. Ten nadpřirozený zmetek už si na něm párkrát vylámal zuby. Třeba ještě není všechno ztraceno.


***


Klíč ležel přesně tam, kam ji přízrak nasměroval. Než ho ale vsunula do zámku, zavřela Lída na okamžik oči a ač nikdy do kostela nechodila, pokřižovala se. Prostě jí to v tu chvíli připadalo na místě. Opět k ní dolehl závan tiché hudby. Eliška by to pochopila, řekla si v duchu Lída a otočila klíčem. Šlo to zlehka, skoro jako by se zámek nemohl dočkat, až bude opět po létech odemčen. Babička nikdy Lídě nevyprávěla, co se tehdy vlastně přesně stalo, něco málo o té tragédii se však dalo, ostatně jako téměř cokoli jiného, dohledat na internetu. Zbytek nebylo zas tak těžké si domyslet. Horší to bylo s motivem. Proč to vlastně Lídin dědeček udělal? Bylo to jedno z tajemství, kterými byl dům opředený a Lída se obávala, že téhle věci ona na kloub nepřijde.

Byla v pracovně. Zavřela za sebou opatrně dveře a rozhlédla se. Okno bylo zabedněné a venku rostly husté túje, troufla si tedy rozsvítit malou kapesní svítilnu, kterou měla pro případ nouze stále po ruce. Touhle dobou kolem domu už moc chodců neprošlo, nebezpečí, že by si někdo zvenčí povšiml slabounkého světla z přízemní místnosti, skryté před nepovolanýma očima zídkou a ještě k tomu hustými větvemi, bylo prakticky nulové. Ostatně bez baterky už by toho moc neviděla. Napadlo ji, že naprosto ztratila pojem o čase. Ve chvíli, kdy vytáhla z kapsy mobil, aby se podívala, telefon zazvonil. Lída doslova nadskočila leknutím a okamžitě stiskla červené tlačítko. Teprve pak se podívala, kdo jí to vlastně volal. Babička. A sakra! Už při své včerejší návštěvě v nemocnici měla pocit, že paní Urbanová její lež prokoukla. Horečně přemýšlela, co teď. Nakonec vyťukala krátkou zprávu: Ahoj babi, jsem v kine, pak se ti ozvu. L

Pokud se Lídě vysloveně příčilo někomu lhát, byla to babička. Ale nevěděla, co jiného dělat. Krom toho nepotřebovala, aby babička vzburcovala matku. Tohle už by Klára Peterová nerozdýchala. Lída si umínila, že později napíše zprávu i jí a preventivně si na mobilu vypnula vyzvánění.

Přejížděla světlem baterky po místnosti. U toho psacího stolu se to stalo. Tam seděl její dědeček, než... Namířila baterku na zeď vedle knihovny. Zdálo se jí to, nebo tam opravdu pod malbou vystupovalo tmavší místo? Krvavá skvrna? Naskočila jí husí kůže.

Náhle se do ticha ozvalo zaklepání. Lída nadskočila leknutím, protože tohle bylo blízko. Znělo to, jako když někdo ťuká na dveře, až na to, že od dveří to nešlo. „Ťuk ťuk... ťuk ťuk... ťuk ťuk..." Když se jí bušící srdce trochu zklidnilo, rozhodla se vypátrat zdroj toho zvuku. Jestli ho měl na svědomí přízrak černovlasé dívky, chtěla jí tím určitě něco říct. A Lída byla připravená ji vyslyšet.

Nikdy by ji nenapadlo, že se jednou ocitne v tak podivné situaci. Hrdinky jejích oblíbených příběhů se většinou v takovýchto případech chovaly jako husy a Lída si bezpočtukrát říkala, jak jinak by postupovala ona sama. Teď tedy měla příležitost a i když měla samozřejmě strach, pořád byla ještě schopná racionálně přemýšlet a na to byla pyšná.

Ťukání ji dovedlo k velké šatní skříni, která ji prve nijak zvlášť nezaujala. Prostě obyčejná, už trochu starodávná almara. Otevřela ji a posvítila si na řady pánských obleků a svrchníků, které patřívaly bezesporu dědečkovi. Prohrábla se jimi a dost se jí ulevilo, když nic podezřelého neobjevila. Už chtěla skříň zase zavřít, když se ťukání ozvalo znovu. Opět namířila baterku dovnitř a tentokrát posunula ramínka s kabáty ke straně. Bylo to jasné. Někdo klepal na zadní stěnu skříně. Ale tam je přece zeď. Nebo ne?

Lída vylezla ze skříně a pokoušela se ji odsunout od stěny. Nešlo to, skříň vážila nejmíň metrák. Napadlo ji zavolat na pomoc Elišku, ale pak to zavrhla, znovu vlezla do skříně a kloubem prstu poklepávala po dřevu. Znělo to dutě. Ale ťukání z druhé strany ztichlo, jako by někdo vyčkával, jestli dokáže oříšek rozlousknout. Očividně byla na dobré cestě.

