Rubíny z pekla - Kapitola 14

„Pánové, zadejte se."

V řadě omotýlkovaných mladých mužů to zašumělo. Postarší taneční mistr nehnul brvou. Předem věděl, co nyní nastane. Kurzy tance a společenského chování se za ta dlouhá léta jeho působení příliš nezměnily. Jeho „rukama" prošly mezitím stovky mladých lidí a on měl jejich chování docela dobře zmapované.

Když tedy na pódiu v rohu nevelkého sálu začala vyhrávat pětičlenná kapela, vypukl na tanečním parketu jistý zmatek. Většina mládenců vyrazila bezhlavě k předem vyhlédnuté kořisti, aby jim ji po případném zaváhání náhodou nevyfoukl hbitější konkurent. Rodiče a příbuzní u stolků se sněhobílými ubrusy se na sebe shovívavě usmívali. Byli kdysi také takoví a ještě na to nezapomněli.

Nejrychlejší predátoři už vítězoslavně korzovali se svými vyvolenými po obvodu sálu. Mistr Dalibor Vacek byl gentleman ze staré školy a mimo samotné základy klasických i modernějších tanců kladl zároveň důraz i na procvičování nezávazné společenské konverzace. Před každou sérií tanečních melodií spolu proto do sebe zavěšené dvojice absolvovaly dvě tři kolečka kolem parketu, což mělo poskytnout prostor rádoby duchaplnému tlachání. Záměr byl sice jasný a bohulibý, ovšem v reálu se to, co mělo decentně oscilovat na úrovni zdvořilostních frází, často vymklo kontrole a kdyby nebyly ocelově šedé vlasy pana Vacka ostříhány na ježka, jistě by se mu občas samy naježily hrůzou nad některými verbálními výplody pubertální omladiny. Naštěstí zůstával díky akustickému mumraji v sále ušetřen větších deziluzí a dokonce se občas při pohledu na zaujatě se bavící mládež neubránil zjihlému úsměvu.

Eliška patřila k dívkám, které zpravidla v koutě nestávaly. I dnes se k ní hrnulo hned několik žadatelů o tanec. S jistou nevolí v jejich středu zaznamenala hubeného mladíka, který vyhlížel jako jeden z členů Adamsovy rodiny. Černý oblek, košile a dokonce i kravata ostře kontrastovaly s pobledlým obličejem, v němž výrazně vynikaly velké tmavé oči. Zjevně se dnes rozhodl neponechat nic náhodě a ještě než dozněla mistrova výzva, vyrazil jako první, zřejmě poučen předchozími neúspěchy .

„Smím prosit?" zamumlal s trošku prkennou úklonou a upřel na Elišku oddaný pohled smutného kokršpaněla. Eliška ho vždycky trochu podezírala z toho, že svůj image prokletého básníka podtrhuje černou oční linkou, což on samozřejmě popíral. Dominik Tancman byl zkrátka podivín. Poslouchal death metal a gotický rock, barvil si vlasy na černo a choval doma krkavce jménem Krabat. Sepisoval srdcervoucí veršované příběhy, jež končívaly vesměs tragicky. A už několik let oddaně miloval Elišku Vernerovou.

Stejně jako každý rok se i letos přihlásilo do tanečního kurzu více děvčat než chlapců. A tak zatímco spárovaná mládež korzovala a konverzovala, zůstalo několik nešťastnic na ocet. Nebyla to však až taková katastrofa. Na tyto případy mistr Vacek pamatoval a na každou hodinu měl připraveno pár záložníků, většinou už starších, zkušených tanečníků, kteří v případě nouze rádi vypomohli. A tak nebylo třeba, aby se lichá děvčata cítila zahanbeně či poníženě. Ba naopak, dívky celkem rády oželely pošlapané nohy a klackovité chování svých vrstevníků výměnou za mužné objetí, kavalírské jednání a spolehlivé taneční vedení. Navíc byli tito mládenci většinou i pohlední a pro děvčata, sotva odrostlá školním lavicím, nesmírně okouzlující.

