Kde končí duha...

„Vítej. už jsem si myslel, že nepřijdeš.“ Přivítal ji známý hlas. Ten sametový, hluboký mužský hlas vznášející se nad tichým prázdnem podivné a známé krajiny bez života
„Jaké to tam vlastně je?“ zeptala se na rovinu. Spěchala s otázkou. Očekávala okamžitou odpověď. Nebývala taková
Ten muž v bílém se usmál a uvolnil ramena. Jak tak seděl na bílé zemi s nohama zkříženýma vypadal jako osvícený Budha. Položil si dlaně na kolena. Všude bylo slabé světlo, oslepující a bělejší než sama duše.
„Je to tam nevýslovně krásné. Vše, o čem sníš, co si přeješ. To vše tam je. Než vstoupíš, obklopí tě bílé světlo. Vznášíš se v prostoru a jsi lehká jako vzduch. Jsi volná. Nic tě nedrží. Nic kromě tvé vlastní vůle. Ale když se od ní dokážeš oprostit, otevře se ti brána tam, kde...“
„Ne! Už nemluv dál!“ Zarazila ho a vstala z bílé země. „Už nechci nic slyšet.“ Nic na to neřekl. Jeho výraz byl, jako vždy, nevyzpytatelný. Prudce zatřepala hlavou s krátkými vlasy a divoce kolem sebe zamávala rukama. Jakoby ztratila rovnováhu.
„Přišla sis sem pro odpověď a teď se bráníš poznání. Nedojdeš do konce.“
„Ale kde, kde je konec? Začíná se mi čím dál víc zdát, že je to celé jako sen. Zlý sen, který ne a ne skončit.“
„Má tě. Už jsi jeho. Lapil tě do svých sítí. Jen tak tě nepustí.“ Nepohnul v obličeji ani svalem. Oči si ji zpytavě měřily.
„Ne..ne...to ne!!!!!!! Prosím, řekni mi, že to není pravda, že se to nestalo..“ Nic na to neřekl a zase mlčel. To stačilo. Svěsila hlavu a padla na kolena.
„Bojím se....“
„Projdeme si to od začátku, ano?“ Přikývla.
„Začalo to dávno..ani nevím, kdy. Byla jsem ještě malá.“
„To nemyslím. Měl jsem na mysli to, kdy jsi sem přišla poprvé.“ Zvedla hlavu. Poděšeně na něj vytřeštila oči.
„Kdy?..“ zašeptala.
„Kdy jsi sem přišla poprvé?“
„Nevím...NEVÍM!! Už nic nevím.“
„Bylas zoufalá.“
„Víš to?“
„Viděl jsem tě dřív, než jsi mě spatřila ty.“
„Jak to?“
„Už je to dlouho. Pozoroval jsem tě od prvních slov.“
„Mých prvních slov?“
„Ano.“
/Ano, byla jsem zoufalá, připustila. Ale jak to může vědět? Vždyť mě vůbec nezná.... Nezná? Ach, vzbuď se, ty hloupá. On to ví, všechno to ví. Všechno o tobě! I tehdy, když jsi mamce lhala, že jsi Kryštofa nepotkala, to věděl. Sledoval tě celou dobu. A tys mu věřila, že ne! Jak jsi jen byla naivní!!/

No ano, jen si vzpomeň, /tam v té kapličce na kopci. Víš... tam jsi ho poprvé uviděla. Stál zády ke zpovědnicím a koukal ven z barevně vykládaných oken s postavami světců. Vypadal tehdy jako anděl, přes tvář se mu mihotal modrý stín odraženého skla. A ty jsi šla ruku v ruce s tím klukem, co tě podvedl. To jsi to ještě nevěděla.
Když jste oba vešli, věděla jsi, že bys měla jít pryč. Domů. Že se něco stalo. On to věděl. Ale nic ti neřekl. Ty jsi totiž šla s tím klukem za ruku. U prvního sloupu jste se zastavili a splynuli jste. A on tam pořád stál. Tichý svědek./
„Vzpomněla sis.“ Zavřel oči, ale ona měla stále pocit, že ji upřeně pozoruje. A bylo jedno, že má oči schované za víčky.
„Ano. Měl jsi mi to říct. Měl jsi mi říct, že jsi tam byl!“
„Myslíš, že bys poslouchala? Ne. Byla jsi hluchá, nemohl jsem ti ani pomoct ani k tobě mluvit.“
„Byla jsem zamilovaná.“
„To tě omlouvá?“
Dlouho bylo ticho. „Šla bych hned domů, kdybych to věděla.“
/Šla bys domů a co? Křičela bys na něj? Nebyla bys schopná moc udělat. Mamka by tě stejně zavřela do pokoje a zamkla by dveře. Tak co chceš? Nesmíš se na ni zlobit. Nechtěla, aby ses trápila. Nechtěla, abys ho tak viděla. To by nebylo fér./
„Ne, to nebylo fér,“ přikývla a posadila se na paty. Vyčítavě se dívala na tu chladnou zem a pohrávala si se šňůrkou u bot.
