Modrooká - 1. kapitola

Seděla jsem na lavičce a marně zadržovala slzy. Štípaly mě v očích ještě daleko víc než jiné lidi, nejen proto, že jsem měla modré oči, ale hlavně proto, že jsem měla čočky. Horečně jsem si utírala slzy zmuchlaným papírovým kapesníkem, jakmile mi vyklouzly z oka na tvář. Na kapesníku ale rychle přibývaly šmouhy od řasenky a já věděla, že moje nalíčení je beznadějně v háji. To byl ale můj nejmenší problém.
Byly to už čtyři dny, co mě rodiče naložili do auta a odvezli na druhou stranu státu, kde nás nikdo nezná, změnili mi jméno, a druhý den co mě poslali do nové školy. Měla jsem nervy naprosto v háji. Bylo toho na mě najednou strašně moc, až jsem měla pocit, že to nemůžu zvládnout. Pokaždé, jen co zaslechnu slovo „modrá,“ sebou cuknu a srdce se mi nepříjemně rozbuší až v krku. Měli bychom tady být v bezpečí, alespoň táta mi to pořád tvrdí. Ale jestli nás někdo pozná, jestli se tu objeví jeden jediný člověk, který nás zná, máme obrovský problém. Kdokoli nás může udat a já půjdu do lágru. Předvolání jsem dostala před týdnem a třemi dny, a mělo být do vlaku, který odjížděl včera. Proto jsme odjeli tak narychlo.
Z úst mi unikl jeden tlumený vzlyk. Přitiskla jsem si kapesník na ústa a snažila se zahnat slzy myšlenkami na něco hezkého, ale to byl přesně ten moment, kdy jsem to vzdala úplně.
Ten pocit mě stravoval zaživa, zadržované slzy mi spalovaly hrdlo i oči. Není moc pocitů, které jsou tak hrozné, jako když se vám chce brečet na veřejnosti, ale nemůžete. Nedá se to vydržet a většinou se to nedá ani ustát, ať se snažíte, jak chcete. Přesně to se mi dělo celý den, ale poddala jsem se tomu až teď, o tělocviku.
Přitáhla jsem si kolena k bradě a položila na ně hlavu tak, abych si v nich schovala tvář. Pak jsem nechala slzy volně téct a už se je nesnažila zadržet. Nehledě na to, že bych měla být na hodině tělocviku, nehledě na to, že moje nová třída cvičí jen o pár desítek metrů dál a nehledě na to, že na sebe nesmím upozorňovat, což se právě stalo. Hlavou mi běželo jenom to, jak strašně zklamaný táta bude. Otřela jsem si oko o tepláky, když mě zaštípala řasenka v oku.
Z myšlenek mě vytrhla ruka, která mi poklepala na rameno. Téměř jsem v úleku vyskočila z lavičky, jak jsem sebou škubla. Místo toho jsem ale jen spustila nohy dolů, když jsem uviděla nějakého kluka, jak nade mnou stojí.
V tu chvíli jsem uviděla jednu z čoček na svém koleni.
Ten kluk na mě zíral a jeho výraz se rychle změnil z jakési zvědavosti na šok. Byla jsem tady den a už jsem se hloupě prozradila.
Byla jsem modrooká a on to právě viděl.
Okamžitě se mi udělalo špatně od žaludku. Všechny vnitřnosti se mi stáhly, jako by se chtěly bránit. A také že chtěly. Ten kluk právě viděl moje nejhorší tajemství. Zhatila jsem celé úsilí mých rodičů. Snažili se mě zachránit, zachránit mi život a já jsem to zahodila první den. První den. Opatrně jsem čočku uchopila, ale už jsem na ni neviděla. Můj pláč ještě zesílil. Štkala jsem, vzlykala, z očí mi tekly slzy a určitě jsem měla úplně oteklý a flekatý obličej, nemluvě o nateklých, podrážděných očích a řasence, která mi ušpinila tílko. Cítila jsem, jak mi vyklouzává i druhá čočka a dře mě v oku.