Eliška si při pohledu na Filipa Marka, uklánějícího se zrovna před jednou z jejích bývalých spolužaček, povzdychla. V obleku mu to neskutečně slušelo a Dáša Černá, obtloustlá a nepříliš pohledná studentka zdravotnické školy, se okamžitě rozzářila jako sluníčko. Byla poslední z nezadaných dívek a už nic nebránilo tomu, aby se frekventanti předvedli rodinám se svými tanečními pokroky.

Hudba ztichla a virbl ohlásil konec promenády. Bubeník zaťukal paličkami o sebe a muzikanti spustili první tanec večera, zahajovací walz. Páry se propojily do tanečního držení a vzápětí už se více či méně ladnými úkroky a přísuny rozpohybovaly po sále.

Už po druhé otočce Eliška tiše zaúpěla, když jí Dominikova noha v černé lakýrce přišlápla nechráněný nárt. Vzala si dnes stříbrné páskové střevíčky na vyšším podpatku a už toho litovala.

„Promiň," zamumlal Dominik a po jeho bledých tvářích se rozlil nezvyklý ruměnec. Byl o hlavu vyšší než Eliška a jeho poněkud toporné držení těla se rázem stalo ještě křečovitějším. Ruku v bílé rukavici měl horkou a tiskl Eliščinu dlaň o poznání silněji, než by bylo vhodné. Rozhodla se to prozatím ignorovat.

„To je dobrý," zabručela. „Jen bych ráda došla domů po svejch."

Píseň skončila a Eliška zadoufala, že dojde k výměně partnerů. Dominikova urputnost v kombinaci s jeho obvyklou plachostí byla zvláštní a trochu ji znepokojovala. Nevěděla ani, o čem si s ním má povídat a cítila se nesvá. Bohužel to vypadalo, že bude muset svého zamlklého tanečníka ještě chvíli akceptovat. Přetrpěla s ním následující polku a blues a pak mistr konečně ohlásil mazurku s výměnou partnerů. Eliška si oddychla. Poměrně náročná první série se chýlila ke konci a ona byla ráda, že ji má za sebou.

Hoch, se kterým tančila naposledy, ji doprovodil ke stolu, kde už na ni čekala Sylvie. Moc jí to slušelo. Medově zlaté vlasy měla vyčesané do složitého účesu s několika volnými pramínky podél uší a na sobě černé pouzdrové šaty, ozdobené dvojitou šňůrou perel. Poutala na sebe pozornost, ale zdálo se, že jí to buď nevadí, nebo si toho vůbec nevšimla. Měla oči jen pro Elišku.

„Uf," odfrkla si Eliška, když se ostatní u stolu začali bavit mezi sebou a přestali si jich všímat. „To byla hrůza."

„Pročpak?" zeptala se Sylvie překvapeně. „Mně se to moc líbilo. S tím černovlasým hochem vám to moc slušelo."

„Jo? Ani bych neřekla. Na noze budu mít výstavního modráka. A vůbec... je divnej. Mám z něj husí kůži."

Sylvie udiveně pozvedla obočí, ale nijak to už nekomentovala. „Víš co?" prohodila po chvíli. „Dojdu koupit nějakou limču. Co ty na to?"

„Ne ne, jen seď, já tam skočím," rychle zareagovala Eliška. „Kouknu se přitom, jestli náhodou nedorazil táta. Nechala jsem mu doma jeden lístek, kdyby se náhodou utrhl. Ale moc tomu nevěřím."

Sylvie se zarazila. Vůbec ji nenapadlo, že by mohl přijít Adam. I když to asi nebylo moc pravděpodobné, stát se to mohlo. Jak by se na ni tvářil? Nezlobil by se, že se jim vtírá do rodiny? A ačkoliv to vůči Elišce moc fér nebylo, přistihla se, že si skoro přeje, aby mu to dneska nevyšlo.

Eliška se vydala napříč sálem ke dveřím do restaurace. Cítila přitom Dominikův pohled. Nebylo jí to vůbec příjemné, ale dost dobře mu to nemohla zakázat. Kdyby se s ním aspoň dalo normálně mluvit.

