Studená fronta

Sychravé počasí. Já stojím ve svém malém zákopu po kotníky v bahně. Uniformu mám promočenou až na kůži, ale pořád držím pozici. No prozatím.
Hromové dunění doprovázené vrzáním a klapavými zvuky ohlašuje příjezd protivníka. Entrée jako z amerického filmu, když se jako by nic prodere skupinkou stromů. Tank.
Míří přímo na mně a pohled na po zuby ozbrojenou hromadu valící se oceli mě motivuje k ústupu. NE! NIKAM! Teď dokážeš že si zasloužíš nosit v rozkroku to co se ti tam houpe! Veden mužskou ješitností a teď momentálně ještě mamutím egem připravuji svůj kulomet k palbě. Zamířím a vysypu na něj dlouhou dávku. Výsledek? Nula. Kulky se jedna po druhé poslušně odrazili od zeleného krunýře.
Zastavil se. Vystrkuju hlavu kousek výš nad okraj zákopu abych lépe viděl proč a tak tak stačím uhnout před sprchou kulek, která na můj vkus opravdu dlouho zasypává můj zákop. Při mlaskavém zvuku kulek dopadajících do bahna mi najednou přijde myšlenka ústupu jako fajn nápad. Zběsile mávám narychlo spíchnutou vlaječkou z kousku dřeva a bílého hadru.
Opět zastavil. Fajn, teď se otočí, odjede, zazvoní zvonec a průseru bude konec. BUM! Tak nic. Za pokus to stálo proletí mi hlavou, na kterou mi dopadá hlína vymrštěná do vzduchu výbuchem protipěchotní střely.
Sedím na dně zákopu, zády se opírám o stěnu a poslední zbytky sebevědomí mě pohánějí při přípravě protitankové střely. Ne ne, tak snadno se nedáš! Vyskočit, zamířit, vypálit, naprosto přesně zasáhnout a odkráčet jako Rambo. No. To nemůže nevyjít. Tak.. 3.. 2.. 1.. Hurááááá!!
Vyskakuju na nohy, prst na spoušti a.. Dívám se přímo do hlavně jeho kanonu.

Tak asi takhle se cítím při každé hádce se ženou. Ať bojujete jak bojujete už od začátku jste odsouzeni k prohře. A i když se vám nějakou vzácnou náhodou podaří vyhrát, zjistíte že to bylo jen proto, že ona výhra byla jen součást pečlivě promyšlené bitevní strategie.

Nehádejme se, vždyť kompromisy jsou fajn a daleko zábavnější než bojovat je se mazlit se ne?