Rubíny z pekla - Kapitola 13

Dovedl Lídu k jejímu domu a počkal, až za sebou zamkne dveře. Teprve pak se obrátil k odchodu. Dixie mu poslušně ťapkala u nohy a on se po chvíli přistihl, jak se sám pro sebe usmívá.

Elišku Vernerovou bral pořád jako děcko, možná i díky tomu, že jejího otce považoval za kamaráda. Tahle dívka byla stejně stará a přesto v něm budila zcela jiné pocity.

Obdivoval její odolnost a pevné nervy, to každopádně. Většina děvčat jejího věku by se po takovém zážitku psychicky rozložila. A Lída? Celou cestu domů si s ním povídala, jako by se vůbec nic nestalo a oni se jen tak náhodou někde potkali. Vždycky si o ní myslel, že je extrémně stydlivá, neboť se při každém náhodném setkání schovávala za Elišku a nikdy na něj ani nepromluvila. Po dnešku ale změnil názor... stydlivá v žádném případě není. Důvod jejího předešlého chování tkvěl nejspíš v něčem úplně jiném. Dál už se ale ve svých úvahách nedostal, protože porozumět rozmarům mladých dívek i přes svou poměrně empatickou povahu zatím dost dobře nedokázal. A kdoví jestli to vůbec kdy bude v jeho silách.

Od Lídy se mu myšlenky stočily k tomu mladíkovi s nožem a úsměv se změnil v nervózní úšklebek. Ten člověk byl nebezpečný, o tom nemohlo být pochyb. Přesto ho nechal utéct. Lídě to ještě dokázal jakžtakž vysvětlit, ale sám sobě musel nalít čistého vína. Nebyl v tom ani strach o Dixie, ani obava z policejního popotahování. Tohle totiž s největší pravděpodobností nebyl žádný neznámý vražedný psychopat, který čirou náhodou zabloudil do jejich městečka. A Filip se musel ujistit, že se neplete.

***

Nešel tam hned. Bloumal pohasínajícím městem a snažil se vyčistit si hlavu. Nemělo cenu něco uspěchat. Mohl by všechno pokazit. Taková věc by se měla řešit s chladnou hlavou.

Už nepršelo a mezi mraky dokonce tu a tam blikla hvězda. Filip si toho nevšímal. Teprve když Dixie tiše zakňučela, došlo mu, že jsou na místě. Bezděky dorazil tam, kam ho táhl instinkt, k domku pod hradbami. V podkrovním okně se svítilo. Fena zneklidněla a krátce, ostře vyštěkla. Ten zvuk se v tom tichu rozlehl jako prásknutí bičem.

Světlo v okně jako na povel zhaslo. Filip postával zamyšleně před domem, ruce v kapsách bundy. Díval se na okno a hledal za ním obrys postavy. Nezdálo se, že by ho někdo pozoroval. Pak ale sklouzl očima o něco níž a všiml si čehosi, co ho přinutilo popojít až k brance. Ne, nezdálo se mu to. Nad vchodovými dveřmi opravdu blikalo maličké červené světýlko. Překvapeně povytáhl obočí. Hned ho napadlo, co by to mohlo být.

Věděl, že branka nebude zamčená. Nikdy nebyla. Vešel dovnitř a Dixie se protáhla za ním. U dveří do domu sykl na psa jednoduchý příkaz a ten poslušně usedl vedle rohožky. Filip věděl, že nikam neuteče. Dixie plnila příkazy na výbornou. Stiskl tlačítko zvonku.

Ani po několikátém zazvonění se v domě nic nepohnulo a Filipa se zmocnilo mírné podráždění. Zazvonil ještě jednou a tentokrát palec ze zvonku nestáhl. Opřel se do něj a poslouchal, jak uvnitř vytrvale vyzvání. Byl to pronikavý a dost nepříjemný zvuk, který by jeho osobně dokázal záhy přivést do blázince. Říkal si, jak dlouho to asi vydrží Daniel. Pro kontrolu mrkl na display mobilu.

