Vyznaní

Ta slova patří tobě lásko. Nečekal jsem, že se ještě v mém životě může něco takového stát. A když jsem Tě potkal, nevěřil jsem tomu. Snad jen tušil, ale nevěřil, že bys Ty mohla milovat. A i teď se zdráhám uvěřit. Vždyť víš proč. Tolikrát jsem Ti to říkal, hnán rozumem a možná i pudem sebezáchovy. A teď? Ztrácím kontrolu. Můj život se rozsypává jako hrad ze schnoucího písku. Tolik jsem se bránil tomu citu. Sliboval si, že Ti nikdy neřeknu "miluji" - i kdyby se to stalo, že se tomu neubráním a nepodaří se mi tu lásku v sobě potlačit. Já bláhový, jak jsem byl nad věcí. Jist si sám sebou. Budu jen Tvůj přítel, který Tě bude v životě doprovázet, pokud budeš chtít a pak se vytratím, abych nestál v cestě Tvému štěstí a budu jen zpovzdálí nad Tebou bdít - říkal jsem si. Nechtěl jsem milovat, protože vím, jak moc to pak bolí. Tolik jsem trpěl...
Teď? Miluji. Každá chvíle bez Tebe zdá se nekonečná. Čas se nesnesitelně pomalu plíží. Miluji, Tvůj hlas, Tvé doteky, smích i nevyslovitelné a nesnesitelně něžné povzdechy, to když Tě obejmu a Ty jsi šťastná.
Ještě se bráním, ještě mě můžeš poslat pryč a položit mé srdce, které teď třímáš ve svých rukou někam k mým dveřím. Já nepřestanu milovat, ale schovám si své city někde uvnitř sebe, do vzpomínek a budu jen ten přítel. Přítel který někde bdí. A ty, budeš moci vždy přijít a říct: "hej příteli, chci tě mít na chvíli vedle sebe, protože je mi mizerně"... Ještě je čas. A je toho tolik co stojí proti nám. A přesto že teď kladu tato slova na virtuální papír, je to jen zdánlivě dobrovolně, protože někde uvnitř křičí jiný hlas: "nedělej to - ona to fakt může udělat!!!" Jen těžce se ten hlas umlčuje a jen těžce zatím rozum vítězí. Už nemůžu odolávat dlouho.