Imaginárium V.

Nějakým mně záhadným způsobem komunikuju s mužem, který je v kómatu, už nějakou dobu. Naše rozhovory probíhají většinou v noci, když spím. Rozumějte, mluvím s ním ve snech, které na sebe navazují. Původní myšlenka, že jsem se zbláznila, padá, naštěstí. Po nepříjemných návštěvách drsně vypadajících týpků a jejich podivné konverzaci mi došlo, že jeho kóma nebude náhoda. Co mi ale nebylo jasné, jsou ty podivné snové představy, zapřemýšlela jsem se. Ač jsem se snažila, nedokázala jsem na to přestat myslet. Následující den jsem měla klid. Venku bylo nesnesitelných třicet stupňů, slunko až nepříjemně pařilo. V bikinách jsem seděla v zahradní houpačce a popíjela koktejly. Rodiče někam odjeli, takže jsem měla volný dům. Za jiných okolností bych pozvala pár přátel a uspořádali bychom mejdan, ale dnes? Zadumaně jsem přemýšlela a těšila se na večer. Byla jsem rozhodnuta zeptat se ho, co to má všechno znamenat. Ti chlápci rozhodně nevypadali na to, že by si se mnou o tom chtěli pokecat u kafíčka. Ptala jsem se sama sebe, jestli to chci vůbec vědět. Děsil mě fakt, že své sny nemůžu ovládat. Připadalo mi to, jakoby je ovládal on. Jo, já vím, to zní dost šíleně. Mohli by o tom natočit sci-fi. Ušklíbla jsem se, při té představě.To je hloupost. Na druhou stranu, sny jsou různé, proč se v nich pořád zjevuje on? Ne, ne to jsou všechno paranoidní stavy, prostě mi to řekne a tečka, konec. Mé intenzivní přemýšlení narušil zvonek u dveří. Vymanila jsem se ze své euforie a protočila oči. Nazula jsem si žabky a otráveně jsem se šla podívat, kdo mě to otravuje. Za kovovou bránou na mě mávala Alice, s Robertem a ještě nějakým klukem, kterého jsem neznala. Alice měla na sobě lehké letní krajkové šaty a velký klobouk, kterým si stínila. Kluci tílko a šortky. Vypadali jak přes kopírák. Nasadila jsem si velké sluneční brýle a došla jsem k nim. I přes tmavá skla jsem si všimla, že si mě oba kluci obdivně prohlíží. Opřela jsem si ruce o bránu a nasadila upřímný úsměv.
„Ahoj, Judi,“ vyprskla nadšeně Alice a široce se usmála.
„Ahoj, co tady děláte?“ otázala jsem se, a snažila jsem se, aby to neznělo znuděně.
„To je mi tedy otázka,“ vysmál se mi Robert a políbil mě na tvář. „Ahoj, zlato,“ pošeptal.
„Máš rodiče doma? Přišli jsme si trochu užít,“ zavrtěla boky. „Jo tohle je Eddie,“ poukázala na černovlasého, hubeného mladíka, s vypracovaným tělem. Nechával mě naprosto chladnou. Pozdravili jsme se a podali si ruce. Stále jsem je nechávala venku. „Poznali jsme se v Delíriu,“ dodala a naivně se ušklíbla.
„Jak jinak,“ ucedila jsem neslyšně. „Nikdo není doma, tak pojďte, no,“ pustila jsem je dovnitř. Neměla jsem na ně sice moc náladu, ale aspoň nebudu pořád myslet na Dylana. Odpoledne jsme si užili. Koupali jsme se v bazéně, opalovali se, blbli jsme, zkrátka jako nějací patnáctiletí puberťáci. Muzika nám hrála tak nahlas, až si sousedé stěžovali. Nedivím se, když mají malé děti a vám přes celou obec vyhrává Lady Gaga okořeněná dávkou Kate Perry a Keshy. Seděla jsem na okraji bazénu, nohy jsem si namáčela v příjemně chladivé vodě a pozorovala jsem, jak se Alice líbá s tím Eddiem. Proboha, jestli to chcete dělat, tak ne v bazénu, pomyslela jsem si, jak jsem je viděla ve vášnivém objetí. Protočila jsem oči a už jsem byla odhodlaná, jim svou myšlenku jemně naznačit, když si ke mně přisedl Robert a donesl mi sklenici fanty.