Vydržel to přesně tři minuty a dvacet vteřin. Pak se světlo v podkrovní ložnici znovu rozzářilo a vrhlo na cestu před domem pruh jasného světla. V okně chyběly závěsy.

Následně se rozsvítilo i v chodbě, bylo to vidět skleněnou výplní horní části dveří, které se v příštím okamžiku otevřely dokořán. Stál v nich Daniel v kalhotách od pyžama a ospale mžoural na svého kamaráda: „To jsi ty? Co je? Co se děje?"

„Co by se dělo? Jdu jen tak náhodou kolem a noc je ještě mladá," s ledovým klidem odpověděl Filip a protáhl se kolem vyjeveného Daniela dovnitř.

„No počkej! Co to děláš? Víš, kolik je hodin? Už jsem spal."

„Neříkej. To mě mrzí. Zvlášť jestli sis vzal ty svoje prášky na spaní. To musíš bejt jak přejetej parním válcem, co?" Z Filipova hlasu zaznívala ironie a Daniel si toho byl dobře vědom. Už nic neřekl a s povzdechem za nimi zavřel dveře. Filip už mezitím stačil zmizet v útrobách domu. Daniel ho mlčky následoval.

„Tak se kouknem, copak to tu máme." Filip se choval jako člen policejního komanda. Nejprve prohledal obývák. Nakoukl do všech zásuvek, do úložného prostoru pohovky i dvou čalouněných taburetů, otevřel všechna dvířka v obývací stěně a nakonec prohrabal šatní skříň. Daniel se nezmohl na slovo. Stál u dveří jako hromádka neštěstí a pozoroval kamaráda, který mu obracel příbytek vzhůru nohama.

Po obýváku přišla na řadu kuchyně a její skříňky, poličky, myčka na nádobí i odpadkový koš. Prohledávání pokračovalo komorou, která moc času nezabrala a pak i ložnicí s přilehlou koupelnou, což bylo v přízemí vše. Nic inkriminujícího ale nenašel. Zbývalo podkroví. Danův pokoj.

Jakmile začal stoupat po úzkém dřevěném schodišti nahoru, Daniel se vzpamatoval a konečně se vybičoval k reakci: „Hele, co si myslíš, že děláš? Zbláznil ses? To přece nemůžeš!"

„Myslíš? No, možná nemůžu, ale co jako? Vezmeš na mě kudlu?"

„Cože?" Daniel se zdál být upřímně šokovaný.

Filip se po něm ohlédl. Stál už nahoře před pootevřenými dveřmi Danova pokoje. Zavrtěl hlavou: „Člověče, kdybych před chvílí na vlastní oči neviděl, co jsem viděl, málem bych ti ten tvůj nevinnej kukuč zbaštil. Myslel jsem, že jsme kamarádi."

„A nejsme snad? Pořád nechápu, co jsem ti udělal. Proč se chováš jak gestapo?"

„Nechápeš, jo? Tak dobře. Jestli to bude čistý i tady nahoře, milerád se ti omluvím a třeba ti budu leštit do konce života boty nebo tak něco, ale přestaň mi lhát. Nejsem zas tak úplně blbej, víš?"

„Tak dobře, byl jsem vzhůru. Ale jen proto, že se mi nepodařilo zabrat. Zase mě začala brát hlava. Ležel jsem na kanapi a čekal, až to přejde. Vstal jsem před chvílí. Přísahám."

„Vážně? Tak to je mi tě líto," odvětil Filip sarkasticky a vstoupil do Danova pokoje. Byl poměrně rozlehlý, zabíral většinu bývalého půdního prostoru. Vlastně to byl spíš kompletní, atypicky řešený byt, než obyčejná ložnice. Měl i svou vlastní koupelnu s toaletou a sprchovým koutem. Kout na spaní byl od ostatního prostoru oddělen sádrokartonovou polopříčkou a ve výklenku s oknem měl Daniel pracovní kout s velkým, kolem stěny se táhnoucím stolem, na který se vešla spousta počítačové techniky včetně hned několika monitorů. Všechny až na jeden byly vypnuté. Filip se zadíval na černobílou statickou scénérii na obrazovce a okamžitě mu bylo jasné, o co jde. To malé červené světýlko nad vchodem...