Oddychla si, když opustila sál. Ve výčepu bylo plno. Tatínkům muselo už během první půlhodiny pěkně vyprahnout, neboť většina hostů, třímajících sklenice s pivem, byla ve společenském.

Rozhlédla se kolem a pátrala ve změti mužských tváří po té otcově. Ještě nepřestala doufat, že dorazí. Že jí dá aspoň dneska přednost před Euforií. Byla si jistá, že by se to tam bez něj pro jednou obešlo. Adama však mezi přítomnými nenašla, což ji sice zklamalo, ale příliš nepřekvapilo. Všimla si však někoho jiného.

Seděl u baru, před sebou dosud netknutou sklenici piva. Vypadal zamyšleně a nepřístupně. Kaštanově hnědé vlasy neměl tentokrát stažené gumičkou, ale rozpuštěné a shrnuté za uši. Na sobě místo dresu, v němž ho viděla naposledy, hnědou koženou bundu, křivák. Rozbušilo se jí srdce a vzápětí se začervenala, když si uvědomila, že se chová jako Dominik. Stejně trapně. Ale nemohla si pomoct, nemohla z toho mladíka spustit oči. Od té doby, co se na ni podíval tenkrát na hřišti při tréninku, na něj často myslela, i když vlastně sama nechápala, čím se jí tak rychle dokázal dostat pod kůži. A teď je tady, necelé dva metry od ní. Daniel.

„Tak čím posloužím, mladá dámo?" Eliška leknutím zamrkala. Okamžitě si uvědomila, jak asi její civění musí vypadat. Nenápadně se rozhlédla, ale nezdálo se, že by se jí někdo poškleboval. Vzápětí však znovu upadla do rozpaků. Daniel se při zvuku barmanova hlasu probral ze zamyšlení a ohlédl se po ní. Snažila se tvářit, jako by nic, ale bylo to těžké, když na sobě cítila jeho oči.

„Dvě koly, prosím," usmála se nervózně na barmana. Položila na pult peníze a natáhla se pro sklenice, které jí postavil hned vedle Danielova piva. Byly naplněné téměř po okraj, což bylo samo o sobě riskantní. Když se k tomu ještě připojily její třesoucí se ruce, stalo se přesně to, čeho se obávala. Trocha koly vycákla na Danovy světle modré džíny.

„Ježíši, promiň," vyhrkla vyděšeně a horečně přemýšlela, má-li mu začít drhnout nohavici papírovým kapesníkem, nebo se raději v tichosti vypařit a dál to nerozmazávat.

„Nejsem Ježíš," usmál se jejímu zmatku a vstal ze židle. „Daniel," natáhl k ní ruku. „A ty jsi Eliška, viď?"

„Jak... jak to víš?"

„Hádej," zasmál se. „Tohle město není zas tak velký, aby v něm tak hezká holka dokázala splynout s davem."

Filip, došlo jí. To by ale znamenalo, že se o ní bavili. Nevěděla, co říct, všechno jí najednou připadalo hloupé.

„Tak já už budu muset jít," přešlápla rozpačitě. „Každou chvíli skončí přestávka."

„Tak to tě nemůžu zdržovat. Tvůj tanečník by mi to určitě neodpustil."

Zarazila se. Že by ji viděl s Dominikem? Ale ne, to určitě jen tak plácl, nemá žádný důvod věnovat jí takovou pozornost. Ale bylo by to hezké, zasnila se...

„Tak ahoj. A promiň, že jsem tě polila. Snad to půjde vyprat."

„Nic se nestalo. Radši už utíkej, ať nezačnou bez tebe. Jednou si možná zatancujem spolu," mrkl na ni.

Znovu se proti své vůli začervenala. Sakra, co se to s ní děje? Vždycky opovrhovala zamilovanými puberťačkami a teď se právě zařadila do jejich klubu.

Do sálu se vracela jako ve snách. Sotva položila sklenice na stůl, ozvalo se víření bubnu. Sylvie se na ni tázavě podívala, ale neřekla nic.

