Rubíny z pekla - Kapitola 22

Zase se opozdil. Opuštěná silnice, po níž právě jel, už zoufale volala po údržbě a Adam se jen tak tak vyhnul jedné z největších děr, jaké v poslední době viděl. Nebylo už světlo, ale ještě taky nebyla úplná tma a to bylo to nejhorší, co mohlo jeho oči, unavené celodenním umělým a ještě k tomu tlumeným osvětlením postihnout. Zóna soumraku, vzpomněl si na jeden stařičký seriál, který kdysi dávno viděl a v hlavě mu z něho zůstal už jen ten název.

V dálce zahlédl světla Starého Hradiště a náhle si uvědomil, že se těší domů. To se mu dříve nestávalo. Po smrti Karolíny hledal v práci zapomnění a úlevu. Teď se za svou zbabělost upřímně styděl. Protože to opravdu nic jiného než zbabělost nebylo. Eliška přišla o mámu a on s ní nebyl, když ho nejvíc potřebovala. V práci by to zvládli i bez něj, stačilo chtít. Tak je to vždycky se vším. Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. Jak jen je tohle rčení pravdivé.

Na dceřinu prodlouženou se mu k smrti nechtělo. Když si představil všechny ty soucitné pohledy a šuškání, které záhadně utichá, sotva se přiblíží na doslech... měl pocit, že to nemůže zvládnout. Ale zvládl to. A dokonce se mu to líbilo.

Za celou tu změnu jeho postoje mohla Sylvie, nová známá jeho dcery. Sotva překonali počáteční rozpaky, zjistili, že si mají o čem povídat. To ona mu vlastně nastavila zrcadlo, tak nenápadně a rafinovaně, že si to vlastně zprvu ani neuvědomil. Spatřil sám sebe v jiném světle. Oč byla Eliška silnější než on, který jí měl být oporou a přitom dokázal jenom zakazovat a kontrolovat. To se ale změní a to co nejdřív. Pro začátek vezme svou dceru na dovolenou. Jen oni dva a cizí prostředí, nezatížené vzpomínkami. Vytvoří si společně nové.

Adam Verner si uvědomil, že se na chvíle, strávené jen se svou dcerou opravdu těší. Takovéto pocity už dávno nezažil. Smutku bylo dost, oni musí žít dál a ani Karolína by nechtěla, aby se navždycky utopili ve vzpomínkách na minulost. Budoucnost je přece také důležitá.

Opět se mu před očima mihla Sylviina tvář. Jak je možné, že mu tak připomíná Karolínu? Je to snad znamení? Nikdy nevěřil v osud, ale také ještě nebyl tak blízko tomu, začít si s tou myšlenkou pohrávat. Bylo samozřejmě ještě brzy myslet na novou sousedku jinak než jako na kamarádku, ale už to bylo dobré. Moc dobré. Stačilo to k tomu, aby se Adamovo unavené srdce rozběhlo novým, svěžím tempem.

Už byl od městečka coby kamenem dohonil, když spatřil kohosi přicházet polní cestou k silnici. Přimhouřil oči proti zapadajícímu slunci a potom nevěřícně zavrtěl hlavou. Tak jestli tohle není další důkaz, že osud skutečně existuje... Je to Sylvie, samozřejmě. Situace přímo vystřižená z červené knihovny.

Jenže když přijel blíž a začínal brzdit, aby jí nabídl svezení, zjistil, že tentokrát se červená knihovna nekoná. Nebyla to ona. Tato neznámá žena s vyděšeným výrazem v očích jí nebyla ani moc podobná. Usmál se na ni, aby trochu zmírnil její obavy z potenciálního násilníka a opět šlápl na plyn.

Před dům dojel už opět zcela při smyslech, oproštěn od růžového obláčku, na němž se vznášel ještě před malou chvílí. Dobrá nálada mu ale zůstala. Do té doby, než odemkl dveře bytu a zjistil, že je všude tma a Eliška nikde.

Prošel celý byt a hledal nějaký vzkaz nebo jiné přijatelné vysvětlení její nepřítomnosti. Mobil mu nebrala. To ho zase tolik nepřekvapilo, neboť věděl, že má ve zvyku vypínat zvuk, pokud tedy telefon rovnou nezapomněla doma. Vyzvánění ale slyšet nebylo, to znamenalo, že si ho tentokrát vzala. Jakmile zjistí, že ji sháněl, zavolá zpátky, určitě. To Adama ale momentálně příliš neuklidnilo. Za okny už byla skoro tma.

Něco ho napadlo. Nechal v bytě rozsvíceno, kdyby se Eliška náhodou vrátila a vyběhl po schodišti k podkrovním bytům. Před Sylviinou garsonkou zaváhal, ale skutečně jen krátce. Pak stiskl odhodlaně tlačítko zvonku.

Otevřela skoro okamžitě. Nejprve se tomu podivil, ale pak si uvědomil, že v tak maličkém bytě opravdu není ke dveřím daleko. V jejím obličeji bylo znát překvapení, ale zdálo se, že ne nepříjemné.