„Mohl jsi mi to říct dřív.“
/A co by to změnilo, ptám se znovu? Myslíš, že ti ho to vrátí zpátky? Ne. Musím tě vyvést z omylu. Tvůj táta byl chycen do pasti, stejně jako teď ty./
„Byl tady? Tys s ním mluvil?“
„Ano. Ale je to už dlouho, co tu byl naposled.“
„Kdy poprvé?“
„Ach...je to snad celý věk. Ale ti mohlo být tak kolem dvanácti let.“ /Vzpomínáš si jen na to, že jsi nevěděla, co máš dělat. Jako mnohokrát. Málem se zabil, to víš. A ty sis dlouho vyčítala, že jsi ho nechala v tom autě spát./
„Vyčítala..dlouho jsem si to vyčítala. Ale pak to bylo zase všechno v pořádku.“
„Dlouhá doba klidu před bouří,“ pokrčil rameny.
„Zdálo se, že už se to nebude opakovat. Všechno probíhalo jako v obyčejných rodinách. Až tehdy...“
/Ano, přišla jsi domů ze školy a našla jsi mamku sedět v kuchyni u stolu. Plakala a tys neměla tušení, co se zase stalo. Až když jsi tátu doma nenašla, bylo ti to všechno jasné. Zase se opil.
Celý dne jsi mu zkoušela volat a psát. A neozýval se ti. Šla sis dělat úkoly, jakoby se nic nedělo. Bylo to normální? Ani slzu jsi neuronila...nebo sis už zvykla na jeho nepřítomnost?/
„NE! To jsem si nezvykla. Nikdy!!“
/„Mami, pojedeme za ním,“ řekla jsi a vzala svou mamku za ramena. „Zvedni se, musíme ho přivést domů.“
„Ne, ať si tam třeba shnije!“
„Mami, nesmíme ho tam nechat. Co když se mu něco stalo?“
„Nechci ho už vidět!“
Tehdy sis povzdychla a zkusila mu ještě jednou zavolat. Nic, až pak v noci přijel domů. Šel hned spát, aniž by něco vysvětlil. Byl ve špatném stavu. Bolelo tě u srdce. Pamatuješ si na to.
Druhý den jsi nevěděla, jak se k němu chovat. Tak jsi šla ven s kamarádkou. Úplně normální den. Po návratu domů se toho moc nezměnilo a ty jsi šla hned spát.
Myslíš, že to bylo nejrozumnější? . ,To se spraví´ říkávala sis pokaždé, když se to stalo. A pomohlo to? Jen jsi zavírala oči před skutečností./
„Ale proč jsem teď tady?!“ zakvílela se slzami v očích. Nemohla to poslouchat. V té krajině bylo ticho a prázdno. Jen v její hlavě zněl jeho hlas. Ten, který ji pokaždé vítal. Jen v její hlavě k ní mluvil. Nutil ji vzpomínat a vybavovat si věci, které chtěla navždy zapomenout. Proč to nešlo? Proč ji musel stále nutit přehrávat si celý život?!
„Je důležité, aby sis uvědomila, co se stalo a proč. Na konci už duhu uvidíš. Neboj se.“
„Ale já ji nechci vidět, chci už mít pokoj. Pokoj od všech těch vzpomínek!“ zakřičela a bílá mlha se rozvlnila. „Už mám po krk toho slovíčkaření. Pokaždé, pokaždé, když to udělám zas, tak se dostanu sem a ty se mě tu snažíš dostat až na dno. Ale proč? Proč mám platit za otcovy chyby?!“
/Uklidni se,je třeba, aby ses vzpamatovala uvědomila si své chyby. Pak se můžeš vyléčit../
„Táta se vyléčil?“
Ticho.
„Táta se vyléčil?!!!“
/Ne./
„Tak proč tu musím trčet já?...chci domů...“
„Už nemáš domov. Zabilo tě to.“
„To..to neříkej....NE! já nechci zemřít! Ještě ne...prosím..prosím..“ padla na kolena a vzlykala. Bílá tma se přeměnila na starou kapličku.
Ležela nahá na zemi před oltářem, utopená slzami a kolem voněl kouř zhasínacích svíček. Byl tam Kryštof, její mamka i ten kluk, co s ním v té kapličce byla naposledy. Stáli před její rakví zasypanou květinami.
Utíkala loukou, kde odkvétaly pampelišky. Za ní běžel Kryštof. Smála se. On také. Byli ještě malé děti. Tolikrát si tam chodívali hrávat, na ten strom za polem... šťastné dětství..? /Pamatuješ si na Kryštofa ještě?/
A najednou seděla na zastávce a byla sama. S lahví od vína a vodkou v batohu. Oči malé, kruhy pod očima, řasenka rozpitá...
„Proč mi to ukazuješ..?“ zachraplala tiše. Hrdlo se jí stahovalo, oči zatemňovaly... skoro neviděla. Jen ten jeho hlas. Známý a klidný. Přátelský. Najednou věděla, odkud ho zná! Kryštof. Tolik let ho neviděla. Slyšela že se zastřelil. Jak se to mohlo stát?
Démoni a divy, vichry přílivy...co se to s ní děje..zima, zima..všude zima. Bílá tma.
Ráj...?