„Byla tam fronta," omluvně pokrčila rameny Eliška a pospíchala na parket. Tentokrát se zahajovalo dámskou volenkou. Na okamžik ji napadlo, jaké by to bylo dojít pro Dana, ale hned nad tím nesmyslem zavrtěla hlavou. S úlevou si všimla, že Filip ještě není zadaný a došla si pro něj. Vystřihla před ním teatrální pukrle a snažila se nevnímat zklamaný výraz Dominika Tancmana.

***

„Co tady děláš?" zasyčel Filip o další pauze podrážděně na Dana. „Přece jsme se nějak domluvili, ne? Máš sedět doma na zadku, alespoň do tý konzultace. Slíbil jsi to."

„Já vím, promiň. Ale nemohl jsem tam vydržet. Vlastně jsem odtamtud utekl. Mezi lidma se cítím líp."

„Viděl jsem tě s Eliškou. To ti jako nestačilo to extempore s Lídou? Chceš ohrozit i tuhle, nebo co?" Filip byl opravdu rozlobený.

„Nechci ji ohrozit a taky se to nestane, přísahám. V životě bych jí neublížil. Doma na mě všechno padá. Teď, když tam jseš se mnou, je to o něco lepší, ale... prostě se tam necejtím dobře. To je všechno."

„Dobře, tak na mě tady počkej, za chvíli už bude konec. A hlavně to nepřeháněj s pitím."

„Vypadám snad opile? Člověče, vždyť já tady cucám jedno pivo. Nepotřebuju nasávat, potřebuju bejt mezi lidma. Chápeš?"

„Jo, to by se dalo pochopit. Ale od Elišky ruce pryč. Jasný?"

Na to Daniel neodpověděl. Nechtěl Filipa rozčílit, ale také mu nehodlal lhát.

***

Čas plynul a do konce Eliščiny první prodloužené už mnoho nezbývalo. Parket dávno nepatřil jen frekventantům tanečních kurzů. Postupně se k nim přidávali i jejich rodinní příslušníci, prahnoucí zatančit si s potomkem, nebo i mezi sebou navzájem. Sylvii bylo líto, že Elišce nebylo dopřáno provést svého otce, ale jen trochu. Věděla totiž, že kdyby tady byl Adam, nebyla by tu ona.

Kdosi náhle vstoupil do jejího zorného pole a zakryl jí výhled. Vzhlédla. U stolu stál ten černovlasý chlapec, který tančil s Eliškou jako první. Překvapeně zdvihla obočí.

Natáhl k ní ruku, v níž držel složený list papíru. „Prosím vás," oslovil Sylvii tiše. „Mohla byste dát tohle Elišce?"

„Proč jí to nedáš sám?"

„Protože by si to ode mě nevzala," odpověděl prostě. Sylvii se ho zželelo. Eliška se na ni bude nejspíš mračit, ale nějak ho nedokázala odmítnout. Vypadal smutně. V černém oblečení, s černým rozcuchem na hlavě a s tragickým výrazem ve tváři jí trochu připomínal Střihorukého Edwarda, postavu z jejího oblíbeného Burtonova filmu. Chtě nechtě se na něho musela usmát. „Dám jí to, slibuju." V očích mu blýskla naděje. „Děkuju moc. Jste hodná." Sledovala pohledem, jak bez dalšího otálení odchází ze sálu. Povzdechla si. Láska dokáže být někdy krutá.

***

S postupem času z mladých tanečníků postupně opadl počáteční ostych a zdálo se, že si večera vcelku užívají. Eliška byla v jednom kole a dokonce už ji neobtěžovala ani Dominikova pozornost. Zdálo se totiž, že nadobro zmizel. Pokaždé, když protančila kolem stolu, kde seděla Sylvie, zamávala na ni. Přesně jak předpokládala, několik lidí už se na ni vyptávalo a ona byla ráda, že je napadlo připravit si pro tyto zvědavce věrohodnou legendu.