„Ahoj," věnovala mu drobný úsměv, který odrážel zvědavost, ale i náznak čehosi dalšího. Mohla to být radost? Zase si nechtěl moc fandit.

„Ahoj, Sylvie," začal trochu udýchaně a dobře věděl, že to není jen vinou schodů. „Promiň, že tě otravuju takhle pozdě, ale chtěl jsem se zeptat, jestli u tebe náhodou není Eliška."

„Ne, není," odpověděla a na čele se jí objevila drobná, ustaraná vráska. „Měla by?"

„Nic jiného mě nenapadlo. Vím, že už tě jednou navštívila, tak jsem si myslel... Promiň."

„Nic se neděje, Adame. Zrovna jsem vařila kávu, nedáš si se mnou šálek? Ještě není tak pozdě, dej jí ještě chvilku. Určitě se vrátí co nevidět."

„To doufám, jinak ať si mě nežádá. Ale víš, že kafe bych si docela dal?"

„Fajn," rozzářila se. „Tak račte vstoupit, pane. Na ten nepořádek se moc nedívej, to víš, na malém prostoru je všechno hned vidět."

„Dej pokoj s nepořádkem. Aspoň to vypadá zabydleně. Nesnáším sterilní byty. Krom toho si binec představuju trochu jinak."

Usadila ho k nevelkému kulatému stolku v kuchyňském koutu a nalila mu kávu do zeleného, žlutě puntíkatého hrnku. Sama měla bílý s modrými pomněnkami. Působilo to roztomile nesourodým dojmem.

Od prodloužené se potkali jen párkrát na chodbě, ale na nějaké dlouhé povídání nebyl čas. Rozpaky, kterých se Adam bál, se kupodivu nekonaly. Bavili se spolu naprosto přirozeně, jako dva staří přátelé. Cítil se s ní uvolněně a příjemně.

„Teď mě napadá, žes mi vlastně ještě neprozradila, co tě přivedlo do toho našeho zapadákova."

Adam se zarazil, když si všiml, jakou reakci u Sylvie vyvolala jeho naprosto nevinná otázka. Zarazila se a vstala tak prudce, že málem převrhla hrnek. Snad aby zamaskovala rozpaky a získala čas, natočila si u dřezu sklenici vody a napila se. Teprve pak obrátila zardělou tvář nazpět k Adamovi.

„Promiň mi to," řekla tiše. „Musím ti připadat jako blázen. Problém je v tom, že ti nechci lhát."

„Nechápu. Co se děje, Sylvie? Nějak jsem se tě tou otázkou dotkl?"

„Jen jsem na ni nebyla připravená, to je vše. A přitom si každý den připravuju vhodná slova."

„Takže?"

„Přijela jsem do Hradiště vyhledat svou sestru." Zdálo se, že se vyslovením těch slov Sylvii ulevilo. Přešla k závěsné poličce na zdi a vzala do ruky jakousi fotografii v rámečku. Podala ji Adamovi.

Zahleděl se na dvě děvčátka na fotografii a vypadal zmateně. Čím déle si ale obrázek prohlížel, tím vypadal zamyšleněji. Napjatě vyčkávala.

„Ta větší holčička vypadá úplně jako..." zvedl nakonec hlavu a když Sylvie nepatrně přikývla, vykulil oči: „Karolína? To je Karolína?"

„Ano. To je tvoje Karolína. Moje sestra."

Zadíval se nyní i na druhé děvčátko. Ano, to byla Sylvie. Vzájemná podoba byla úžasná. Přejel mu z toho mráz po zádech. Díval se na fotku a pokoušel se to strávit.

„Chceš mi o tom vyprávět?" zeptal se konečně a ona se usmála.

„Ano," vydechla s úlevou. „Chci ti o tom vyprávět."


***


Když dozněl Sylviin příběh, zavládlo v pokoji ticho. S obavami čekala na Adamovu reakci. Nedivila by se, kdyby se na ni rozzlobil, kdyby jí vyčetl, že je oba vodila tak dlouho za nos, kdyby se zvedl a beze slova odešel.

Adam byl však takovým reakcím na hony vzdálený. Když překonal prvotní překvapení, začalo mu to připadat prostě dokonalé. Vždyť to znamená, že Eliška získala báječnou novou tetu a on... co vlastně? Švagrovou? To slovo se mu nezamlouvalo, ale čert to vem, hlavní je, že je Sylvie jejich. Jejich!

Sylvie polekaně zamrkala, když se Adam náhle prudce zvedl ze židle a přistoupil až k ní. Když ji ale objal a zatočil se s ní kolem dokola, spadl jí kámen ze srdce.

„Co to děláš, ty blázne? Vždyť si ještě něco uděláš!" vykřikla spíše z legrace, než z vážné obavy.

„Bez obav, švagrová, nejsem žádný ořezávátko. Musím tě přece přivítat do rodiny, ne? Eliška se zblázní radostí, až se to dozví."