Strach Lídu najednou zcela opustil, nahradilo ho nedočkavé vzrušení a touha přijít té věci na kloub. Přejížděla dlaní po hladkém povrchu dubových prken a propátrávala ho centimetr po centimetru. Baterka jí vyklouzla z ruky, ale ona se neobtěžovala s jejím hledáním. Naopak, uvítala, že má i druhou ruku volnou.

Najednou o cosi zadrhla malíčkem. Byla tam nerovnost, téměř nepostřehnutelná vyvýšenina. Ohmatala to a zjistila, že je to kulaté a nekompaktní se stěnou. No jasně, to je ono. Chtělo se jí smát, ale na poslední chvíli se zarazila. Tohle přece není žádná hra a jestli je tohle to, co si myslí, může to být ještě pořádně nebezpečné. Jenže Lída si nedokázala představit, že by to teď vzdala. Teď, když je na dosah. Čeho? To se ukáže.

Shýbla se pro baterku a posvítila si na tlačítko. Bylo vsazené v boční stěně skříně a opravdu bylo skoro neviditelné. Kdo by ho vysloveně nehledal, neměl šanci si ho všimnout. Natáhla ukazováček a stiskla ho.

Nejprve se nedělo nic. Až po několika vteřinách uslyšela slabé zaskřípání odněkud zezadu zpoza skříně. A potom se zadní deska rozpohybovala. Ne celá, jen prostřední část. Nejprve se vysunula asi o dva centimetry dopředu a potom popojela ke straně, kde se s mírným nárazem dřeva o dřevo zastavila. Odkryl se tím otvor, široký asi metr. Z volného prostoru za skříní zavanul na Lídu chlad a vlhkost. Byla tam tma, černá a hustá jako inkoust. Posvítila tam baterkou a uviděla úzký prostor, zdánlivě bezedný, ale když se trochu naklonila a vysunula hlavu za skříň, uviděla strmé kamenné schodiště, vedoucí kamsi dolů do temnoty, kam už její baterka nedosáhla.

Najednou ji napadlo, že kdyby se otvor nečekaně uzavřel, přiskříplo by jí posuvné prkno hlavu. Rychleji, než bylo nutné, vylezla ze skříně a přemýšlela, co by teď bylo nejlepší podniknout. Především je tu Eliška. Lída ji tu nemůže jen tak nechat. A vzít ji sebou? To si nedokázala dost dobře představit. Eliška nebyla příliš dobrodružně založená, už jen to, že se uvolila doprovodit Lídu do domu, bylo v rámci jejích možností obdivuhodné.

Lída ucítila jemné zavibrování v kapse a vytáhla telefon, jehož display zářil jasně modrým světlem. Čekala, že to bude zase babička, ale byla to zpráva od Elišky. S provinilým pocitem ji otevřela.

Nevim, co jsem ti udelala, zes me takhle vypekla, ale bylo to pres caru, to je ti doufam jasny. Nekam nekoho vytahnout a pak se na nej vykaslat je pekna prasarna. Prijd si zamknout, nemam klic. Ozvi se, az budes zase normalni. E

No super. Eliška si myslí, že jí utekla. A není divu, vlastně se na ni opravdu vykašlala. Lída automaticky zmáčkla tlačítko pro odpověď, ale pak si to rozmyslela. Vysvětlí to Elišce, až bude po všem. Stejně nevěděla, co by jí měla napsat. Kdyby Eliška zjistila, že je Lída pořád v domě, vyčítala by si, že ji tam nechala. To ať si raději na chvíli myslí, že ji Lída zradila. Však si to spolu potom vyříkají.

***

Schodiště, vedoucí kamsi dolů do tmy, bylo kamenné, kluzké a úzké. Tak úzké, že když Lída rozpažila a opřela se dlaněmi o stěny, neměla ani napnuté paže. Ještě štěstí, že netrpěla klaustrofobií. Z nízkého, svažujícího se stropu místy odkapávala voda a byla tady lezavá zima. Lída si posvítila baterkou dolů, ale konec schodů neviděla, jelikož asi po pěti metrech zatáčely v ostrém úhlu doprava.

Sestupovala opatrně, protože jí na slizkých kamenných kvádrech podkluzovaly nohy. Napadlo ji, že kdyby byla tušila, kde se ocitne, vzala by si místo semišových polobotek s hladkou podrážkou raději pohorky. Pomyšlení, že by uklouzla a zlomila si nohu, nebylo moc příjemné. Ještě že má sebou aspoň ten telefon, čistě pro případ nouze.