„Je to maminčina sestra. Žila dlouho v cizině a teď se vrátila domů," opakovala Eliška domluvenou frázi tak dlouho, až tomu málem sama uvěřila. Pro věčně osamělé děvče vlastně ani nebylo příliš těžké začít si vytvářet citovou vazbu na osobu, která nejenže jako její příbuzná vypadala, ale dokonce se tak i chovala. Byl dobrý nápad ji pozvat, jen škoda, že ji nemohla seznámit s otcem. Tato příležitost by k tomu byla jako dělaná.

Skončila písnička a Eliška se chtěla jít posadit ke stolu. Byla už docela unavená a další tanec s partnerem, který aplikoval na všechny melodie jakéhosi univerzálního šlapáka, už nehodlala absolvovat. Omluvila se a s úlevou se od zklamaného mladíka vzdálila.

Ke stolu ale dojít nestačila, protože jí cestou někdo poklepal na rameno: „Věnujete mi jeden tanec, slečno?"

Nečekala to a tak sebou poplašeně škubla. Hned v následující vteřině si ale uvědomila, čí je to hlas. Radostí se jí rozbušilo srdce a se širokým úsměvem se k dotyčnému otočila. Vykulila oči a zalapala po dechu. V první chvíli ho málem nepoznala. Nějakým zázrakem se změnil v šarmantního džentlmena, který v obleku s kravatou vypadal jako diplomat. Neposlušné tmavé vlasy měl pečlivě uhlazené a zčesané z čela a dokonce zmizelo i jeho věčné strniště. Ucítila vodu po holení, kterou mu koupila k narozeninám. Slušelo mu to, byl z něho úplně jiný člověk. Vlastně si nevzpomínala, že by ho někdy viděla v něčem jiném než v riflích, tričku, či sportovní bundě.

„Tati," vydechla a vzápětí mu skočila kolem krku. „Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi dorazil. Díky, díky..."

„Promiň, že tak pozdě, zlato. Chtěl jsem vypadnout dřív, přísahám, že jo. No nic, nechci se vymlouvat. Hlavně že jsem nepřišel úplně s křížkem po funuse."

„Konec bude asi za hodinu. To se ti ani nevyplatilo navlíkat na sebe ty šaty, viď?"

„To víš že vyplatilo. Jinak by mě sem nepustili a já bych si nemohl zatančit s královnou plesu."

„Jen jestli královně nepošlapeš nohy. Už tak je má celý placatý."

„Ty moje chudinko. Až tak je to zlé?"

Výmluvně pokrčila rameny. Zazněly první tóny Straussova Císařského valčíku a okolní dvojice se roztočily do rytmu. Eliška s otcem ještě nikdy netančila a velmi ji překvapilo, jak je dobrý. Vůbec by to do něho neřekla. Vedl ji lehce a přirozeně a ještě přitom stihl konverzovat.

„Teda tati," vydechla zadýchaně, když dotančili. „Vůbec jsem netušila, že takhle válíš. Nikdy jste s mamkou tancovat nechodili. Nebo mi něco uniklo?"

„Nechodili, to máš pravdu," pokýval zasmušile hlavou. „Nebyl čas. Maminka chtěla, mnohokrát mě přemlouvala. Ale vždycky mi to toho něco neodkladného vlezlo. Vždyť to znáš sama. Až teď s odstupem vidím, že trocha času se dá vyšetřit vždycky. Když člověk opravdu chce, jde skoro všechno. Teď mě to mrzí, ani nevíš jak. Protože už si spolu nikdy nezatančíme."

„Tati," obrátila Eliška list ve snaze zahnat chmury z otcova čela. „Málem bych zapomněla. Chtěla bych ti někoho představit."

„Ano?" usmál se. „Nějakého nápadníka, předpokládám."

„Ale prosím tě. Můj jedinej nápadník je pošuk, kterýho fakt znát nepotřebuješ, to mi věř. I já bych tuto výsadu mileráda oželela. Ba ne, tohle je někdo, kdo se ti bude, myslím, líbit víc."

Došli ke stolu. Sylvie však u něj neseděla.