Ohlédl se po Danovi a tázavě zvedl obočí: „Odkdy máš na baráku kameru?"

Daniel se s rezignovaným povzdechem posadil na židli. Byl nepřirozeně bledý. „Asi bychom si měli promluvit."

„Taky si myslím. Nejdřív mi ale pověz, co to mělo bejt s tím nožem. Zbláznil ses, nebo co?"

„Hele, já fakt nechápu, o čem to mluvíš. Co máš pořád s nožem? O co ti jde?"

Filip se posadil na roh stolu proti Danielovi a zkřížil ruce na prsou. Zkoumavě se na něj zadíval. Dan jeho upřený pohled kupodivu ustál.

Po chvíli Filip zavrtěl hlavou: „Víš... jsou jen dvě možnosti: buď jsi tak dobrej lhář a v tom případě tě teda neznám tak dobře, jak jsem si myslel, anebo opravdu nevíš. Která ta varianta je lepší? Nějak se nemůžu rozhodnout. Víš co? Ty mi teď povíš, cos dělal dneska večer kolem šestý a pak uvidíme, co dál."

„Vždyť jsem ti to už říkal. Kolem čtvrtý mě začala brát hlava, vzal jsem si něco na bolest a natáh se na gauč. Víš, že když mám migrénu, jsem nepoužitelnej. Teprve před chvílí jsem se trochu sebral, převlík se a osprchoval. To je všechno. Sám vidíš, že v tomhle scénáři žádnej nůž nefiguruje. Spokojenej?"

„Jak se to vezme. Ukázal bys mi ty věci, který sis svlíknul?" Pozorně sledoval Danielův výraz, ale ten byl spíš zmatený, než vyděšený, což bylo koneckonců i pochopitelné.

„Prosím?"

„Ty hadry, cos měl na sobě. Jen si potřebuju něco ověřit. Byl bys tak hodnej?"

Daniel na něho chvíli nechápavě zíral, ale pak přece jen vstal a odešel do koupelny. Když se nějakou dobu nevracel, Filip na něj zavolal : „Co tam takovou dobu děláš? Ta koupelna zas není tak velká, abys to musel hodinu hledat."

„Co... co to je?" ozvalo se z koupelny.

Filip na nic nečekal a vyrazil za Danielem. Našel ho stát nad košem na špinavé prádlo. V ruce držel džíny, na kterých ještě nestačilo zaschnout bláto. Zíral na ně, jako by je viděl poprvé v životě. Když zvedl oči k Filipovi, byla v nich panika. Nevěřícně zavrtěl hlavou: „To není možný... byl jsem doma. Nebo..."- podíval se na Filipa a oči se mu rozšířily hrůzou: „... nebo ne?"

Filip přistoupil až k němu, vzal mu špinavé kalhoty z rukou a začal jednu po druhé prohlížet jejich nohavice. Netrvalo dlouho a našel, co hledal.

„Víš, co je tohle?" ukázal Danielovi roztrženou látku. Ten jen zmateně zavrtěl hlavou.

„Dixie," prohodil Filip a upustil kalhoty zpátky do koše. „Kdybysme to vzali domů jinudy než Kostelní, mohlo to dopadnout hodně blbě. Načapali jsme tě, když jsi ohrožoval Eliščinu kamarádku."

„Jak to myslíš... ohrožoval?" zašeptal Daniel, kterému se z obličeje vytratila už úplně všechna barva.

„Tím nožem pochopitelně. Dixie tě vyrušila."

„Ne," zakroutil hlavou Daniel a potom si oběma rukama stiskl spánky, jako by se bál, že se mu rozskočí hlava. „Já bych přece žádný holce neublížil. Nikomu bych neublížil. A už vůbec ne nožem."

„Já vím, že normálně ne, Dane. Ale tohle bylo všechno možný, jen ne normální."