Zákrutu schodiště však dosáhla bez problémů. Opět si posvítila na další úsek a s úlevou zjistila, že zbývá zdolat už jen pár schodů. Dostala se do jakési chodby, což ji překvapilo, jelikož čekala ohraničený prostor sklepení. Slyšela sice o spletitém podzemním labyrintu pod městečkem, ale vždycky to považovala spíše za legendy. A že do chodeb vede cesta přímo z Urbanova domu bylo prostě neuvěřitelné. Napadlo ji, jestli o tom vůbec babička ví.

Strop zde byl klenutý a už na ni tolik nepadal, odhadovala výšku prostoru na dva a půl metru. Doufala jen, že se jí nevybije baterka, protože v tom případě by se ocitla v neproniknutelné tmě. Každopádně nepředpokládala, že by se zde zdržela nějak dlouho. Jestli je opravdu síť podzemních chodeb tak rozsáhlá, jak se říká, bude třeba se na nějaké důkladnější zkoumání lépe připravit a samozřejmě vybavit. Možná i zauvažovat o parťákovi. Po Elišce samozřejmě nic takového chtít nemohla, ale co třeba takový Filip? S ním se cítila bezpečně, i když se zatím moc neznali. Zachoval se jako opravdový hrdina, když jí tehdy v parku pomohl odehnat toho šílence.

Lída si naposledy posvítila na obě strany chodby a rezignovaně si povzdechla. Pak ji něco napadlo: „Já vím, že jsi někde tady," řekla hlasem, který zněl cize, jak ho stěny a klenba odrážely dutou ozvěnou nazpět. „Najdu tě, slibuju. Vrátím se."

Se zatajeným dechem chvíli vyčkávala, jako by čekala na odpověď. Kromě svého vlastního dechu a tichého žbluňkání kapek, tu a tam dopadajících do drobných loužiček na nerovném podloží, však neslyšela nic. Vlastně ani odpověď nečekala, chtěla jen, aby ta smutná dívka věděla, že na ni nezapomene.

Vracela se zpátky k úzkému, krkolomnému schodišti a uvažovala o tom, co by se stalo, kdyby se s tímto svým objevem svěřila babičce. Možná o vchodu do podzemí a tom děvčeti něco ví a třeba by mu i ona ráda pomohla. Ale i kdyby ano, zaručeně by si nepřála, aby její jediná vnučka podnikala na vlastní pěst takovéto šílenosti. Bylo to dilema, které nemělo uspokojivé řešení, ale tvrdohlavá Lída se nehodlala jen tak lehce vzdát. Ráno moudřejší večera a pokud ještě trochu zapátrá na internetu, mohla by na některé odpovědi narazit. O dědečkově sebevraždě by se jinak také asi neměla šanci dozvědět, protože se matka s babičkou kdysi rozhodly uchránit ji před nepříjemnou pravdou. Třeba ta záhadná vizitka s latinským názvem. O tom by mohla být někde na síti zmínka. Je tam i telefonní číslo. Může klidně pořád fungovat, kdo ví? Hned zítra ráno ho zkusí vytočit. Tím nic nepokazí. Každopádně... příště už bude připravená lépe.

S tímto rozhodnutím vystoupala Lída po úzkém schodišti opět nahoru. Když se však dostala až k samotnému východu, s údivem zjistila, že se otvor v zadní stěně skříně během její procházky podzemím opět neprodyšně uzavřel. Po překonání prvotního šoku zkoušela prkno odsunout. Marně. Na této straně dveří žádné tlačítko neexistovalo. Byla v podzemí uvězněná.

Ze zoufalství začala bušit pěstmi do dřeva. Nevnímala bolest v otlučených rukou, tak urputně se dobývala do bezpečí domu, až se zdálo, že má v úmyslu rozbít tvrdou dubovou desku holýma rukama. Pojednou však strnula uprostřed pohybu. Za svými zády zaslechla cosi jako zašustění látky. Nějaký pohyb. Otočila se.

V ohybu schodiště kdosi stál. Baterku měla položenou vedle sebe a v tom šoku ji nenapadlo sebrat ji. Na postavu pod ní tak dopadal jen malý zlomek světla. Vypadala spíš jako stín, než lidská bytost. Lída ale věděla, že tohle duch není. Slyšela totiž jeho dech. Hluboký, pomalý. Jako by ten člověk oddychoval ze spaní. A když promluvil, znělo to dutě a jako z hrobu.

„Ten dům je prázdný. Nikdo tě neslyší. Nikdo nepřijde. Ta tvá kamarádka je moc milá dívka. Jenže tě zradila. Zůstala jsi sama. Sama."

Zatímco hovořil, rozežhnuly se mu na hrudi dva maličké rudé body. Zprvu sotva znatelně, ale když domluvil, planuly už jako oheň, který neznámému zespodu ozařoval tvář. Lída si s úžasem uvědomila, že toho člověka zná. Byl to on, kdo ji přepadl tehdy v parku. Jenže z pasti, v níž se ocitla tentokrát, jí pravděpodobně už nikdo nepomůže.



***