„Jdeme do vody, zlato?“ zeptal se mě.
Na to jeho „zlato“ jsem začínala být alergická. Neměla bych to déle natahovat, tenhle vztah mi nic nedává, musím to nějak ukončit. Když já ale nebyla ta, co se rozchází, a když tak ne zrovna ohleduplným způsobem, prohnalo se mi hlavou.
„Za chvíli, chytám bronz,“ špitla jsem a usrkla fantu přes brčko.
„Něco bych ti asi měl říct,“ začal se ošívat Robert a nejistě kroutil hlavou. „Rodiče by tě chtěli poznat,“ vypadlo z něho.
Zaskočilo mi. Dusila jsem se a snažila se ten hlt vstřebat. Robert mě překvapeně mlátil do zad. Doslova mlátil, neboť jsem málem spadla do bazénu. Jakmile jsem nabrala dech, rozšířily se mi oči a vycenila na něj zuby. Já se s ním chtěla rozejít, a jeho rodiče mě brali do rodiny. Výborně. Šokovaně jsem zamrkala, ale nebyla schopna vydat hlásku. Nejistě jsem se usmívala na něj, on na mně. Oba jsme vypadali jako dva usmívající se idioti. Vhodnější situaci si vybrat nemohl.
„Cože?“
„Já vím, máma je hrozná. Řekl jsem jí, že asi nebudeš souhlasit, ale ona na mě pořád naléhala, ať se tě zeptám, a pozvu tě. Chce tě poznat. Tak co ty na to?“ pohodil výmluvně rameny. Zdálo se, že pro něj to je naprosto v pořádku. Než jsem stihla odpovědět, zachránila mě Alice, což se často nestává. Ve většině případu zachraňuju já ji. Vyskočili z bazénu, a vyhrkli na nás, ať se jdeme projet po městě. Alice vlastnila vůz mini cooper cabrio, který k těmhle horkým dnům zkrátka pasoval. Roberta jsem záměrně ponechala jeho nevědomosti, a vyzvala jsem Alici, aby šla se mnou do pokoje. Musela jsem na sebe něco hodit.
„Ještě si o tom promluvíme,“ odbyla jsem Roberta. „Neboj, vrátím ti ji,“ mávla jsem na Eddieho, který mi věnoval palec nahoru. Horlivě jsem táhla přítelkyni do pokoje.
„Co se děje? Uklidni se,“ bránila se mému silnému doteku, který tiskl její paži.
Jakmile jsme vyšly schody a já se začala prohrabovat skříní, vypověděla jsem jí to.
„Robert mě chce představit svým rodičům.“
„Páni, tak to je silný kafe. Co jsi mu na to řekla?“ vytřeštila oči a zvídavě se optala.
Oblékla jsem si dlouhé šaty se zavazováním na krku a bezradně jsem si sedla na postel naproti ní. Alice se rozvalovala v sedacím vaku. Je sice praštěná, ale můžu jí věřit. Většinou se při nejbližší příležitosti opije, a pak si nic nepamatuje.
„Chci se s ním rozejít,“ překvapila jsem ji.
Evidentně jsem jí moc nešokovala. Souhlasně pokývala hlavou a výmluvně pokrčila ramena.
„Moc mě to nepřekvapuje, znám tě, a ten tvůj odmítavý přístup poznám. Co budeš dělat?“
„Ukončím to, dokud je ještě čas,“ rozhodla jsem se. Alice se potutelně ušklíbla. „Co je?“ zasmála jsem se nechápavě.
„Vím, jak ty ukončuješ vztahy, jsi mrcha,“ usadila mě krutou upřímností. Chtěla jsem něco namítat, ale měla pravdu. I když ona není o moc lepší, možná proto si tak dobře rozumíme. „Je snad na obzoru někdo nový?“ naznačovala mi a svázala si vlasy do culíku.
Jo, vlastně jo, poznali jsme se v nemocnici. Osobně jsme nepromluvili ani slovo, ale za to spolu komunikujeme skrze mé sny. Ten týpek je evidentně do něčeho zapletený, a já ani nevím, jestli, kdyby se probudil, si mě bude vůbec pamatovat. Víš, máme trochu komplikovaný vztah, ale jinak normálka.
