Imaginárium IV.

Po ranní očistě a pracné snaze ze sebe udělat člověka, na kterého by se dalo dívat, jsem se šla nasnídat. Rodiče v domě nebyli, zato jsem slyšela hlasy vycházející ze zahrady. Svázala jsem si vlasy do culíku a nacpala věci do kožené kabely, která stále trčela po včerejšku v koutě. Měla jsem namířeno do Delíria, kde jsem o víkendu dělala servírku. Rodiče o tom nevěděli, nezajímalo je to. Nepracovala jsem kvůli penězům, ale kvůli tomu, že jsem byla mezi lidmi a ne doma. Po večerech, o víkendech jsem učila v jednom tanečním sále latinské tance, kterým jsem se věnovala od deseti. Obula jsem si sandálky a v krátkých kraťasech, a dlouhém triku, které vypadalo jako noční košile, jsem jim šla oznámit, že jdu pryč. Našla jsem je sedět v zahradním altánku, který vypadal jako z romantických filmů, společně s jejich známými. Jakmile mě spatřili, zasmáli se, a zvali mě nadšeně k sobě. Matka, perfektně nalíčená, i když bylo třicet stupňů, popíjela povýšeně nějaký koktejl a otec v kraťasech a tričku se na mě ani nepodíval. Opřela jsem se o futra dveří, a oznámila jsem, že jdu pryč.
„Judito, pojď se k nám posadit. Dlouho jsme se neviděli,“ rozpřáhla ruce Zina, matčina, čtyřicetiletá vysoká černovláska s jemnými vrásky, které se snažila maskovat množstvím šminek. Matka jí vždy nějaké doporučila, ale ty jí spíše uškodily, než pomohly.
„Ahoj, Zino,“ odvětila jsem na její předstíraný zájem stejně úlisně. Objaly jsme se a s falešnými úsměvy se políbily na tvář. „Ne, díky, už něco mám. Snad jindy.“
„Co by s námi seděla, vždyť je mladá, ať se jde bavit,“ hlesl její muž Artur, možná o polovinu starší než ona. Starší pán s bílým knírkem a pivním pupkem, který si o sobě myslí, ž je sexy. Jo, jeho bankovní konto je určitě sexy. Věřím, že mezi těma dvěma to byla láska na první pohled. Evidentně se snažil být vtipný, ale moc mu to nešlo. Usmála jsem se a nepatrně pokývala. „Holka je hezká, stejně jako její matka,“ naklonil se k matce a oba se srdečně zazubili. Nepatrně jsem protočila oči, a mlčela jsem. Matka mě měla v sedmnácti, takže vypadala spíše jako moje sestra, než rodič. Taky mi to dávala pořádně sežrat. Kdykoliv jsme se pohádaly, vyčetla mi, že jsem parazit, který jí zničil život a mládí. A můj otčím, plný empatie jako právník, se do toho nepletl. Vychovávala mě vlastně babička, která umřela, když mi bylo patnáct. Od té doby nemám s rodiči moc dobrý vztah, a když můžu, tak se jim vyhýbám. Jsou to snobi. I to auto mi koupili proto, že nechtěli, abych jim dělala ostudu. Co už, u nás to je stejně všechno jen o penězích.
„No nic, tak já už půjdu. Určitě se někdy sejdeme, Zino, slíbily jsme si ty nákupy,“ mrknu na ni zdvořile. Pravdou je, že Zina měla vkus na módu a smyls pro detaily, takže jsme spolu občas chodívaly nakupovat hadříky. Vyrůstala jsem v pokryteckém světě, plného falešného přátelství a předstíraných sympatií.
„Samozřejmě, dám ti vědět,“ souhlasila nadšeně a poukázala na mě prstem, zdobeným umělým nehtem tak dlouhým, že jsem nechápala, jak s tím může něco dělat.
Přikývla jsem a přes zahradu jsem zamířila ke garážím. Vedle nich stál Arturův hummer. Odemkla jsem garáž i bránu a nasedla jsem do svého plechového miláčka. Přála jsem si jediné, být co nejrychleji z téhle podivné společnosti pryč.
***
Zaparkovala jsem před Delíriem. Za barem stál Ben, pravým jménem Bernard. To jméno měl po dědečkovi, ale nesnášel ho. Sympatický, sedmadvacetiletý mladík, s krátkými, nagelovanými vlasy. Hubený, zelenooký ale pracovitý. Znali jsme se pět let, to on mi dohodil tenhle job. Pozdravila jsem ho a sedla si na barovou stoličku. Ben zrovna utíral skleničky po včerejšku.
