Jak psanci komentují psance 2

Je tomu rok a měsíc, co jsem, coby čerstvý člen tohoto společenství, uveřejnil stejně nazvanou úvahu. Zamýšlel jsem se možná nad něčím, důsledky čehož jsou dnešní úvahy o snížení úrovně portálu, o odchodu zasloužilých členů a podobně.
Myslím., že současný stav není ničím zvláštní ani neobvyklý. Příčin je jistě několik. Napadají mne tyto z mého pohledu zásadní:
V začátcích (kterých jsem nebyl účasten) hrstka nadšenců zveřejňovala s radostí to nejlepší, co kdo z nich vytvořil možná za mnoho let. Časem se u většiny autorů dostaví jakýsi deficit.
Serveru začne časem také využívat velké množství autorů velmi různorodé úrovně.
Vzniknou osobní či virtuální kontakty a přátelství, která vedou k určitým podkomunitám, které si žijí tak nějak sami pro sebe.

To, co spojuje výše uvedené důvody, jsou komentáře čtenářů. Myslím, že jejich úroveň, upřímnost a ochota je psát jsou zásadním faktorem pro udržení (snížení nebo zvýšení) úrovně děl.
Onu úroveň poškozuje vcelku pochopitelný stav v rámci určitých skupin, který se dá vyjádřit helem: „ Já tě podrbu a ty pak podrbeš mě“. Pochválíme své „kámoše“, oni pochválí nás a budeme všichni spokojení.
Nováčkovi, který vloží slátaninu, napíšeme: „ Něco na tom je, jen tak dál.“ A co on udělá? No, pokračuje stejným způsobem dál.
„Spřízněným duším“, které mají tvorbu jako terapii, se snažíme empaticky vyjádřit podporu, aniž bychom řešili báseň jako takovou.
Uznávaným psancům se bojíme něco vytknout. Možná s pohnutky jakési svatokrádeže, možná s pocitem, že kritizujeme někoho lepšího, než jsme my. Jako by snad kritik musel být excelentní autor.
Vciťujeme se do pohnutek autora (to není žádná chyba) a pomíjíme technickou stránku díla. Zapomínáme, že i literární dílo má svoji řemeslnou stránku a ta je navíc snáze hodnotitelná, než ta emocionální.
Stereotypně chválíme autora, který podesáté vydává jakousi aktualizaci prvotní povedené básně, místo toho abychom mu napsali: „ Je to hezké, ale napiš něco jiného“. Je na něm, jestli to udělá, ale je li soudný, alespoň se zamyslí.
Výsledkem jsou komentáře typu: „hezké“, „milé“, „…úplně to cítím…“ a podobně. Extrémní podobou hodnocení je smajlík.
Málo čteme a hodnotíme a v důsledku toho jsme málo čteni a hodnoceni. Přičemž čtenost je snad hlavním smyslem uveřejnění díla a po ní komentáře k němu.
Málo otázek, málo pochybností, málo slušných kritických připomínek.
Jedním z důsledků je to, že když už někdo kriticky zareaguje, vnímáme to jako útok na svoji osobu. „ Co si to ten člověk dovolil?“ „Kdo on je, že nás může takhle kritizovat?“ „Co to zkouší ten sedmnáctiletý fracek na mě, který píše třicet let?“ Důsledkem toho důsledku je, že se mu pomstíme tím, že ho nebudeme komentovat. „ A teď má, co si zasloužil.“
Nechci tvrdit, že se všichni dopouštíme vždy a stejně takovýchto prohřešků. Někdo více, někdo méně a dost možná, že to mnoho z nás takto nevnímá. Sám jsem si, ač si myslím, že jsem spíše kritický, u sebe všiml všech výše uvedených poklesků.
Posledních několik měsíců jsem svoji frekvenci a aktivitu na psancích hodně zvolnil, myslím, že z podobných důvodů, jako řada jiných, včetně těch, kteří odešli. Trochu jsem se za to zastyděl.
Jednou jsem se přeci k něčemu přidal a teď, když mi to úplně nevyhovuje, se mám sebrat a odejít? Má vést nějaká pochopitelná evoluční krize k zániku skvělého projektu. To snad ne.
Třeba je řada jiných důvodů a tím i jiných řešení. Třeba není potřeba řešit nic s tím, že se to nějak vyvine. Nevím. Mě osobně přijde v dané chvíli nejhorší nedělat nic. A jelikož jsem psanec, tak jsem něco napsal. Těším se na vaše názory.