„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat,“ omluvil se ten kluk mírným, ale trochu zdrženlivým tónem. Nedokázala jsem si ho pořádně prohlédnout, dokud mi tak strašně tekly slzy. Nedokázala jsem to ovládnout. Takže jsem mlčela a čekala, co udělá on. Už jsem téměř viděla, jak běží zpátky do školy a někoho volá, aby mě zadrželi a zavolali gardu.
Místo toho ale napřáhnul ruku s kapesníkem. To mě překvapilo. Nevěděla jsem, jestli ho mám přijmout, když ho každým okamžikem budu nenávidět. Ten můj, který jsem měla už zmačkaný z dřívějška v kapse tepláků na cvičení, se už ale pomalu rozpadal, jak byl mokrý. Takže pokud jsem se chtěla dát alespoň trochu do pořádku, než budu muset mluvit s ředitelkou nebo nějakým jiným člověkem, potřebovala jsem ho přijmout.
Nakonec jsem tedy natáhla ruku a kapesník přijala. Otřela jsem si slzy a vysmrkala se. Levé oko mě nesnesitelně dřelo, téměř jsem ho nedokázala udržet otevřené.
„Díky,“ zahuhlala jsem. Nechtěla jsem mu projevovat vděčnost ani nic jiného. Vyčkávavě jsem se na něj zadívala. Strach zvítězil nad smutkem, ale slzy mi pořád ještě tekly. Teď to ale byl smutek nad tím, co bude s rodiči a nad tím, jak jsem nám to všechno strašně pokazila. A taky strach. Odvedou mě a uvězní. A tam mě nechají vyhladovět, nebo mě ubijí k smrti. Nemohla jsem uvěřit, že se to děje, ne mně, ne teď, ne díky tak hloupé náhodě…
„Pojď, než tě někdo uvidí,“ řekl ten kluk tiše. Vzhlédla jsem a konečně pořádně zaostřila na jeho tvář. Udivilo mě, že je tak hezký. Měl světlé vlasy a tmavé oči. Samozřejmě. Nenávist se konečně dostavila. Zvedla jsem se, uvolněnou čočku opatrně na dlani. Otočila jsem se a moje tělo se napjalo a připravilo k útěku, jediné normální reakci. Nechápala jsem, proč mi to tak zatraceně dlouho trvalo.
On to ale nejspíš čekal, protože byl rychlejší. Popadl mě za ruku, ve které jsem držela tenkou, křehkou čočku, až mi vypadla na zem. On udělal krok dopředu a stalo se nevyhnutelné. Šlápnul na ni.
„Ne,“ vydechla jsem, přestože už mi bylo jasné, že jedna čočka mě nezachrání. „Pusť mě!“ sykla jsem a začala se kroutit. Otočila jsem se a snažila se ho nakopnout, ale držel mě tak akorát daleko, že jsem na něj nedosáhla.
„Neboj se, nechci ti ublížit!“ ujistil mě rychle. Vlasy měl po stranách oholené velmi krátce, ale od temene hlavy je měl delší a vytvářely mu patku, která mu teď padala přes oči.
„Jasně!“ vyjekla jsem sarkasticky. Držel mě pevně a bolelo mě zápěstí. Podíval se na svou ruku na mé a trochu stisk uvolnil, ale ne natolik, abych se mu mohla vytrhnout.
„Věř mi, prosím. Neudám tě, rozumíš?“
To mě konečně zarazilo. Přestala jsem se zmítat a zadívala se na něj. „Ne?“ kníkla jsem. Rozhodně zavrtěl hlavou a pousmál se.
„Neboj. Ale teď pojď rychle se mnou.“
Vyděšeně jsem střelila pohledem doleva a uviděla učitelku tělocviku, jak k nám míří. Byla asi třicet metrů od nás, ale už mě poznala a viděla jsem znepokojení v její tváři, a jak zrychlila, když mě poznala.