„Myslíš?" odvětila nedůvěřivě. „Nebude se spíš zlobit, že jsem jí to hned neřekla?"

„Kdepak. Moje dcera je rozumná holka. To má po mně."

V kapse Adamovy bundy zazvonil telefon. Podíval se na display a pak zpět na Sylvii: „To je ona. Já ji přetrhnu jak hada."

„No tak co se děje, mladá dámo? Ty nevíš, kdy se chodí domů? Cože?" Zmlkl a naslouchal rozčilenému dceřinu hlasu, který doléhal až k Sylvii, i když slovům nerozumněla.

„Fajn, už vyrážím," ukončil Adam rozhovor a vzápětí už na sebe natahoval bundu. „Jdu jí naproti," vysvětlil svůj spěch zmatené Sylvii. „Je na cestě z Urbanova domu a bojí se potmě sama."

Nic nevysvětloval a ona se neptala. Na to bude čas později. „Půjdu s tebou," rozhodla se.


***



„Paní Urbanová, slyšíte mě? Haló... paní Urbanová!"

Namáhavě otevřela oči. Jakýsi rozmazaný obličej poletoval před jejíma očima sem a tam společně s celou místností.

„Ano..." vydechla. „Slyším vás."

„Už máte po operaci, paní Urbanová. Je vám dobře? Nechce se vám zvracet?"

Zavrtěla hlavou. Měla pocit, že se jí musí každou chvíli rozskočit. Sen, který jí stále ještě visel za těžkými víčky, dozníval pomalu a neochotně. Nevěřila by, že se dá během narkózy snít. A dokonce si pak všechno vybavit.

Teď už věděla, že jí tak mizerně není jen z chemií navozeného spánku. To, na co se snažila zapomenout, vytěsnit jako připomínku svého vlastního selhání z hlavy, bylo najednou zpět, v celé své obnažené ohavnosti. Viděla před sebou zklamanou tvář Otto Aizenfelda. Zklamala a ochromila ho její lež, ona sama. Zapřela mu tu věc ve svém domě a zavinila tím smrt dalších nevinných lidí. Co na tom, že ji tehdy očaroval rudý oheň z rubínů? To není omluva. Měla se tomu postavit, bojovat s tím.

„Paní Urbanová, je tu vaše dcera. Ptá se, jestli se cítíte na její návštěvu."

„Ona se ptá? Proboha, nestalo se jí něco?"

Sestra se nejistě pousmála, nebyla si zřejmě tak docela jistá, jak to starší žena myslela. Už poněkolikáté uhladila Heleně přikrývku, než se konečně znovu zeptala: „Mohu tedy paní doktorku pustit dál?"

„Ale jistě. Tak vzácná návštěva se přece nevyhazuje."


***

„Ahoj mami. Tak to máš za sebou, co? Doktor Bednář říkal, že všechno proběhlo na jedničku. Jestli nebudeš sabotovat rehabilitaci, za pár týdnů budeš zase běhat."

„Nespletla ses náhodou? Neříkal měsíců?"

„Kdepak. Jsi prý v dobré kondici, kromě té nohy zdravá jako řípa. Jsem moc ráda, že to dopadlo tak dobře. Fakt, mami."

Kupodivu to znělo upřímně. Helena uslyšela v Klářiných slovech tu malou holčičku, která uměla být i milá, když měla náladu. Spontánně k ní natáhla ruku a Klára ji uchopila do obou dlaní. Byla to vzácná chvíle mezi matkou a dcerou, která obě ženy zaskočila i dojala. Možná už bylo opravdu načase přestat s tím únavným vzájemným bojem. Možná už k tomu obě konečně dospěly.

***

Když se Klára po chvíli rozloučila, natáhla se Helena k zásuvce nočního stolku a po chvíli tápání našla mobilní telefon. Opět se jí trochu zatočila hlava, počkala tedy chvilku, než závrať pominula. Pak vytočila Lídino číslo. Telefon vyzváněl. To bylo dobré znamení. Radovala se ale předčasně. Najednou vyzváněcí tón ztichl, jako když utne. Helena se zamračila. Lída jí to típla. Tak tohle nevěstilo nic dobrého. Buď s ní její vnučka mluvit nechce, nebo nemůže. Nevěděla, co je horší.

Napadlo ji, že zavolá nazpátek Kláru a svěří se jí se svými obavami, které mohou být pouhou nesmyslnou paranoiou. Lída může být na tisíci jiných místech, kde není zrovna na místě brát telefon. Problém byl v tom, že jedno z těch míst byl Urbanův dům. Lída nebyla natolik otrlá, aby dokázala s Helenou mluvit, jako by se nic nedělo a přitom vesele porušovat její výslovný zákaz. Helena se rozhodla počkat do večera a když se jí s Lídou nepodaří spojit, zburcuje Kláru. Trochu uklidněná tou myšlenkou, Helena Urbanová zavřela unavené oči a téměř okamžitě usnula. Tentokrát se jí nezdálo nic.



***