„Ty jsi tu už i poklidil, jo?“ zeptala jsem se nevěřícně, jakmile jsem spatřil uklízený taneční sál a stoly. Mrkl na mě.
„S menší pomocí naší uklízečky jo.“ Zasmála jsem se. „Jo, někdo tě tam vzadu čeká,“ upozornil mě a hlavou naznačil, abych šla do místnosti za barem, která byla jen pro zaměstnance. Nechápavě jsem se zamračila. Otevřela jsem dveře a na pohovce shrbeně seděla Alice. S nepřítomným výrazem, a šílenými kruhy pod očima hleděla do prázdna a v ruce držela hrnek s kávou. Zarazila jsem se už ve dveřích. Neubránila jsem se smíchu, ale zároveň jsem tu holku tiše litovala. Vlasy měla rozcuchané, make-up byl všude, jen ne tam, kde měl být. Provinile na mě koukla a nepatrně semkla ústa. Sedla jsem si na okraj stolu.
„Jsem to včera trochu přehnala, no,“ přerývaně pohodila rameny.
„Trochu?“
Než stihla odpovědět, stál za mnou Ben a vyčítavě zíral na Alici. Došlo mi, že ho naštvala. „Prosím tě, Judi, odveď si ji. Našel jsem ji tu ráno, jak spí na kulečníkovém stole. A to se neptám, co se na něm dělo, nechci to vědět, když jsem viděl pod ním ty zvratky. Musím ho vydezinfikovat,“ procedil skrze zuby. Ben nebyl ten typ, který se snadno naštve, ale když už, tak to stojí za to. Pohlédl na mě a já souhlasně přikývla. Jakmile se zmínil o zvratcích, zhnuseně jsem se zašklebila.
„Tak sorry,“ křikla Alice. Vzápětí sykla bolestí. Předpokládala jsem, že jí dost bolí hlava.
„Sorry?“ zvýšil hlas Ben. „Hele, Alice, ani tu nepracuješ, nechal jsem tě tady, protože jsi kamarádka, ale takové výstupy, jako včera tady nechci, jasné? A když se chceš ožírat, zařiď si pro příště odvoz. Chtěl jsem ji vzbudit, ale ani jsem s ní nehnul,“ obrátil se na mě. „Prosím tě, odvez ji,“ požádal mě naštvaně. Nic jsem nenamítala a souhlasila jsem. Dnešní směnu mi omluvil. Myslím, že byl rád, že měl Alici z krku.
Celou cestu jsme nepromluvily a já se modlila, aby mi nepozvracela auto. Dovedla jsem ji do bytu. Bydlela sama. Od rodičů se odstěhovala, kdy jí bylo osmnáct. Občas jsem si říkala, že to byl špatný nápad. Její otec byl despota, který ji držel zkrátka, no a pak to takhle dopadá. Napustila jsem jí vanu. Když něco pojedla, ponořila se do ní.
„Judi, zlobíš se na mě?“ špitla.
„Ne,“ snažila jsem se o co nejupřímnější tón, ale dál jsem to nechtěla rozebírat. „Vyspi se, prosím tě a zavolej mi, až se dáš trochu do pořádku,“ pokrčila jsem koutky.
Ještě něco žblebtla, ale to už jsem neslyšela. Byla jsem na odchodu. Nastoupila jsem do auta, a zapřemýšlela, co mám dělat. Domů se mi nechtělo, tyhle dýchánky bývají na celý den.
Zarazila jsem se a potutelně jsem se ušklíbla. Ani nevím jak, ocitla jsem se na parkovišti před nemocnicí. Svezla jsem se výtahem, který byl nacpaný lidmi v bílých pláštích, kteří na mě podezíravě hleděli. Pravda, neměla bych tam co dělat, že. Sedla jsem si na plastové sedačky pod oknem a zapřemýšlela se, jak se do jeho pokoje, pod jakou záminkou vetřít. Na každého, kdo kolem mě prošel, jsem se přívětivě uculila a vymýšlela si, co řeknu, až se mě zeptají, co tady dělám. Volné sesterské oblečení nebylo v dohledu, čehož bych už stejně nevyužila. Stačil mi jeden zážitek s injekční stříkačkou. Při té představě jsem se zachvěla. Chvíli jsem čekala, když zasáhl osud a na pár sekund chodbou nikdo neprošel. Využila jsem toho a vešla do pokoje. Zamkla jsem. Žaluzie byly naštěstí staženy. Opět mě přepadl podivný ostýchavý pocit. Vzala jsem si stoličku a přisedla si k jeho lůžku. Zase na něj civím, jak na svatý obrázek. Proč mám pocit, že mě sleduje? To je blbost, leží tu tak nehybně, vypadá jako mrtvý. Nemůžu věřit tomu, že mě slyší.