***

„Nějaké další přání, krásná dámo? Co takhle malý drink na účet podniku?" Do této chvíle mírně znuděný barman viditelně ožil. Sylvie odložila prázdné sklenice na barový pult a usmála na něho: „To je od vás milé, ale musím bohužel odmítnout. Jsem téměř na odchodu."

„Tak na cestu... Namíchám vám, cokoliv si budete přát."

„Proč byste to dělal?" podivila se Sylvie. „S takovýmto přístupem byste přišel za chvíli na buben."

„Samozřejmě tuto pozornost nenabízím každému, nýbrž pouze velmi vyjímečným hostům."

„Ale? A čím jsem si zasloužila status velmi vyjímečného hosta, smím-li se ptát?"

„Už jen pouhou svou zářivou přítomností, madam. Zvažte mou nabídku. Jsem vyhlášený mistr koktejlů. Až ochutnáte, budete se k nám vracet znovu a znovu, to vám garantuji.""

Mladý barman s ní očividně flirtoval a Sylvie s údivem zjistila, že jí to není úplně nepříjemné. Po dlouhé době si opět připadala jako žena, která ještě dokáže zaujmout. Po období šedého a nevzrušivého přežívání to bylo překvapivě osvěžující. Krom toho nepředpokládala, že by barman zašel za hranice vkusu. Na hulváta nevypadal.

„Někdy příště. Slibuji," věnovala mu zářivý úsměv, po kterém očividně zjihl. Smutně pokrčil rameny na znamení rezignace a zatvářil se tak zdrceně, že by mu to snad i uvěřila.

„Tak co bude s tím pivem, Jerry? Oblbovat ženský můžeš po pracovní době." Jeden z hostů, už nějakou dobu čekající na obsluhu, zřejmě začínal ztrácet trpělivost. Barman Jerry k němu vyrazil, předtím ale ještě stihl poslat Sylvii vzdušný polibek. Komedinat, řekla si v duchu. Za ten výkon by měl dostat Oskara.

Už se obracela k odchodu, když si všimla mladého muže, sedícího u baru s téměř plnou sklenicí piva, z kterého dávno spadla pěna. Sylviin rozhovor s barmanem v něm nejspíš vzbudil zvědavost a on se po ní ohlédl. Dívali se jeden na druhého a oba vypadali zmateně.

Jako první odtrhla pohled Sylvie. Obrátila se k němu zády a s bušícím srdcem vyrazila zpět do sálu. Úplně zapomněla, že měla původně namířeno na toaletu upravit si uvolněný účes. Hlavou se jí honily zmatené myšlenky. Toho člověka už přece viděla. V jiné situaci, na jiném místě. Působil tehdy divoce a nebezpečně, úplně jinak než nyní u baru. Ale byl to určitě on. Muž, který ji před nedávnem v parku k smrti vyděsil.

***

„Tak kde máš to překvapení? Jsem napnutej jak kšandy," dobíral si Adam Elišku. Předpokládal, že mu obřadně představí nějakou jemu dosud utajenou spolužačku, když původně avizované garde v podobě Lídy Peterové na poslední chvíli krachlo.

„Před chvilkou tady ještě byla. Nejspíš šla odnést sklo. Neboj, dočkáš se."

Adam chvíli klábosil s dalšími spolusedícími od stolu. Bylo tři čtvrtě na jedenáct a taneční mistr ohlásil poslední sérii večera, kterou vzápětí se svou partnerkou zahájil tangem on sám. Další dvojice se postupně přidávaly.

Eliška začínala být nervózní. Ve snu by ji nenapadlo, že by Sylvie bez upozornění zmizela, ale už to trvalo trochu moc dlouho. Upírala pohled na dveře a v duchu ji prosila, aby si pospíšila.

Konečně zahlédla mezi tančícími její zlaté vlasy. Spadl jí kámen ze srdce a zamávala na ni. Sylvie jí pozdrav sice oplatila, ale Eliška si všimla, že vypadá poněkud přešle. Jako by ji něco rozrušilo. Když potom navíc uviděla Adama, viditelně se zarazila. Byl to však jen mžik a možná se to Elišce jen zdálo.