„Ne, ale už mě to s ním nebaví,“ sobecky jsem ji zalhala. Nemusí vědět všechno.
Zbytek dne až do večera jsme společně projížděli městem. Sem tam jsme se zastavili někde v baru nebo v obchoďáku. Přestože jsem s nimi byla, cítila jsem prázdnotu a nudu. Přemlouvali mě, abych šla s nimi do Delíria, ale já měla jiné plány. Když den vystřídala noc, ulehla jsem a očekávala jsem dosti zásadní rozhovor.

Cítím měkký písek pod nohami. V uších slyším vlny moře, jak se tříští o útesy. Vlasy mi rozfoukává teplý vítr, který vane od oceánu. Listy palem příjemně šustí. Kde to jsem? Rozhlížím se. Ocitám se někde na pláži, na sobě mám tytéž bikiny, co dnes ráno. Jo, tak tohle se mi líbí. Zkousnu si ret, a potutelně se usmívám. Tuhle pláž znám, už jsem ji kdysi viděla. Už vím, jsem na Kubě. Lépe řečeno, v pokoji mám obraz pláže z Kuby, takže jsem asi tam, tady, je to divný, nebudu to příliš řešit. Písek se kolem mě náhle v poryvu větru zvedá. Jeho jemné částečky tancují v jeho víru a snad jakoby mi ukazovaly cestu, kudy mám jít. Vytvářejí jakési mozaiky nepatrných krystalků. Je to hezké. Jsem ve snu a nějaké podivné úkazy fakt neřeším. Následuji je. Zrychlují, tak se dávám do běhu. Běžím podél pláže, chodidla mi ovívá příjemně chladivé moře. Vlasy mám rozpuštěné a vlají za mnou. Připadám si jako v nějakém klišé romantickém filmu, ještě mi zde chybí kůň, nejlépe bělouš, aby to bylo dokonalé, který by mě dovezl za mým milovaným. Na tohle ani nemysli, nebo se tu fakt objeví. Tančící krystalky v písku mě dovedly k útesům. Krystalky zmizely. Přivírám víčka, a rozeznávám osobu, která sedí na skalních útvarech. Dylan, jakmile mě spatří, postaví se a zamává mi. Nadšeně se zazubím, opět nasadím ten připitomělý šťastný výraz. Nemůžu za to. Mořské vlny mu smáčejí bosé nohy. Statnou hruď mu zahaluje rozevlátá košile, která toho víc odkrývá, než zakrývá. Místo plavek má šortky ke kolenům. Seskočí z útesů a zamíří ke mně. Rozeběhnu se k němu.
„Ahoj,“ pozdravím ho natěšeně. Cítím, jak mi i přes to horko hoří tváře a oči mi září radostí. Jako malá holka mu hledím do těch jeho pomněnek. Ty jeho oči, ach ty oči….
„Ahoj, Judi,“ opětuje mi pozdrav. Chytne mě za paži, a políbí na tvář. „Vím, asi si chceš promluvit, viď?“ překvapuje mě. Nadšený úsměv vystřídá nejistý. Mlčky pokývám. Usedáme do písku a zahledíme se na moře. Tedy se on se zadívá na moře, kdežto já čučím střídavě na něj a do písku.
„Nemám rodinu,“ udiví mě, jak se mi bez ostychu svěřil. „Ani přítelkyni. I kdybych ji měl, myslím, že by mě asi opustila, kvůli mému stavu,“ uchechtne se.
„Aha, no…to je dobře,“ zatřepu hlavou, „ne, že by to bylo dobře, samozřejmě, víš jak to myslím,“ koktám a rukama se snažím o nápravu. Nicméně, potěšilo mě to. Dylan se rozesměje.
„Chápu to. Máš zajímavé kamarády, Alici bych rád poznal,“ přechází na jiné téma.
„Jo, no Alice je dosti komplikovaná osoba,“ zasměju se pobaveně a sklopím víčka. „Občas si s ní užiju, ale mluvme o tobě,“ snažím se nenásilně přejít na jeho osobu. Podezíravě na mě pohlédne. Nepatrně přivře oči, kolem nichž se vyjeví nepatrné vrásky.