„Rychle,“ pobídl mě a aniž by pustil mé zápěstí, se vydal na opačnou stranu. Mířil ke škole.
„Ne!“ sykla jsem znovu a odtáhla se od něj, až byly naše ruce mezi námi natažené jako lano napjaté k prasknutí.
„Nech už toho!“ Jeho hlas byl najednou popuzený. „Jestli chceš jít do lágru, posluž si. Já ti nemusím pomáhat!“
Zase jsem se zarazila. Nebylo ale už o čem přemýšlet, protože učitelka volala moje jméno z nebezpečné blízkosti. Musela jsem se rozmyslet hned a instinkt mi velel pokračovat s tím klukem, protože se v tom skrýval příslib bezpečí, ačkoli to mohla být past.
Popoběhla jsem tedy k němu. Běželi jsme vedle sebe, dokud jsme se nedostali do školy. Budova byla velká a temná a na rozdíl od venkovního dusna v ní panoval příjemný chlad.
„Tudy,“ řekl kluk a vlekl mě za sebou, až jsme se dostali na nejbližší pánské záchody.
V zrcadle se objevil můj obličej a já se znovu lekla. Moje předpoklady se potvrdily a můj obličej byl skutečně oteklý a rudý. Vypadala jsem příšerně. Mimo to se mi čočka v druhém oku posunula dolů, proto mě to oko tak štípalo. Vypadala jsem jako nějaké mýtické stvoření, když jsem měla jedno oko světle modré a druhé napůl hnědé. Slyšela jsem, že takoví lidé exisitují, ale netušila jsem, jestli jsou také považování na hrozbu nebo ne.
Přistoupila jsem k zrcadlu blíž a opatrně čočku vyndala. Pořád jsem si na ně tak docela nezvykla, nenosila jsem je dlouho. Táta byl z těch lidí, kteří do poslední chvíle věřili, že se to nestane, přestože tomu naznačovalo tolik věcí. „Přece neodsoudí třetinu občanů!“ vykřikoval vždycky.
Zatímco jsem si vyndávala čočku a oplachovala si tvář, kluk nahlédnul do kabinek. Jak se zdálo, byly všechny prázdné. Pak zapřel vysoký plastový koš o kliku a napůl se na mě usmál, když jsem zachytila jeho pohled v zrcadle.
„Co se mnou chceš udělat?“ zeptala jsem se, přestože by mě víc zajímalo, proč to vůbec udělal. Na to ale snad bude čas později, až vyřešíme tuhle, nejnaléhavější a nejděsivější otázku.
Přešel ke mně a opřel se zády o pult s umyvadly. Já se odtáhla a vzala si ze zásobníku papírový ručník, abych si mohla otřít tvář a vysmrkat se.
„Prostě… nesouhlasím s tím zákonem. Je to kravina!“ Poslední větu řekl tak zapáleně, že jsem sebou cukla. Chtěla jsem se ho zeptat, jestli má v rodině také někoho takového, ale nechtěla jsem být vlezlá.
„A mimo to jsem tě viděl včera. Vypadala jsi strašně ztraceně. Takhle má vypadat někdo, kdo má v genech touhu vraždit? Promiň, ale tobě bych to vážně nevěřil.“ To už řekl mírným, pobaveným tónem. Jeho úsměv byl široký snad přes půl obličeje a já si nemohla pomoct a musela jsem se také pousmát. Rychle jsem sklopila pohled, když se naše oči střetly. Nebyl to jen stud, ale i reflex, aby si nemohl moc dlouho prohlížet moje oči. Dělala jsem to už od mala, přestože se mě to táta snažil odnaučit. „Gino,“ říkával, „dívej se lidem do očí. Není nic špatného na tom, že ty tvoje jsou modré.“
Když všeobecná nenávist a propaganda vzrostla, už to nikdy nezopakoval.