Rovněž Adam zpozorněl, když v Sylvii poznal ženu, která mu před několika dny připomněla Karolínu. Takhle zblízka sice zaregistroval viditelné rozdíly, ale pořád byla ta podoba zarážející. Nechápal, jak se mohlo stát, že si téhle ženy dosud nevšiml. Žili v jednom domě, museli se jistě potkávat. Nemohl to pochopit.

Vstal, když Sylvie dorazila ke stolu. Eliška je navzájem představila tak nenápadně, jak to jen šlo, s ohledem na historku o tetičce. Lidem by mohlo přijít zvláštní, že Adam Verner nezná vlastní švagrovou. Naštěstí měli ostatní spolustolovníci už něco upito a prakticky si decentního seznamovacího manévru ani nevšimli. Eliška si oddychla.

Adam se začervenal, když si uvědomil, že naprosto neomaleně na Sylvii zírá. Odvrátil pohled, ale nebylo to snadné. Jako by mu k ní nějaká neviditelná ruka stáčela hlavu. Bylo to opravdu jen tou podobou? Domníval se, že ne. Už tehdy, když ji pozoroval z okna, cítil něco zvláštního. Právě jako teď.

Sylvie se trochu rozpačitě posadila na své místo naproti Adamovi. Elišku chvilku nato vyzval k tanci nějaký chlapec a atmosféra po jejím odchodu o poznání zhoustla. Konverzace poněkud uvízla na mrtvém bodě. Ani jeden nevěděl, jak a o čem začít.

„Moc se omlouvám," konečně jako první prolomil mlčení Adam. „Asi vám musím připadat jako úplný hlupák. A taky se tak popravdě cítím. Eliška je samé překvapení."

„Mrzí mě, že jste kvůli mě nervózní. Ale chápu vás. Vlastně jsem se vám vetřela do rodiny, že?"

„Ale jděte. Tak jsem to přece nemyslel. Jsem rád, že jste Elišku doprovodila. Mohla jste ji klidně poslat do háje. Jistě jste měla na sobotní večer jiné plány."

„Neměla jsem vůbec žádné plány, opravdu. Užila jsem si to."

„To jsem rád." Adam se neklidně ošil. Škrtila ho kravata a v saku mu bylo horko. Nezpůsobil to však jen vytopený sál. Nevzpomínal si, kdy byl naposledy ve společnosti cizí ženy takhle nesvůj.


***

Eliščina první prodloužená se zvolna chýlila ke konci. Kapela hrála poslední skladbu. Eliška tančila s Filipem. Adam si všiml, že spolu o něčem živě diskutují. Probudilo to v něm zvědavost. Že by oni dva? Uvědomil si, že by to nebylo zas tak divné. Z jeho holčičky už byla dávno slečna. S Filipem se znala dlouho a Adam nepochyboval o tom, že mladík jako on může dívkám imponovat. Když o tom tak přemýšlel, došel k závěru, že když už by se měla Eliška zamilovat, tohle by nebyla zas tak špatná varianta. Lepší než někdo úplně cizí. I tak ale pocítil osten žárlivosti. Zároveň si uvědomil, co všechno svou věčnou nepřítomností promeškal.

„Netrapte se tím, že už máte velkou dceru. Můžete být na ni hrdý. Roste z ní rozumná a laskavá žena." Sylvie dobře uhodla, na co myslí. Vděčně na ni pohlédl a usmál se: „Vidím, že mezi vaše dovednosti patří i čtení myšlenek. To se může někdy hodit. Mohl bych vás třeba vzít sebou na jednání. Umělci a jejich manažeři bývají občas hrozně nevyzpytatelní."

„Stačí říct," kývla Sylvie naoko vážně. „A kdyby vás to zajímalo, umím také věštit z kávové sedliny. To jen pro případ."

„Budu si to pamatovat." Nervozita zmizela. Adam byl najednou zcela uvolněný a vděčil za to Sylvii. Nejenže byla krásná, ale vyklubala se z ní i příjemná společnice. Upřímně ho zamrzelo, že nedorazil dřív.


***