„Ahoj,“ pozdravila jsem ho. „Tak mě tady zase máš. Doufám, že nás nikdo nevyruší,“ zasmála jsem se. Bůhví co, si pod tím představil. Dokáže si vůbec něco představovat? „Chápeš, jak to myslím, že jo. Ne, že by se mi ta představa nelíbila, bože,“ vložila jsem obličej do dlaní pobaveně. „Co to zase povídám. Tak jo, teď vážně,“ odkašlala jsem si. „Upřímně řečeno, pořád to všechno nechápu. Ty naše sny a podivné snové konverzace, ale snažím se to nějak vstřebat. Netuším, jestli mám o našich společných,“ udělala jsem prsty výmluvné gesto. Protočila jsem oči, neboť jsem si uvědomila, že jakékoliv gestikulační pohyby, jsou v tomhle případě marné. „O společných snech mluvit, protože nemám páru o tom, jestli to je skutečné nebo je to jen..., nevím co. Jestli by sis to po probuzení pamatoval. Jestli jsme to zažili nebo ne. Připadám si, jako bych žila dvojí život, ale ty naše sny, což jen tohle slovní spojení zní divně, se mi zamlouvají. Je to zajímavé komunikovat přes sny. Nepřijde mi to moc normální,“ ušklíbla jsem se. Mrtvolné ticho, povzbuzující mou samomluvu mě deprimuje. „Měli bychom se asi trochu poznat, když už jsme se tak intimně sblížili,“ zrudla jsem. Kdyby mě viděl, asi by se divil, proč na něj tak obdivně zírám. A tak jsem se rozpovídala o tom, co je Delírium, kdo je Alice. Vyprávěla jsem mu dnešní zážitek s ní. Zmínila jsem se o rodičích, o sobě. Záměrně jsem vynechala, že mám vztah. Zajímavé označení toho, co je mezi mnou a Robertem. Jakmile jsem ukončila svůj jednostranný proslov, zkroutila jsem ústa a zklamaně jsem na něj pohlédla. Soucitně jsem ho vzala za ruku. Doufala jsem, že můj stisk cítí. Zasněně jsem k němu vzhlédla.
„Nevím, jestli budeš někdy schopný se mnou normálně mluvit, a už vůbec netuším, jestli si mě budeš pamatovat,“ při té myšlence jsem sklopila víčka. „Ráda bych se o tobě něco dozvěděla, ale asi si budu muset počkat na večer. Máš třeba holku? Upřímně, doufám, že ne,“ uchechtla jsem se, ale má otázka ve mně vyvolala pochybnosti. „Nebo,“ bála jsem se to vyslovit. „Nebo rodinu,“ špitla jsem zahleděna do prázdna. Při té myšlence se mi chtělo plakat. Věk by na to měl. „Stejně mi do toho nic není, že,“ pohodila jsem rameny a prskla jsem. Naštvaná sama na sebe, že mě to napadlo. Teď ve mně hlodá svědomí. „Kdo by mi věřil, že s tebou komunikuju ve snech.“ Mé svědomí přehlušuje mé myšlenky. Stále si jej představuju jako spořádaného manžela a otce. Sakra. Nemysli na to. Proč mě to vůbec napadlo. Proč si to musím kazit? Ne, nemůžu tu zůstat. Ta představa je příliš intenzivní. Co kdyby to byla pravda? Řekl by mi to vůbec? Jestliže tomu tak je, pak to je konec něčeho, co ani nezačalo. „Já raději půjdu,“ vyřkla jsem a rozčíleně jsem si odfrkla. Odhrnula jsem si vlasy z čela, a byla na odchodu, když v tom mi začal zvonit mobil. Zpanikařila jsem a horečně jej lovila v kabelce. Vyzvánění bylo příliš hlasité a já jsem jej nemohla najít. Slyšela jsem, jak se na chodbě začínají ozývat hlasy. Když jsem ho konečně našla, tipla jsem ho a zůstala jsem nehybně stát. Co mám udělat? Zůstat tady, nebo vyjít? Vyjít nemůžu, teď by si mě každý všiml. Zpozorovala jsem, jak se někdo chopil kliky. Rychle jsem se ukryla do mně známé skříně. K mému překvapení vešli čtyři muži. Doktor a další tři. Ten muž v baloňáku a širokém klobouku, doprovázen dvěma statnými, holohlavými gorilami v kožených bundách. Stály za ním. Usoudila jsem, že to je jeho ochranka, což ve mně nevzbuzovalo příjemný pocit.