„Jsi tu nová,“ konstatoval kluk, nemyslel to jako otázku. „Jak se jmenuješ? Já jsem Alex.“
„Jmenuju se Angela.“ Nepatrně jsem se zarazila, jen co jsem to vyslovila. Připadalo mi, jako kdyby se na mě všichni, kterým jsem to jméno říkala, museli podívat a hned vědět, že to není moje pravé jméno, protože se ke mně tak strašně nehodí. Alex se ale netvářil, že by mu to přišlo divné. Opatrně jsem se na něj podívala přes clonu vlasů, které jsem si nechala spadnout do obličeje.
Ani k němu se to jméno tak docela nehodilo.
„A co se mnou teď uděláš, Alex?“ zeptala jsem se a záměrně použila jeho jméno, abych tomu dodala vážnost a hloubku. Asi to překvapilo i jeho, protože se na okamžik zarazil a vzápětí se pousmál. „Asi ti pomůžu dostat se domů, aniž by tě někdo takhle viděl. Tohle jsem ještě nikdy nedělal, ale je štěstí, že je dneska tak krásně.“ Zatvářil se pyšně a chvíli se hrabal v tašce, kterou měl zavěšenou přes rameno. Přehraboval se v ní, ale překážela mu v tom bílá látka zmuchlaná úplně na vrchu. Zjevně byl odhodlaný nechat ji uvnitř, ale nakonec to nevydržel a vytáhl jí a s trochu větší razancí, než bylo nutné, ji položil na umyvadlo. Nemusela jsem ani vidět celý znak vyšitých na zádech, abych poznala dvě kladiva na černém podkladě. Otřásla jsem se.
Alex narval košili zase zpátky, když našel to, co hledal: sluneční brýle. „Kdybych nebyl tak stylovej, měla bys problém,“ prohodil a podal mi je. Byly to klasické pilotky se zrcadlovými skly. Nasadila jsem si je a místnost o několik odstínů potemněla. Podívala jsem se do zrcadla. Brýle byly na mou tvář možná až příliš velké, ale o nepadnoucích slunečních brýlích toho každý věděl už dost na to, aby si toho nikdo nevšimnul.
„Kde bydlíš?“ zeptal se, když odtahoval koš. Potom opatrně vyhlédl a ohlédl se na mě přes rameno zpátky. „Rychle, pojď.“
„Asi dvacet minut odsud,“ řekla jsem. „Dojdu to sama.“ Nevěděla jsem, jestli mi chtěl nabídnout, že mě doprovodí a nechtěla jsem znít nějak domýšlivě, že ho hned odmítám.
„A když tě chytne hlídka a nařídí ti brýle sundat?“ připomněl mi. Šla jsem za ním chodbou, která se zdála ještě temnější než normálně, směrem k východu, odkud prosklenými dveřmi zářilo jasné a prudké polední slunce.
„A když mě chytne hlídka a nařídí mi sundat si brýle i přes to, že budu s tebou?“ pochybovala jsem tiše, aby to nemohl zaslechnout nikdo jiný.
„Nechytěj nás,“ ujistil mě.
„Jak si můžeš bejt tak jistej?“
„Prostě to vím. Pojď, ať nás tady nikdo nevidí. Musím se vrátit na odpolední vyučování. Omluvím tě, nebudeš z toho mít problémy.“
„Jak to?“
„Jsem předseda svazu Mladých členů,“ řekl mi s povzdechem. Dál už jsem se neptala, jen v němé hrůze napůl šla, napůl běžela za ním. Proč, sakra, proč mi pomáhá ze všech lidí zrovna on?
Když jsme překonali areál školy a dostaly se za bránu a na ulici, zpomalil do kroku. Napodobila jsem ho a srdce mi bušilo až v krku. Ještě jsem měla mít odpolední vyučování, další čtyři hodiny.
„Co jim řekneš? Na to, proč jsem odešla?“ zeptala jsem se, zatímco jsem očima sledovala chodník pod našima nohama. I přes brýle jsem se necítila vůbec dobře. Jako kdyby každý mohl vidět moje oči i přes neprůhledná skla.