Dan se roztřeseně opřel o stěnu. Jeho obličel byl tak bílý, že s ní téměř splýval. „Je to stejný jako s tím kousnutím tuhle, viď?" zašeptal po chvíli. „ A já myslel, že už je to pryč. Ta moje náměsíčnost, víš? Že už zůstaly jen ty divný sny. Nebo...." Daniel se kousl do rtu, jako by mu právě něco došlo: „To nebyly sny, viď? Sakra, Filipe! Co se to děje? Ještě před chvílí bych byl odpřísáhl, že jsem se dneska nehnul z baráku."

„Máš kameru, tudíž i záznam," odvětil Filip, „můžem se mrknout."

Daniel se nad tím zamyslel. Z jeho výrazu se dalo celkem dobře vyčíst, že se mu do toho moc nechce.

„Ty sis to ještě nikdy nepustil, co?" pochopil Filip. „Proč? Proto sis tam tu věc přece nechal namontovat, ne? Nemáš ji tam kvůli zlodějům, ale kvůli sobě. Abys měl aspoň nějakej přehled o těch svejch... vycházkách, či jak to nazvat. Oprav mě, jestli se pletu."

„Nepleteš a nepustil," připustil Daniel a svěsil ramena.

„Tak před tím laskavě přestaň strkat hlavu do písku. Tohle totiž není žádná prdel, kámo. To už je docela dost velkej průser. A jestli s tím hodně brzy něco neuděláš, budeš v těch sračkách až po uši."

„Mám pocit, že už v nich jsem."

„Ba ne, kamaráde, ještě ne... ale dneska už moc nechybělo."

„Ty si myslíš, že bych tý holce fakt něco udělal?"

„Jo, to si myslím. A ona taky. Podle toho, co mi vyprávěla, už moc nechybělo. A i když se pak snažila dělat hrdinku, tutově bude mít nějakou dobu pěkně divoký sny."

„A myslíš, že mě..."

„Nepoznala, můžeš bejt v klidu. Ani já jsem v první chvíli netušil, o koho jde a to tě znám už pěknejch pár let. Jako by na tobě v tu chvíli bylo všechno cizí... gesta, pohyby, postoj... způsob, jakým ses koukal zpod tý kapuce..."

„A jak jsi mě teda nakonec poznal?"

„Trklo mě to, teprve když jsi začal utíkat. Tvůj styl běhu mám z fotbalu celkem dobře nakoukanej. Ten se díkybohu nezměnil. Ale tohle nechci rozebírat, máme něco mnohem důležitějšího k řešení."

Daniel na něj zíral značně nechápavě.

Filip s povzdechem zvedl oči ke stropu: „Přece co s tebou provedem. Myslím, že už moc času nezbejvá. Dneska to ještě naštěstí dopadlo, ale oběma nám je jasný, že jsi nebezpečnej. Je jen otázka času, kdy se něco semele. A já tě nemůžu pořád hlídat. Ledaže bych se sem dočasně nakvartýroval. Dixie by mě už upozornila, až by se začalo dít něco podezřelýho."

„To ale stejně nic nevyřeší," dodal rychle, když si všiml, jak Daniel ožil, „když neznáme příčinu. Pořád to nemůžu pochopit. Copak ty si z toho opravdu nic nepamatuješ? Ani ťuk?"

Daniel se zamyslel a pak pokrčil rameny: „Co ti mám na to říct? Možná. Nevím. Jsou to vždycky jen takový útržky, nic souvislýho. Nikdy by mě nenapadlo, že to může bejt něco, co právě prožívám."

„A vzpomeneš si na nějakej z těch útržků?"

„Ne. Je mi líto, ale vždycky mi to hned vymizí z paměti. Přesně jak se to stává u snů."

Filip na to neodpověděl. Díval se zadumaně na skleslého kamaráda, ale už ho nevnímal. Něco ho totiž napadlo. A i když původně hodlal ten nápad zamést pod koberec, čím déle o něm přemýšlel, tím víc mu začínal přicházet na chuť.


***