„Říkal jsem vám, že tu nikdo není. To vyzvánění nešlo odtud,“ ujišťoval je doktor třesoucím hlasem. Muži si vyměnili nedůvěřivé pohledy.
„Jak to snáší?“ stočil muž v klobouku řeč na pacienta.
„Dlouho to už nevydrží, jeho tělo tu látku odmítá, odvětil lékař. Muž v klobouku, boss, jak jsem si ho pojmenovala, přistoupil k Dylanovi a nadzvedl mu oční víčka.
„Jak odmítá?“ odsekl.
„Nepřijímá prostě. Existuje možnost, že jeho organismus selže,“ ostýchavě namítl. „Měli byste ho probudit,“ nadhodil doktor a hlasitě bojácně polkl.
„Neraďte mi, co mám dělat. Vy jen poslouchejte!“ štěkl dotčeně muž v klobouku. Náhle se sehnul a zpod postele něco vzal. To ne, moje rtěnka. Musela mi vypadnout, když jsem hledala mobil. Do háje. Muž se podíval na gorily, které si vyměnily podezíravě pohledy a nenápadně se otáčely.
„Kdo k němu chodí?“ zeptal se muž.
Doktor úlekem skoro nedýchal. Uvolňoval si kravatu. Jeho obličej nabíral bílé barvy.
„Nikdo, přísahám. Jen sestra, která o ničem neví, chodí k němu pravidelně podávat dávky. Nedávno tu byla ještě jedna sestra, nová,“ vypověděl pravdivě a mně došlo, že mluví o mně. Naneštěstí boss patřil k těm inteligentnějším, a doktora usadil.
„Sestry u sebe v pracovní době nosí rtěnky?“
Vytřeštila jsem oči. Srdce jsem cítila až v krku. Přestalo bušit, tep se mi zvýšil. Cítila jsem, že omdlím strachem. Zakrývala jsem si ústa, neboť jsem si myslela, že uslyší i můj dech. Dlaně se mi potily a tělo třáslo strachy. Zachránilo mě, až zvonění mobilu bosse, který naštvaně telefon zvedl.
„Co je? Dobře, budu tam.“ Položil a obrátil se na doktora. „Snižte dávky, musí to ještě chvíli vydržet!“
„Ale…,“ promluví doktor, a vzápětí se vyděšeně přitiskne ke zdi. Bossova ochranka se k němu přiblížila. Při představě, že by na mě přišli a boss by na mě poslal tohle to, se mi dělaly mžitky před očima.
„Chcete něco namítat?“ přiklonil se boss k lékaři a zlostně mu prskl do tváře. Lékař pokorně zavrtěl hlavou. Muž mlčel. Schoval mou rtěnku do kapsy baloňáku a pokynul ochrance, aby zmizeli. Jakmile byli všichni v dohledu, vyšla jsem ze svého úkrytu. Úlevně jsem si vydechla a vyčerpaně jsem se sesunula podél stěny. Zabořila jsem prsty do rozcuchaných vlasů a opřela se loktem o koleno.
„Tvoje kóma nebude náhoda, to mám potvrzeno, ale o co tady jde? Ten muž má mou rtěnku, ví, že sem někdo chodí. Nemůžu se tu už ukázat, a nemůžu už couvnout. Zdá se, že mám zaděláno na problémy. Co se to tady děje?“ Nedůvěřivě jsem vzhlédla k nehybnému Dylanovi. „Proč mám pocit, že nic z toho, co se tady děje, není náhoda? Mluvíme spolu jen skrze sny? Dobře, tak budeme spát.“