„Tak jo. Co bys ráda věděla?“ souhlasí, i když v jeho hlase slyším obezřetnost.
Natěšeně se k němu přisunu. Zarazím se. Co se chci vlastně zeptat? Nemůžu přeci vyhrknout, co máš za problém, že k tobě chodí týpci podivné existence? Ne, to by nebyl nejlepší začátek.
„Dylan je nezvyklé jméno,“ narážím, i když tohle mě příliš nezajímá. Ušklíbne se a sklopí hlavu. Do prstů nabere trochu písku a pohrává si s ním.
„Narodil jsem se v Texasu, ale když mi bylo pět, přestěhovali jsme se, do Česka. Máma je Američanka, otec byl Čech. Máma následovala hlas svého srdce,“ mrkne na mě a zatáhne koutky. Ten jeho šibalský pohled mě dostává do kolen. Cítím se jako školačka, která prožívá první lásku. Počkat, byl?
„Byl?“ mizí mi úsměv z tváře.
„Umřel, když mi bylo pětadvacet. Měl rakovinu,“ vypoví upřímně. I přes krutou skutečnost se pokusí o úsměv. Zahanbeně zkroutím ústa a uhnu pohledem. Ostýchavě k němu vzhlédnu.
„To mě mrzí. Promiň.“
Pohodí ramenem a zahledí se do krajiny. Snaží se to brát v pohodě, ale cítím, jak ho to ranilo. Osmělím se a políbím ho na tvář. Co? Je to můj sen, můžu si dělat, co chci. Otočí se na mě a potutelně se usměje. I já mu věnuji koketní úšklebek. Něžně vloží můj obličej do svých dlaní a přitáhne si mě k sobě. Jeho ústa pocítím na svých. Zavřu oči a užívám si jeho hravé doteky, kterými mi prohrabuje vlasy. Jeho strniště mě příjemně šimrá na pokožce. Dlouhý, procítěný polibek ve mně probouzí dráždivé pocity, kterým je těžké odolat. Trochu se obávám, abych se neprobudila, ale nic se neděje. Náhle však oba pocítíme chladný, prudký vítr, který divoce pohazuje palmami. Slunce zmizelo, mraky se zatahují. Zamračíme se a zmateně hledíme kolem sebe. Přichází bouře. Divoké vlny se tříští o útesy. Dylan se postaví a podezíravě se na mě podívá. Vstanu i já a odstupuji od něj, nepřestávajíc sledovat tu zkázu.
„Co se to děje?“ křiknu přes rozbouřené moře, jehož vlny se nebezpečně zvedají.
„Na co myslíš?“ překřikuje Dylan rozhořčeně dunící vichr.
„Cože? Nechápu,“ řvu z plných plic. Vítr mi rozfoukává vlasy, přes které nic nevidím.
„Na co doopravdy myslíš? Tohle počasí vytvářejí tvé negativní myšlenky. Co se ti honí hlavou? Co chceš vědět?!“ přiskočí ke mně a naštvaně rozhodí rukama. Jeho gesto a podezíravý tón mě rozčílí. Rozzlobeně křičím a vztekle podupávám nohou.
„Co chci vědět? Tak já ti to povím. Kdo ksakru doopravdy jsi? A kdo jsou ti chlápci z nemocnice, kterým jde evidentně o to, abys v kómatu zůstal? Vím, že i jejich návštěvy vnímáš. Co máš za problém? A jako roli v tom hraju já? Netvrď mi, že tohle všechno je jen náhoda. Tyhle sny nejsou žádná náhoda. Tak co se to ksarku děje?!“ ukončím svůj vyčítavý proslov. Dylan se sarkasticky uchechtne, a těká pohledem do stran. „Mluv!“ prsknu zuřivě.
Dylan mě počastuje zoufalým pohledem a odmítavě kroutí hlavou. Vzdaluje se mi. Běžím, ale čím se mi zdá, že jsem blíž, tím je on dál.
„Judito, nechtěj to vědět. Je to nebezpečné!“ slyším v ozvěně.
Náhle vytřeštím oči. Obrovská vlna se zvedá a míří přímo na mě. Křičím zoufeale a snažím se utéct.

S vyděšeným výkřikem, splihlými vlasy a zpoceným, roztřeseným tělem jsem se probudila.