„Že se ti udělalo špatně a bylo toho na tebe moc. Neboj, projde ti to,“ ujistil mě. Najednou už nevypadal tak uvolněně, jako předtím. Viděla jsem, jak se rozhlíží kolem nás a hledá známky hlídky v okolí. Na ulici před námi ale nikdo nebyl, až na jednu matku s kočárkem, která zmizela v jednom z obchodů. „Máš další čočky?“ zeptal se obratem tichým hlasem.
„Jo,“ přikývla jsem a pomyslela na tu sbírku, kterou se podařilo sehnat mámě. Bylo to asi pět malých krabiček, ze kterých vyndala obsah a vložila je do krabiček s čajem. Dvoje z těch čoček byly roční, zbytek jen půlroční. Jedny z těch ročních jsem měla dneska na sobě. Cítila jsem hořkost z toho, jak jsem je hloupě zničila. Jednu jsem sice měla pořád v kapse, ale pochybovala jsem, že to přežije.
„Do prdele!“ zaklela jsem a prudce zastavila. „Moje taška! Nechala jsem si ji v šatně.“ Nechápala jsem, jak jsem mohla být tak hloupá. Měla jsem v ní klíče od domu. Doufala jsem, že máma bude doma, aby mi otevřela, zároveň jsem ji ale nechtěla potkat. Chtěla jsem si nasadit nové čočky a předstírat, že se celý tenhle den nikdy nestal.
Najednou jsem si všimla, že mě Alex vede k jednomu z aut zaparkovaných na parkovišti naproti škole. „Počkej na mě, já ti pro to skočím,“ řekl a odemkl tmavě modré auto. Vypadalo nově a čistě. Povzdychla jsem si, když mi zase došlo, že skutečně bydlíme dvacet minut cesty od školy a že už nemáme k dispozici auto. Naše staré jsme museli nechat ve městě, protože by nás podle něj mohli rychle vypátrat.
V rychlosti jsem mu řekla, jak moje taška vypadá. Potom jsem sledovala jeho záda, jak se ode mě vzdalují. Seděla jsem na sedačce spolujezdce, nohy natočené ke dveřím, jako bych měla každou chvíli začít utíkat. Bylo mi nepříjemně. Alexovo auto bylo docela čisté, na přístrojové desce ležel mp3 přehrávač a na zrcátku se houpal disproporční panáček z drátů. Prohlédla jsem si ho blíž. Vypadal, jako kdyby ho dělal nějaký začátečník: hlavu tvořila smyčka stočená směrem do hrudi, takže byla úplně šišatá. Jedna ruka byla jen z jednoho drátku, zatímco ta druhá tam měla drátků svazek. Nohy byly k tělu neúměrně dlouhé. Panáček se měděně leskl a jemně se pohupoval. Napadlo mě, jestli mi Alex vezme i oblečení, což by bylo docela trapné. Snad tam zítra bude. Nerada bych přišla o svoje nejlepší džíny. Vyhlížela jsem z okna a čekala. Alex byl pryč dlouho, až jsem se začala strachovat, že se vrátí s celou armádou učitelů, kteří mě znehybní, než přijede policie. Otřásla jsem se a snažila se uklidnit. Jenže jsem neměla nejmenší důvod mu věřit. Kdo to sakra byl?
Předseda svazu Mladých členů, došlo mi vzápětí.
Ten by mi neměl pomáhat. Musí k tomu určitě mít nějaký důvod, nějaký vážný důvod. Pokud si chce získat mou důvěru a pak mě krutě zneužít a udat, má smůlu. Vrátím mu brýle při nejbližší příležitosti a už se s ním nikdy nebudu bavit. Ale na druhou stranu, zná moje tajemství. Možná by nebylo od věci být na něj milá. Co když bude chtít nějakou protislužbu? Tělem mi projel chlad, ale pak jsem se zatvrdila; ať po mně bude chtít cokoli, budu se mu snažit vyhovět. Neměla jsem totiž jinou možnost.